Netrhat zelená jablka jako zralá. Sopranistka Eva Zikmundová slaví 85. narozeniny

  1. 1
  2. 2

Významné místo v repertoáru Evy Zikmundové zaujímají opery Leoše Janáčka. V Její pastorkyni záhy opustila Karolku, která podle vlastních slov Evy Zikmundové jí svým typem nebyla příliš blízká, aby se zhostila role Jenůfy a posléze Kostelničky, v nichž mohla výrazně uplatnit všechny kvality svého vyzrálého hlasového i jevištního projevu. V závěrečné fázi svého působení v Národním divadle byla představitelkou role Rychtářky.

Jednou z jejích nejúspěšnějších postav byla titulní role v Kátě Kabanové, se kterou se představila i v zahraničí, například při proslulém zájezdu Opery Národního divadla na festival v Edinburghu. V mnoha představeních uplatnila své pěvecké i herecké kvality v roli Lišáka Zlatohřbítka v Gregorově a Štrosově inscenaci Příhod lišky Bystroušky. V pozdější inscenaci účinkovala v dvojroli Paní revírníková-Sojka. A v neposlední řadě jí bylo dopřáno ztvárnit postavu Emilie Marty ve Věci Makropulos.

Vystoupila také ve dvou inscenacích Julietty Bohuslava Martinů. Poprvé to bylo v roli Pána, podruhé v postavě Obchodnice s ptáky. S jejím naturelem velmi souzněla hlavní role Katreny v Suchoňově Krútňavě. 

Zajímavé úkoly přinesla Evě Zikmundové původní operní tvorba. V Jeremiášových Bratrech Karamazových to byla postava Kateřiny Ivanovny, v opeře Julia Kalaše Nepokoření postavy Márii a Aleny, v Jezeru Ukereve skladatele Otmara Máchy role Lí a v průkopnickém Liškově uvedení opery Víta Nejedlého Tkalci role Heinrichové. V řadě představení vystoupila v roli Krtonožky v dětské opeře Evžena Zámečníka Brouk Pytlík. 

V první inscenaci Verdiho Nabucca v Národním divadle byla představitelkou Feneny, v Simonu Boccangerovi ztvárnila hlavní ženskou roli Amélie, v mnoha reprízách vystoupila jako Flora Bervoix v Traviatě. V Mascagniho Sedláku kavalírovi ztvárnila postavu Santuzzy, v Leoncavallových Komediantech roli Neddy.

V Čajkovského Evženu Oněginovi byla výtečnou představitelkou své vysněné role Taťány, v Pikové dámě Lízy. V opeře skladatele Nazira Žiganova Musa Džalil účinkovala v postavě manželky titulního hrdiny. Diváci se s ní mohli setkat rovněž ve dvou operách Sergeje Prokofjeva, které na Národním divadle režíroval Georgij Ansimov. Bylo to v rolích Ljubky v Semjonu Kotkovi a Heleny Bezuchovové ve Vojně a míru.

Šíři svých možností prokázala ve svých mozartovských rolích, kterými byly Hraběnka ve Figarově svatbě, Druhá dáma v Kouzelné flétně a především Donna Elvíra, kterou poprvé zpívala a hrála v provedení Dona Giovanniho v italštině, jež nastudovali dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Václav Kašlík v roce 1969.

Z postav, které Eva Zikmundová vytvořila v operách soudobých skladatelů, připomeňme Ellen Orfordovou v Brittenově Peteru Grimesovi a Betty Doxy v jeho úpravě Gayovy Žebrácké opery.

Významné místo mají v rejstříku rolí Evy Zikmundové postavy wagnerovské. Jednou z jejích nejúspěšnějších rolí se stala Sieglinda ve Valkýře., vzápětí ztvárnila rovněž roli Fricky ve Zlatě Rýna. Prosadila se v operách Richarda Strausse. Brzy po svém příchodu do Národního divadla se představila v roli jedné ze Služek v Elektře a jednou z jejích doslova hvězdných rolí byla titulní hrdinka v Arabelle, které propůjčila jak všechny nuance svého pěveckého umění, tak noblesu a eleganci jevištního projevu, a s René Tučkem v roli Mandryky vytvořili doslova dokonalý pár. V Ariadně na Naxu se představila v roli Komponisty.

Jako jedna z mála českých pěvkyň se prosadila ve wagnerovském repertoáru i v zahraničí. Řadu let působila jako stálý host v berlínské Státní opeře, kde slavila velké úspěchy v rolích Sieglindy ve Valkýře a Alžběty v Tannhäuserovi, ale také Santuzzy v Sedláku kavalírovi. Sieglindu zpívala a hrála také v benátském divadle La Fenice, kde byl jejím partnerem v roli Siegmunda Wolfgang Windgassen. Působila také v divadlech v italském Janově, v Budapešti a na dalších scénách.

V závěrečné fázi svého působení v Národním divadle a posléze ve Státní opeře se díky svým zkušenostem a pracovní důslednosti výborně uplatnila jako asistentka režie. Pečovala o inscenace Karla Jerneka (Rigoletto, Traviata), byla asistentkou Karla Drgáče v inscenaci Mozartova Únosu ze Serailu a aktovek Alexandra von Zemlinského Florentinská tragédie a Infantčiny narozeniny, Nikolause Windisch-Spoerka v jeho představení Rusalky a především Dominika Neunera v jeho výtečném pojetí Verdiho Otella.

Z nahrávek Evy Zikmundové připomeňme její skvostný výkon v titulní roli Dvořákova oratoria Svatá Ludmila pod taktovkou Václava Smetáčka, postavu Plačky v nahrávce čtvrttónové opery Aloise Háby Matka, roli Poběhlice, kterou nazpívala v nahrávce Janáčkovy opery Z mrtvého domu pro firmu Decca a Lišáka z Gregorových Příhod lišky Bystroušky.

Eva Zikmundová se rovněž věnovala překladu, ale především je nutné vyzvednout její dlouholetou pedagogickou činnost. Ve výše zmíněném článku Radmily Hrdinové v Hudebních rozhledech se k ní vyjadřuje sama Eva Zikmundová: „Nechápeme-li pedagogiku jen jako dril hlasivek, ale jako kultivaci studentovy osobnosti, měli bychom se zamýšlet nad pojmem pokory v umění. Poslání pedagoga viděla vždy nejen v oblasti pěvecké techniky a výrazu, ale v neposlední řadě i dnes v tolik potřebném nasměrování ve smyslu etiky pěvecké profese.“ Svým žákům se vždy snažila vštípit úctyplný vztah k Národnímu divadlu, který měla ona i ostatní umělci její generace. Jejím krédem bylo a je: „Netrhat zelená jablka jako zralá.“

Popřejme Evě Zikmundové do dalších let hodně zdraví a pohodových dní.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat