Neumeierova Iluze Labutího jezera

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zhrouceného u modlitebního klekátka jej nalézá Natalie, snažící se se zlomeným panovníkem opět navázat kontakt, porozumět mu, pochopit jej, získat jeho důvěru a snad naději na šťastný společný život. Zoufale bolestná Čajkovského Elegie pro smyčce (skladatel ji použil rovněž v Hamletovi op. 67 a jako č. 9 Entr’ecte/Elégie) podbarvuje jejich poslední společný duet, zobrazující tragédii a hluboké trápení obou aktérů. Žalem prostoupená Natalie je vyhnána pryč, těžko říct, zda proto, že ve své osobní bolesti neviděl Ludvík nic jiného, nebo zda v posledním záchvěvu čisté mysli odehnal princeznu, aby ji nestrhl s sebou do hlubin, z nichž by už ani ona nenalezla úniku. Opět se rozezní finále Labutího jezera, vlny se vzdouvají a Muž ve stínu s Ludvíkem jako dva protipóly pomalu splývají v jedno, až se nad nimi zavře ze stropu se kaskádově snášející modrá drapérie, pohlcující bezvládné královo tělo.

Mnoho verzí Labutího jezera se tu více, tu méně úspěšně snažilo o prohloubení psychologie svých postav. U Neumeiera je tento záměr neoddiskutovatelný, a jelikož je velmi dobrým režisérem, povedlo se mu celý balet vystavět natolik schopně, že doopravdy naplňuje vše, co si pro něj jen kdy mohl přát. Nesmírně chytře pracuje s hudební partiturou Petra Iljiče Čajkovského, jejíž čísla sice oproti oběma verzím baletu (1877 i 1895) hojně přeskupuje, škrtá, mění či doplňuje, protože tak ale činí v rámci vyprávění vlastního příběhu, nadto velmi promyšleně, vše je zcela legitimní.

Balet, jak již bylo řečeno, rámuje finále č. 29, dodávající celku pocit uzavřeného, katarzního kruhu. Kromě zmíněné Elegie pak Neumeier vybírá pro Ludvíka další tematicky a emocionálně podobně laděné skladby, aby podpořil jeho charakterové črty a osudovost jeho existence. Hned v úvodu 1. jednání je vložena variace (2. variace z č. 19 Pas de six, které se v současných verzích tradičních inscenací Labutího jezera neuvádí), jejíž hudbu mnoho inscenátorů používá ve 4. jednání pro poslední setkání Odetty se Siegfriedem. Její melancholická, tragédii předznamenávající atmosféra plná vnitřního zármutku velmi věrně zachycuje královo balancování na pomezí skutečného světa a světa jeho idejí, jeho snivost ostře prosekávanou sebeuvědoměním a snahou naplnit, co se od muže jeho postavení a společenského statusu očekává. Trio s matkou a princeznou Natalií v druhé polovině téhož dějství pak podkresluje andante sostenuto (č. 4 b, původně Čajkovským zamýšleno jako součást pas de trois), jež bylo v průběhu 20. století pro svou snivost několikrát použito jako Siegfriedova variace mezi 1. a 2. jednáním. Jeho duet s Natálií v závěru 1. dějství, během něhož se dívka poprvé doopravdy snaží proniknout pod slupku jeho světa, poté doprovází přidaná Čajkovského skladba Meditation z op. 42 Souvenir d’un lieu cher.

John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero – Helene Bouchet, Edvin Revazov (foto Kiran West)

Z dalších hudebně dramaturgických změn je možné zmínit ještě několik míst, která sice již nejsou tak významotvorná, pro strukturu partitury je však považuji za přinejmenším zajímavá a hodná pozornosti. Pas de trois v prvním jednání (č. 4 původní partitury), jež je tančeno čtyřmi páry (ústředním z nich je hrabě Alexandr a princezna Claire), je poskládáno z počátku tak, jak jsme zvyklí z Drigovy úpravy pro inscenaci 1895. Po Intradě (4.a) následuje hudba dámské variace (4.c) tančená postupně třemi tanečnicemi (jednou z nich byla v záznamu i Adéla Pollertová), po ní mužská variace (4.d) tančená čtyřmi tanečníky. Na místo další dámské variace (4.e) však Neumeier pro princeznu Claire vybral přidanou, Drigem orchestrovanou Čajkovského skladbu Valse bluette (č.11 z op. 72), která byla v roce 1895 použita pro tanec labutí v posledním dějství. Druhý Drigův přídavek, Čajkovského Un poco di Chopin (č. 15 z op. 72), zamýšlený pro poslední duet Odetty se Siegfriedem, posloužil zde Neumeierovi jako doprovod variace princezny Natalie (dnes je Drigovy přídavky v posledním aktu možné najít např. v inscenaci K. Sergejeva v podání Mariinského divadla). A aby hudebních čísel nebylo málo, připojil choreograf do 1. jednání rovněž duet vévody Alexandra s Claire odehrávající se na úvodní část (moderato andante) dokomponovaného pas de deux (vloženo v příloze původní partitury), které bylo vytvořeno Čajkovským v roce 1877 speciálně pro první představitelku Odetty a Odilie Natalii Soběščanskou (dnes je tento hudební celek podkladem Balanchinovy choreografie Tchaikovsky: Pas de deux).

John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero – Helene Bouchet, Edvin Revazov (foto Anja Beutler)

Další významné změny již Neumeier nepřináší. Jeho 2. jednání je velmi věrně blízké carské inscenaci Petipy a Ivanova, a to jak hudební skladbou čísel (odpovídající Drigově verzi partitury, kdy jedinými změnami prošlo řazení jednotlivých částí v č. 13 Danses de cygnes – a. tempo di valse, e. pas d’action s vyškrtnutým závěrem, d. allegro moderato, f. tempo di valse, b. moderato assai, g. Coda), tak choreografickou kompozicí. Nejen, že labutě v některých okamžicích drží paže obdobně jako na dobových obrazových materiálech, ale rovněž tzv. bílé adagio (č. 13. e) tančí s Odettou dva tanečníci – zde Siegfried spolu s Ludvíkem (v původní inscenaci z roku 1895 šlo o Siegfrieda a jeho přítele Benna), za což patří neskonalý dík Alexandře Danilovové, která toto jednání pro Neumeiera inscenovala.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat