Netrebko se svojí první Aidou měla v Salcburku ovace, na režisérku bučeli

Na špici divácky nejžádanějších titulů letošního Salcburského festivalu se podle očekávání ocitla Verdiho Aida v titulní roli se zanedlouho šestačtyřicetiletou Annou Netrebko. Do programu bylo zařazeno sedm představení od 6. do 25. srpna 2017 pod taktovkou Riccarda Mutiho, ve dvou představeních vystřídá Netrebko Vittoria Yeo, jejich Radamy jsou Francesco Meli v představeních s Annou Netrebko a skutečný manžel ruské divy Yusif Eyvazov, který má zpívat obě představení s alternantkou. Režií opery byla poprvé ve své kariéře byla pověřena íránská fotografka a filmařka žijící v New Yorku Shirin Neshat (1957). V českém překladu přinášíme výběr prvních ohlasů na včerejší premiéru v zahraničních médiích.

Aida – očekávaný operní triumf
(kleinezeitung.at – 7. 8. 2017 – Michael Tschid)

Obrovský aplaus a standing ovations v neděli večer pro salcburskou Aidu: Anna Netrebko zářila v titulní roli, Riccardo Muti se postaral o hudební finesy a Shirin Neshat vytvořila inscenaci bez pompéznosti, která přesto silně fascinovala.

Salcburský festival se za nového intendanta Markuse Hinterhäusera rozjel. Monteverdiho trilogii, Mozartova Tita a Šostakovičovu Lady Macbeth si už může připsat jako velké operní úspěchy. A v neděli večer přibyla předpokládaná divadelní událost: Verdiho Aida byla očekávána s velkým napětím a proměnila se ve skutečný operní triumf.

Anna Netrebko jako debutantka v roli stvrdila při premiéře své zajištěné místo na operním trůnu. S brokátem v hlase, v nádherném, ocelově modrém hedvábném kostýmu ovládala ve velmi působivé interpretaci rovnocenně smyslnost i dramatičnost role etiopské princezny Aidy, unesené do Egypta, kde se octne ve zmatku politických bojů a citů.

Janovan Francesco Meli vybavil egyptského vojevůdce Radama, jenž se zamiluje do zajatkyně a dostane se tak do dilematu s etiopskou mocí, krásným tenorem. Ekaterina Semenchuk skvěle zpívala drsnou faraonovu dceru Amneris, která drží Aidu jako otrokyni a brzy pochopí, že v ní má sokyni. Italský basista Roberto Tagliavini jako král a zbytek souboru i sbor Vídeňské státní opery rovněž nabídli festivalovou úroveň.

U pultu se postaral Riccardo Muti, který Verdiho operu dirigoval opět poprvé po osmatřiceti letech, o téměř komorní, jemnou hudební práci, dokonce i v proslulém triumfálním pochodu, aniž by ovšem zanedbával velká gesta Verdiho partitury. S výtečně disponovanými Vídeňskými filharmoniky prezentoval šestasedmdesátiletý Ital barevnou, na kontrasty bohatou interpretaci dramatu, premiérovaného v Káhiře roku 1871 a v Salcburku uvedeného poprvé Karajanem. Pravý suverén ve službách hudby.

Christian Schmidt postavil ve Festspielhausu nadčasovou scénu, chrámové místo z kubusů a schodišť na točně, na níž se pohybují postavy v elegantních kostýmech Tatyany van Walsum v pěkné choreografii a předvádějí rituální tance s býčími hlavami.

První operní režie Shirin Neshat je přesvědčivá a jde pod kůži. Uplatňuje také video Martina Gschlachta, vídeňského kameramana jejího mezinárodního filmového úspěchu Women Without Men. Iránská umělkyně, žijící už dlouho v New Yorku, aranžuje mocenskou hru mezi rozumem a city, mezi politikou a soukromým životem, mezi velekněžími a armádou redukovaně, jak slibovala, a hudbě to velmi prospívá. Její výklad Aidy, v němž vychází ze své vlastní zkušenosti vypovězení z vlasti před jednadvaceti lety, se tak stává také reflexí ženských osudů, tyranie a utlačování v autoritářských společnostech.

Obrovské ovace (a osamělé zabučení) prominentního publika, mezi nímž byli bývalý rakouský prezident Heinz Fischer s chotí, bývalý spolkový kancléř Franz Vranitzky a bývalý intendant Peter Ruzicka, bankéř Andreas Treichl a šéf ORF Alexander Wrabetz, manažer médií Horst Pirker a arcibiskup Franz Lackner, bezpočet představitelů kulturní scény jako galerista Thaddaeus Ropac a klavírista Rudolf Buchbinder, tenorová hvězda Plácido Domingo a „Jedermann“ Tobias Moretti s manželkou Julií. Dlouhé, oprávněné standing ovations pro skvělou inscenaci díla operní klasiky výtečným týmem, a především pro zářivou královnu Annu I.

***

Anna Netrebko jako Aida v Salcburku nadchla
(ndr.de – 7. 8. 2017 – Philipp Schmid)

Objevil ji kdysi dirigent Valery Gergijev, když si ještě vydělávala v Mariinském divadle jako uklízečka. Mezinárodně prorazila ruská sopranistka Anna Netrebko později při Salcburském festivalu. Už léta je tam obdivována jako megahvězda – a také včera, při nejdůležitější operní premiéře letošního festivalu, Aidě Giuseppe Verdiho. Tuto roli zpívala Anna Netrebko vůbec poprvé. Její fanouškové očekávali debut v roli v horečném napětí. Reportérka Sabine Lange (NDR Kultur) byla při tom.

Paní Lange, Anna Netrebko jako Aida, jak se k ní role egyptské otrokyně hodí?

Anna Netrebko byla včera večer velkolepá. Nejen hlasově, po hudební stránce, ale také ve výrazu zoufalství. Aida stojí mezi dvěma válečnými frontami. Jako otrokyně musí žít v Egyptě a miluje vojevůdce, který táhne do války proti jejímu národu v Etiopii. V tom je její vnitřní rozpolcenost. Anna Netrebko dříve bezpochyby zpívala velmi krásně, ale herecky působila často spíš chladně a nezúčastněně, a v tom se velmi proměnila. Vnáší na jeviště ohromný dramatický život, je v roli velmi věrohodná a včera večer všechny zpěváky strhla s sebou, i Francesca Meliho v roli Radama. Byl to velmi úchvatný večer až do konce, do jejich společné smrti. Anna Netrebko už delší dobu výrazně doplňuje svůj repertoár o těžší role. Velmi přesně uvažuje o tom, co dělá: Belliniho Normu před první inscenací v Londýně vrátila. Wagnerovu Elsu si v Drážďanech vyzkoušela, v Bayreuthu 2018 ji však přece jen raději zpívat nechce. Myslím ale, že Aida v Salcburku byl tak velký úspěch, že tuto roli bude jistě nějakou dobu zpívat.

Režii měla také debutantka, Íránka Shirin Neshat, známá jako výtvarná umělkyně, fotografka a filmová režisérka. Jak se vám líbila její první operní režie?

Shirin Neshat v rozhovoru řekla, že se s postavou Aidy identifikuje. Neshat žije sama dlouho v exilu, v New Yorku. Do rodného Íránu se nemůže vrátit a dlouho tím trpěla. V této inscenaci tematizuje útěk, exil, vyhnání na první pohled decentně, a přece, když vnímáme závěrečný obraz, s určitou radikálností. Nejdřív si pomyslíme: „Ach jé, tady někdo poprvé inscenuje operu.“ Všechno je aranžováno velmi prostě. Ve vyrovnaných řadách stojí na jedné straně jeviště duchovní elita země, na druhé světská. Tady velekněz, zde král, tam vojáci a tady zajatci. Mezi nimi protagonisté. Všechno velmi uspořádané. Je to velmi estetické. Nadčasové. Kněží tu mají zastupovat, jak se to dnes dělá často, všechna monoteistická náboženství, která ve jménu vyšší moci provádějí útlak. To všechno jsou obvyklé obrazy roku 2017. A přece vězí v této jednoduchosti v závěru zřetelná výpověď. V poslední scéně se jeviště změní tak, že je jasné: Aida a Radames se od začátku pohybovali ve zdech své příští hrobky. Jejich láska nikdy neměla šanci. To byl velmi silný obraz.

Snad ještě slovo k hudební stránce. Vídeňské filharmoniky řídil Riccardo Muti. Je považován za verdiovského experta a už dlouho patří k hvězdám Salcburského festivalu. Jaká byla jeho Aida?

Mutiho interpretace mě opět jednou překvapila a postavila před hádanku. Od začátku kladl nápadně velký důraz na detaily, přesné frázování. Některé jednotlivé motivy pro něj byly tak důležité, že tím trpěl melodický proud. V italské opeře to pro mě bylo neobvyklé. Mutiho interpretace působila velmi kontrolovaně, a přesto se objevovaly překvapivé obtíže v koordinaci s děním na jevišti. Abych uvedla příklad: polovina trubačů, kteří hrají na jevišti proslulý triumfální pochod, nebyla pohromadě s orchestrem. Co se mi ale velmi líbilo, byla šíře emocí, od pianissima téměř jako dech ve sboru kněží až k tvrdým dramatickým zvukovým efektům, v nichž nelze přeslechnout neúprosnost, která v této opeře je.

***

Aida na Salcburském festivalu: Běsnivé ustrnutí
(derstandard.at – 7. 8. 2017 – Ljubiša Tošić)

Utrpení duše a dramatická senzace při premiéře Verdiho opery s Annou Netrebko.

Nepatrný je člověk, vystavený víru událostí a tomu, co považuje za osud. Malý je pozemský červ také v tomto obrovském prostoru, který vymyslel Christian Schmidt a který dominuje scéně Festspielhausu jako členěný mobilní kubus. Někdy také jako filmové plátno. Režisérka Shirin Neshat na něm předvádí ženy a muže jako Aidiny niterné obrazy exilu a vyhnání. Zde má její práce hloubku a atmosféru.

Bohužel jsou filmové prostředky použity jen zřídka. Převládají rituály, fluidum jako z pohlednic a tichá naděje, že se iniciativy chopí představitelé, zpěváci. Anna Netrebko to tak dělá vždycky, a také zde oživuje rozpolcenost postavy po svém.

Vokálně na začátku trochu křehký, svítí její soprán scénu od scény stále intenzivněji – lyrickou krásou plynulých linií a vitálně a dramaticky zprostředkovaným utrpením duše. Zvuk a dynamika jsou mistrovsky postaveny do služby výrazu, je to impozantní.

Také tenorista Francesco Meli je jako – bohužel nepohyblivý na rampě – zpěvák, jehož vokální technika i témbr mají hodnotu. I zpočátku poněkud drsně znějící Ekaterina Semenchuk jako Amneris stupňuje interpretaci v podivuhodně intenzivní dramatickou senzaci.

Dirigent Riccardo Muti se snaží zpěváky držet na rampě. S Vídeňskými filharmoniky zvýrazňuje jemnou lyričnost a intimnost. Verdiho svět však u něj zůstává bez zvláštního lesku a síly. Kontrasty jsou v kolektivních scénách, které Muti vybavuje opulentností, pak je ale jeho interpretace až příliš hutná. Aplaus pro všechny, a přece i bučení pro režisérku.

***

Protiválečná opera jako psychokrimi
(br-klassik.de – 7. 8. 2017 – Volkmar Fischer)

Téměř stejné vzrušení jako kolem debutu Anny Netrebko v roli Aidy panovalo před novou inscenací na Salcburském festivalu kolem operního debutu íránské fotografky a filmové režisérky Shirin Neshat, která žije v exilu v New Yorku. S volbou dirigenta šel intendant Markus Hinterhäuse takříkajíc najisto, když angažoval verdiovského znalce Riccarda Mutiho, který už je se Salcburkem dávno propojen.

Při operní premiéře Salcburského festivalu stávají tradičně na jevišti největší hvězdy. Někdy trpí značným tlakem očekávání. Zvlášť tehdy, když debutují v extrémně náročné roli. Tak jako teď Anna Netrebko jako Aida. Někdy se chvěje hlas, zejména ve výškách, jen málokdy to jde od začátku jako po másle. Nezřídka se zpěv vychýlí z přesné intonační dráhy. Nervózní napětí ruské divy ovšem zrcadlí citové hnutí zotročené královské dcery, ženy, která je zmítaná mezi dvěma frontami, otcem a milencem. V takových případech jedná každý přeopatrně, aniž se příliš hýbe – a příliš to nepohne ani pozorovatelem. A protože Netrebko dává na odiv především svůj hluboký rejstřík s cíleně tmavým zabarvením, podobá se tentokrát Aida své sokyni Amneris – jako by byly sestry.

Zpěváci schopní proměny
Pro běloruskou mezzosopranistku Ekaterinu Semenchuk je charakteristická typicky slovanská barva prsního rejstříku. Proměna hrdé faraonovy dcery, která projevuje nejprve pomstychtivost a poté lítost, jde pod kůži, když Amneris na odsouzení vlastizrádce Radama, kterého zbožňuje, nemůže nic změnit. S tenorovou rolí tentokrát myslel Verdi na belcantistu, který dokáže působit hrdinsky. Na Francescovi Melim nepostřehneme, že v této těžké roli debutuje. Způsob, jak interpretuje citové dilema své postavy, a také selhání tajně zamilovaného válečného hrdiny na kodexu cti a ochraně řádu přesvědčí ihned a natrvalo. Meli dokonce vedle hlasových výbuchů riskuje i to, že některé fráze zpívá v pianu.

Drive a rytmická přesnost
Amonasro je nevelká, ale pro vyústění dramatu centrální role. Verdiho bezcitná postava otce sahá surově k prostředkům citového vydírání – vlastní dcery! A když přitom barytonista Luca Salsi potlačí sentimentalitu, pak je na jedné úrovni s maestrem Riccardem Mutim. S ním hrají Vídeňští filharmonikové už drahnou dobu a rádi, a je to slyšet. V roce svého 175. výročí jsou ve skvělé kondici, stejně jako Koncertní sdružení sboru Vídeňské státní opery. Dirigent požadoval drive a rytmickou přesnost. Se svou známou velkorysostí má Muti stále ještě smysl pro rubata, dobře odstupňovanou dramaturgii kontrastů a jejich přiměřené modelování.

Zlostné spodní tóny
Megahit, jakým je triumfální pochod, skutečnou materiálovou bitvu s proslulými jednoventilovými trumpetami, podkládá Muti zlostnými spodními tóny. Tady Verdiho pochopil, vždyť přece komentuje období imperialismu, arogantní vítěznou pózu a tísnivou demonstraci moci.

Multikulturní Egypt
Íránská novicka v operní režii Shirin Neshat se staví ke scéně triumfálního pochodu s vůlí zachovat odstup. Spolu se scénografem Christianem Schmidtem, známým pro svůj bezpečný vkus, odpírá kulinářsky orientované části salcburského publika dekorativní palmy a zlaté ornamenty. Místo nich jsou tu tanečníci schovaní za zvířecími hlavami, v černých sukních, symbolizující náboženský a politický fanatismus. Režijní práce založená na naprosté stylizaci propůjčuje Egypťanům multikulturní rysy, jejich náboženským reprezentantům rysy křesťansko-židovsko-islámské. Etiopané jsou přiřazeni k dnešním uprchlíkům ze Sýrie nebo Afriky – vysoce estetickými videoprojekcemi na bílých betonových zdech, které se oddělují a otáčejí a dovolují asociaci s jakýmkoli totalitním režimem.

Zúčtování s ničivým vztekem
Shirin Neshat pochopitelně ví, že Aida není pouhé drama o žárlivosti, volně podle vzorce „dvě ženy a jeden muž“. Jak lze vyčíst z režie osob, o milostný trojúhelník Aida – Radames – Amneris se režisérka příliš nezajímá, spíš o muži ovládaný explozivní pandán Radames – Aida – Amonasro. Tak je napínavé nilské dějství, kde Verdi redukuje celou podívanou na komorní hru. Aida, oblomená manipulativním rodičem, a Radames zlákán, aby vyzradil vojenská tajemství – to je psychokrimi! Finální rozchod se životem, pro titulní hrdinku oběť a smrt z lásky současně, je zde aranžován dojemně symetricky a jako abstrahující zúčtování s ničivým vztekem, který pohrdá lidmi; Aida jako protiválečná opera pacifisty a humanisty. Tak je v Salcburku vizualizován zásadní znak Verdiho, který jindy zůstává podexponován. Nový festivalový intendant Markus Hinterhäuser měl s volbou Shirin Neshat štěstí – riskoval a zvítězil!

***

Anna = Aida: ideální role pro Annu Netrebko
(kurier.at – 7. 8. 2017 – Gert Korentsching)

Ponechme stranou předpremiérovou bombastickou reklamu. A také gigantické částky, za které se nabízely poslední zbylé vstupenky. Soustřeďme se konečně na to, o co jde – na umělecké výkony.

A řekněme rovnou: Debut Anny Netrebko v titulní roli Aidy Giuseppe Verdiho byl fenomenální. Ne celkově (na to byly rámcové podmínky inscenace příliš neduživé), ale Netrebko to dokázala, téměř sama. Všechno u ní působí přirozeně jako u málokoho jiného.

Jako etiopská královská dcera je Netrebko ideální. Anna = Aida. Jako by tuto roli zpívala odjakživa. Její výšky jsou čisté, výrazově silné. V hloubkách se plně uplatní její snově krásný témbr. A ve střední poloze se všechno zaobluje v kompaktní gesamtkunstwerk. Jako Aida je dostatečně dramatická, pak zase nádherně lyrická – a vždycky dojemná.

Debut při premiéře ve Festspielhausu nemohl (pro ni) dopadnout lépe. S touto rolí vstoupila do nového oboru, který posluchačům ještě připraví mnoho radosti.

Francesco Meli jako Radames po jejím boku zpívá také zvlášť krásně, nikdy silácky, nádherně frázuje, v jeho zpěvu je hodně italianità. Ekaterina Semenchuk je s každým dějstvím lepší a v závěru dokonce velmi dobrá. Luca Salsi je hlasově noblesní Amonsaro.

Riccardo Muti u pultu se opět s báječně hrajícím Vídeňskými filharmoniky našel a v díle objevil komorní nuance. Dynamická diferenciace, strhující tempa, mnoho barevných odstínů, to vše působí. Leccos však zůstane torzem a nevznikl dramaturgický celek. Jestliže zakolísal právě triumfální pochod, pak se to hodí k negaci heroismu tohoto výkladu.

Také režisérka Shirin Neshat se snaží vyprávět s pomocí bílého, ne právě estetického jednotného kubusu všeobecně platný, nepříliš hrdinský příběh. Co z toho vzniklo, zklamalo.

***

Velká opera jako umělecký experiment
(deutschlandfunkkultur.de – 7. 8. 2017 – Franziska Stürz)

Navzdory skvělému obsazení zůstává experiment za očekáváním.

Anna Netrebko jako Aida a Riccardo Muti s Vídeňskými filharmoniky – to už by stačilo rozdmýchat humbuk kolem letošní festivalové premiéry. Intendant Markus Hinterhäuser ještě přisadil, když angažoval pro režii oceňovanou íránskou umělkyni vizuálního umění Shirin Neshat.

Režisérka, vyznamenaná za film Women without Men, inscenovala operu poprvé. Předem prohlásila, že má téma Aidy mnoho společného s jejím vlastním osudem jako vyhnankyně, a proto se do námětu dokáže dobře vcítit. Očekávání i ceny vstupenek na salcburskou Aidu se tak vyšplhaly do závratných výšek. Co jsme pak na velkém jevišti Festspielhausu viděli, připomínalo spíš pašijové hry v Oberammergau, zklamalo absencí režie postav a zpíváním na rampě z předvčerejška. Příliš málo uplatnila Neshat na otáčivém a rozložitelném kubusu (scéna Christian Schmidt) video s obrazy uprchlíků, poražených Etiopanů. Namísto toho pochodoval sbor Egypťanů oblečených do vlajících rouch v přísných útvarech a při triumfálním pochodu se krásně symetricky rozestavil.

Vynikající zpěváci, slabý výkon režie
Platící diváci s hodnostmi i významnými jmény seděli a dívali se, zpěváci stáli a zpívali. Dělali to výtečně, spolu s vypilovaným verdiovským zvukem z orchestřiště za řízení Riccarda Mutiho. Anna Netrebko opět potvrdila své postavení jako diva assoluta současnosti. Její hlas je kulatý a zářivý, bezvadně technicky vedený od hloubek až po vrcholové tóny. Francesco Meli jako Radames je jí svou jadrnou střední polohou téměř rovnocenný. Luca Salsi ztělesnil Amonasra suverénně a Ekaterina Semenchuk působila jako Amneris o něco matněji než titulní hrdinka.

Hudební stránka velká očekávání jako celek naplnila a chabý režijní výkon ji aspoň nerušil. Škoda, že Shirin Neshat nedokázala na operním jevišti vizualizovat to, co jinak tak přesvědčivě umí. Odvahu k experimentu je třeba uznat, ale tento první pokus se nezdařil.

 

Salzburger Festspiele 2017
Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Riccardo Muti
Režie: Shirin Neshat
Scéna: Christian Schmidt
Kostýmy: Tatyana van Walsum
Světla: Reinhard Traub
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Kamera: Martin Gschlacht
Choreografie: Thomas Wilhelm
Dramaturgie: Bettina Auer
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor Philharmoniker
6. srpna 2017 Grosses Festspielhaus Salcburk

Der König – Roberto Tagliavini
Amneris – Ekaterina Semenchuk
Aida – Anna Netrebko (alt. Vittoria Yeo)
Radamès – Francesco Meli (alt. Yusif Eyvazov)
Ramfis – Dmitry Belosselskiy
Amonasro – Luca Salsi
Ein Bote – Bror Magnus Tødenes
Oberpriesterin – Benedetta Torre

www.salzburgerfestspiele.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová