Nestor české opery Václav Věžník se do Olomouce vrací už šedesát let. Teď s Čertem a Káčou.

  1. 1
  2. 2

Vybírat? Ale já si přece nemohl nic vybírat. Režíroval jsem to, co se dostalo do dramaturgického plánu. Jako kmenový režisér Janáčkova divadla jsem celý život režíroval to, co mi bylo přiděleno. Ale dělal jsem to vždycky rád. Asi nejkurióznější inscenace, kterou jsem dostal za úkol připravit, byla v roce 1966 opera skladatele Gottfrieda von Einem Dantonova smrt. Byla s úspěchem provedena ve světové premiéře na Salcburském festivalu rok před tím a někdo ji prostě vybral do dramaturgického plánu. Premiéra se pomaličku blížila, já se sháněl po nějakém materiálu, abych se mohl připravit – a on nebyl. K dispozici jsem dostal jen cívku s nahrávkou opery v němčině! A tak jsem trávil večery u cívkového magnetofonu, ze kterého se mi jen sem tam podařilo zachytit nějaké to slovo. Nicméně jsem to samozřejmě nevzdával, ta hudba byla úžasná a tak se mi hlavou začaly honit představy, jak bych co udělal. Ta opera je napsána jako sled jednotlivých obrazů proložených mezihrami. A tak jsem najednou skrze tu hudbu viděl obžalovaného Dantona na vyvýšeném místě obklopeného spílajícím sborem, který okolo něj spřádá nitky nenávisti a krouží okolo jako supi. Když konečně došly notové materiály, představu jak to udělám jsem měl už jasnou. Na premiéru měl tehdy přijel i pan Einem osobně. Než dojel z nádraží do divadla na poslední generálku, tak už věděl, že se během celé opery nezavře opona, a že jsem vlastně baletně propojil i jednotlivé obrazy. Byl z toho dost nemile překvapený, protože jeho představa byla jasná – jednotlivé obrazy měly být těmi mezihrami odděleny a to včetně zavřené opony! Když ale pak nakonec výsledek mého snažení skladatel viděl, byl naprosto nadšen! Asi ani autora tehdy nenapadlo, co všechno do své hudby vložil a co jsem v ní našel já! Mimochodem – v tomto představení jsem asi téměř stoprocentně využil technické možnosti brněnského jeviště Janáčkova divadla. Takže jak vidíte, necháte-li se unášet hudbou a jejím emocionálním nábojem, můžete režírovat. To je jen talent pro operní režii, ke kterému patří i skromnost a obdiv k dílům hudebních géniů.Myslím, že vám rozumím… Já vlastně miluju opery právě pro ty silné prožitky, které mi krásná hudba a dokonalý zpěv přinášejí. Jednou jsem byla svědkem skutečně zázračného večera, kdy mi po tváři tekly slzy – a nebyly to slzy nějaké lítosti, protože ta opera byla komická. Byly to slzy, které ve mně vyrovnávaly ten silný emoční přetlak z pocitu ryzí dokonalosti celkového provedení…

Tak přesně toto mám na mysli! Pokud autor napíše operu s určitým námětem zasazeným do konkrétního období, je třeba se vcítit do jeho záměrů a vyzvednout nadčasové morální hodnoty, které člověka obohacují a zušlechťují. Pak je jakákoliv aktualizace prostředí a takzvaná moderní koncepce zcela zbytečná, vyznění díla překážející a škodlivá! Přece autor sám věděl, co a jak píše. Kdysi to řekl Mozart: a totiž že v jeho Únosu ze serailu není ani jediná zbytečná nota. A toto je moje životní režijní filozofie. Doufám, že kdyby kterýkoliv ze skladatelů moje režie viděl, své dílo by bezpečně poznal.

Děkuji pane režisére za rozhovor a těším se nejen na vašeho Čerta a Káču v Moravském divadle, ale i na další setkání s vámi. A doufám, že nejnovější inscenace nebude v Olomouci vaší poslední…
***

Hned vzápětí jsem se při premiérách olomouckého Čerta a Káči znovu ujistila, že i po šesti desetiletích působení Václava Věžníka v opeře jsou jeho inspirace, nápady i vtípky stále svěží, překvapivé a vkusné. Že není třeba žádných drahých a velkolepých efektů, aby si diváci operu skvěle vychutnali. Na velmi jednoduché scéně si Václav Věžník totiž vystačil s minimem kulis i rekvizit, aby vytěžil maximum především tím, že dal divákům prostor k tomu, aby nebyli rozptylováni zbytečnou „show“ a mohli si plně užít krásnou Dvořákovu hudbu. A co víc, v mnoha drobných scénkách publikum opravdu skvěle pobavil. Scéna Martina Víška i  kostýmy Miriam Struhárové byly spíše moderního ražení, ale dobře vytvořily pohádkové prostředí, ve kterém zůstal divákovi prostor i pro vlastní fantazii. O co méně efektů a kulis, o to více je inscenace postavena nejen na skvělých pěveckých výkonech sólistů, ale i na výtečné práci celého operního sboru. Ve druhém dějství pak samozřejmě především jeho mužské části, vynikající rámec mnoha hudebním číslům dali členové baletu. Choreograf Jiří Horák vnesl do tanečních čísel pozoruhodné a nejednou překvapivé prvky, takže balet celkový dojem úžasně dotvářel.Páteční večer patřil podle mého mínění v prvé řadě Jiřímu Přibylovi, který se s čertem Marbuelem setkal již podruhé a bylo to znát. Jeho jak pěvecky, tak herecky detailně vypracovaná role mezi výkony ostatních sólistů dominovala. Premiérovou Káčou byla Václava Krejčí Housková, její pěvecky bravurní výkon byl ale myslím zastíněn mírným přehráváním, především během prvního dějství. Těžko říct, zda to byl výsledek premiérové trémy nebo pojetím role.Ovčák Jirka Ondřeje Koplíka si i přes drobné pěvecké zaváhání také vedl na výbornou, i tentokrát oceňuji jeho pěveckou preciznost. Kněžna Magdy Málkové vyzněla mírně křečovitě, jakoby poněkud vybočovala z celkového rámce inscenace. V menší, nicméně velice vtipné a po všech stránkách zdařilé roli Lucifera se představil David Szendiuch, který obecenstvo pobavil skvělou karikaturou vládce pekel, kradoucího pero…

Orchestr hrál v pátečním večeru pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. I proto mě v případě druhé, sobotní premiéry dost mrzí, že na ní na rozdíl od premiéry páteční recenzenti již chyběli. V sobotu se totiž v Moravském divadle hrála úplně jiná hudba! Dirigent druhé premiéry Petr Šumník nasadil hned během předehry svižnější tempa, která držel celý večer, a tak se z páteční spíše symfonické hudby s doprovodem zpěvu najednou v sobotu vyloupla svěží a veselá muzika. Není to přitom časté mít v krátkém odstupu takové srovnání, o to více však tentokrát bylo překvapivé a markantní. Pro mě osobně tedy byla v tomto směru sobotní druhá premiéra – která patřila Vladislavu Zápražnému jako Marbuelovi, Barboře Poláškové jako Káče a Petru Martínkovi jako Jirkovi – jednoznačně mnohem příjemnější. Vladislav Zápražný se své role zhostil opravdu výtečně po všech stránkách, stejně tak i Petr Martínek (Ovčáka Jirku zpívá již ve druhé olomoucké inscenaci, i on měl zasloužený potlesk) a v neposlední řadě zazářila také Barbora Polášková, která tak rozšířila svůj repertoár o další skvělou roli.Obě olomoucké Káči tak stojí za vidění. Obě mladé představitelky titulní ženské role opět dokázaly, že v nich zrají výrazné pěvecké osobnosti, jejich postupné úspěchy je příjemné sledovat na jednom jevišti. Krásnou tečkou za sobotním večerem pak byla kněžna v podání Jany Wallingerové, která se po dvou letech nejen k mé veliké radosti vrátila na olomoucká prkna v nové roli.Pokud budete mít možnost Moravské divadlo navštívit, rozhodně neváhejte a hlavně vezměte s sebou děti. Olomoucký Čert a Káča se jim rozhodně bude líbit. Vychovávat další generace operního publika je určitě potřeba, ostatně právě o to se dlouhých šest desítek let snaží český operní nestor, režisér Václav Věžník.

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Pavel Šanjdr
Dirigent: Pavel Šnajdr / Petr Šumník
Režie: Václav Věžník
Scéna: Martin Víšek
Kostýmy: Miriam Struhárová
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Choreografie: Jiří Horák
Orchestr, sbor a balet Moravského divadla Olomouc
Premiéry 11. a 12. května 2012 Moravské divadlo Olomouc

Káča – Václava Krejčí Housková / Barbora Polášková
Její máma – Zdeňka Mollíková  / Magda Málková
Čert Marbuel – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný
Ovčák Jirka – Ondřej Koplík / Petr Martínek
Lucifer – David Szendiuch / Vladimír Třebický
Kněžna – Magda Málková / Jana Wallingerová
Komorná – Lucie Janderková / Michaela Dvořáková (alt. Barbara Sabella)
Čert Vrátný – Vladimír Třebický / Antonín Valenta
Čert Strážce – Jan Vaculík / Radan Hlubinka
Maršálek – Ondřej Doležal (alt. Petr Šíma)
Muzikant – Petr Šíma (alt. Ondřej Doležal)

www.moravskedivadlo.cz

Foto Čert a Káča MD Olomouc

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Čert a Káča (MD Olomouc)

[yasr_visitor_votes postid="19297" size="small"]

Mohlo by vás zajímat