Nevím, proč je balet u nás tak nepopulární (2)

Rozhovor se Stanislavem Fečem 
(dokončení) 


Poznal jste celou historii polistopadového vývoje baletu Národního divadla. Období tápání, nejasné umělecké i dramaturgické vize. Mnoho inscenací nehodných první scény. Jak to vnímáte teď, těch dvacet let? A co říkáte dnešnímu stavu – sloučení dvou baletních souborů a velkou epochu šéfování Petra Zusky?

Ani nevím, jak to charakterizovat. Když řeknu pravdu, tak se do Prahy ještě dalších dvacet let nebudu moci vrátit (smích). K tomu všemu asi řeknu jen to, že ať už ta období byla různá, zásadní věc je bohužel ta, že se za celou tu dobu neobjevilo v Národním divadle příliš skvělých tanečníků. Ti důstojní, kteří tam již byli a neměli možnost z různých příčin odjet, ti tam jsou dodnes. Ti, co rychle pochopili, že se nikam nebudou rozvíjet a měli tu možnost, tak ti včas odjeli někam jinam. Žádné zahraniční či domácí hvězdy. Přitom Česko má tolik výborných tanečníků! Kdyby někdo dokázal ty síly přitáhnout do Prahy, pak by tam byl špičkový soubor. Přiznám se, že když jsem v Praze, tak se ani do divadla nehrnu. Pozitivní na šéfování Petra vidím to, že se mu podařilo do Národního divadla přitáhnout konečně světová jména jako Forsythe nebo Mats Ek, choreografie Cranka… Jiná věc už je to, jak to naši tanečníci tančí. Po zhlédnutí například Crankova Oněgina či Carmen Matse Eka v Praze jsem musel zapnout video a podívat se na ty inscenace znovu, abych se přesvědčil, že jsou to skutečně důstojná díla. Velké zklamání jsem zažil nedávno na představení Amerikana III...

Možná za těch deset let bylo Zuskových baletů příliš mnoho. Nemyslím si, že by šéf měl tolik tvořit. Měl by se víc zabývat kvalitou souboru, repertoárem, atd. Na druhou stranu je asi velmi lákavé tvořit a zviditelňovat se. Obzvlášť když máte k dispozici soubor a od vedení „zelenou“. Dřív bylo samozřejmé vše, co bylo před ním, jaksi zhanobit. Bohužel, vše se opakuje a dnes jsme svědky něčeho podobného. Také Petra nyní mnozí kritizují. Já si ale myslím, že on jako člověk a umělec prošel obrovským vývojem za toto období a určitě dnes sám chápe některé ty věci jinak, než před deseti lety. Nejsem si ani jistý, co je pro balet Národního divadla lepší. Aby tam dál Petr Zuska šéfoval a vedl soubor tím směrem, kam ho vedl celá ta léta, anebo pozvat někoho nového. Protože nový člověk bohužel vždy začíná destrukcí, ničí to, co se dělalo před ním. Úroveň souboru se také nezvedne jen s příchodem někoho nového. Je také zapotřebí tuto tvrdou práci lidem adekvátně zaplatit. Potom nebude problém najít dobré tanečníky. Z toho, co občas vnímám v médiích, vidím, že se Petr potýká s finančními problémy, s mizivou podporou ze strany ministerstva kultury, atd. Tyto věci se těžko změní jen pro to, že přijde někdo jiný. Nejvíce ze všeho mě asi rozčiluje to, že v Národním divadle neexistuje už ani jedna tradiční klasická inscenace. Tituly tam jsou! Labutí jezero, Giselle, Romeo, Spící krasavice, Louskáček, ale ani jedna verze není bohužel „normální“ v tom mém chápání velkých baletů. Jediná Sylfida Bournonvilla byla netknutá! To byl jediný balet za poslední léta, který jsem zhlédl s radostí, moc se mi v něm líbila Adéla Pollertová!

Mnoho domácích umělců si nechce přiznat pravdu: že zaspali dobu, že jsou příliš zahledění do sebe, že nereflektují vývoj divadla, tance a baletu v Evropě. Samozřejmě, nemůžeme opomenout český „šlendrián“ nekvalitních repríz a postupného úpadku zpočátku vynikajících inscenací. Za dvacet let se toho moc nezměnilo, každý šéf i soubor si „hraje na svém písečku“. Čím to je?

Češi nemají rádi výjimečné lidi nebo ty, kdo něčeho dosáhli v zahraničí. Proto jsou schopni se sjednotit a dokonce spojit s těmi, koho dříve sami neměli rádi a pak se společnými silami zbavit těch výjimečných. Ono by totiž jinak bylo moc vidět ten rozdíl a bylo by příliš namáhavé mít takové výsledky. Tak to funguje dnes bohužel téměř všude. Nejen v Česku. Méně schopní lidé se bojí těch profesionálů, a proto dělají vše, aby se jich zbavili. A raději se obklopují ještě méně profesionálními, které mohou lépe ovládat. Takhle to dopadlo v podstatě i u nás. Podívejte se, kolik osobností, které by mohly dnes předávat své znalosti, právě sedí doma a kouká na seriály… Proto si také nejsem jistý, jestli se někdy dostane někdo opravdu úspěšný – jako třeba Jirka nebo Otto Bubeníčkovi – na křeslo šéfa baletu u nás v Národním divadle v Praze. Obávám se, že se to dříve stane někde v Evropě.Nechybějí domácí české baletní scéně osobnosti?

Určitě ano… I když osobností je spousta, v tom českém pojetí.

Hodně se zajímáte o choreografii, studoval jste ji přímo v Rusku. Nemáte pocit, že Česku právě výborní domácí choreografové chybí? Nebo je to také konkurencí Západu, kdy před tamními uměleckými osobnostmi domácí tvůrci neobstojí?

Nám ujel vlak příliš dávno. Proto konkurovat Západu asi můžeme jen stěží. I když třeba tady bych pochválil Petra Zusku za to, že dává možnost mladým tvůrcům realizovat se na workshopech. A dokonce jsou pak některá tato díla zařazená i do repertoáru. Myslím, že se pár zajímavých jmen již objevilo. Těm lidem je potřeba dát možnost jezdit po světě a vstřebávat do sebe všechny ty různé techniky. Na druhou stranu je pak problém v tom, že tanečníci nemají takové dispozice, aby choreografie typu McGregora či Forsytha zatančili tak, jako se tančí v evropských souborech. Proto potom člověk ani nemůže poznat například Carmen Matse Eka… Jinak jsem samozřejmě pyšný na to, že jsem byl prvním magistrem art., který absolvoval na Akademii ruského baletu Vaganové.

Nevyhnulo se vám ani několik pracovních úrazů. Nemyslíte, že je to také tou podivnou formou, jak se u nás vyučuje ruská taneční škola? Že již na škole se tanečníci fyzicky přetěžují, chybí vyučování posilovacích i relaxačních cviků a podobně?

Tanečník bez úrazu není tanečník. Každý něco má. Neznám ani jednoho tanečníka, který by neměl nějaké zdravotní problémy. Určitě na fyzické zdraví má vliv škola. Jistě, také záleží na samotném tanečníkovi, jak se o sebe stará. Nás nikdo bohužel neučil, že po obrovské zátěži je také potřeba odpočívat. Masáže, vířivky, bazén, atd. Nemluvím už o těch všelijakých strojích Gyrotonic nebo Pilates, které jsou téměř v každém špičkovém divadle na Západě. V tomto směru se snažím své tanečníky vychovávat. Snažím se přesně vycítit, kdy už na ně nesmím zatlačit a kdy je mám pustit ze zkoušky. Méně je někdy více. Mé úrazy byly ošklivé a na dlouhou dobu mě dvakrát po sobě vyřadily z kolotoče představení, gala, zkoušek, atd. Nejhorší na tom všem je, že v momentě, kdy se vám něco stane, vás hned odepíšou. A nikoho nezajímáte do té doby, než se zase vrátíte zpět. Je to krutá realita. Někdy to vidím sám na sobě. Zkouším s někým, ten se zraní. Musím rychle najít náhradu a všechno úsilí vložím do toho druhého člověka. A na toho, kdo potom sedí dlouho doma, jaksi moc nemyslím, i když je mi ho líto. Bohužel to tak je.

Studoval jste v Rusku, poznal jste mnoho tanečníků na prahu kariéry nebo profesionálního angažmá na soutěžích a kurzech po celém světě.

Já si například na své pedagogy nemůžu stěžovat. Měl jsem štěstí, že jsem se ještě jako dítě dostal do rukou Olgy Páskové, potom na konzervatoři jsem dostal základy od Nelly Danko. Největší vliv ale na mě měli Albína Kliková a Andrej Halász. Z toho, jak nás učila paní Kliková, čerpám celý život a dnes ji chápu jako nikdy předtím. Bohužel ji mnozí tenkrát nechápali. Měla zvláštní způsob výuky, nicméně jsem přesvědčen, že ten její systém je geniální. Pan Halász nás přebral na prahu dospělosti a byl to on, kdo nás naučil pořádně skákat a točit piruety. Měl na mě také velký vliv jako na člověka. Myslím, že jsem měl dobrý základ, abych k tomu potom mohl přidat ještě něco navíc – jak z té ruské školy tak i z té západní. Právě technika, kterou nás učila paní Kliková, se hodně blíží tomu, jak se vyučuje na západě. Maximální vytaženost v bocích a tříslech, tak nějak bych to hrubě charakterizoval. Jinak vše záleží na osobnostech, které vyučují. Co oni sami mají za zády. Rozhodně asi nebudou dobré výsledky, pokud budou učit ti, kdo například dostanou diplom pedagoga na AMU a současně nikdy nebyli profesionálními tanečníky. To je pak absurdní!

Jste již delší dobu profesně „freelance“, nezávislý. Spolupracujete s Vasilijem Medveděvem na inscenování velkých romantických klasických titulů po celém světě, působíte v Jekatěrinburgu, cestujete po světě. Kde se cítíte doma? Není vám líto času, který promarníte v letadle?

Po pravdě freelance již delší dobu nejsem, jelikož jsem nejdříve působil dva roky v permském baletu jako pedagog a poté přesídlil do Jekatěrinburgu, kde jsem oficiálně ještě i choreografem divadla a kde již působím téměř tři roky. Samozřejmě, že i během tohoto období využívám každé možnosti spolupráce s Vasilijem. Hodiny strávené v letadle bych raději snad ani nechtěl sčítat. Ale létání mám rád. Obzvlášť, když je to v business třídě (úsměv) někam za oceán…

Vaše inscenace klasických baletů s Vasilijem Medveděvem v působivé, často historické rekonstruované výpravě mají velký úspěch. Jak vidíte budoucnost klasických inscenací?

Bohužel, svých vlastních verzí inscenací zatím moc nemám. I když se přiznám, že jsem celkem pyšný na to, jak kvalitní produkci baletu Bajadéra se mi podařilo vytvořit v Jekatěrinburgu. Bylo velké štěstí mít vedle sebe tým výtvarníků z Velkého divadla – jako je Aljona Pikalova a Elena Zajceva. Dirigent Pavel Kliničev, také z Velkého. Dnes je to jedna z nejúspěšnějších a také nejvíce navštěvovaných inscenací. Bajadéra je jakýmsi mým osudovým titulem. V Bajadéře jsem se zranil přímo na scéně během své premiéry v roli Solora v brněnském Národním divadle a nemohl jsem již dotančit scénu Stínů. Bajadéra byla prvním baletem, který jsem viděl na ruském kanále, když mi bylo dvanáct let a byl jsem naprosto nadšený… Ještě mám na svém kontě myslím velmi originální verzi baletu Giselle, kterou jsem vytvořil v Estonsku pro balet Vanemuine. I tam velmi pomohl skvělý anglický výtvarník Charles Cusick Smith, který vytvořil fantastické dekorace na druhé jednání. Ty by mohlo závidět i leckteré evropské divadlo. Giselle i Myrtha se objevují z propadlišť, létají, atd. Opravdové divadlo a ne kompromis, na který většina divadel dnes sází. Žádné náznaky. Vše tak, jak bylo kdysi. Podle reakcí diváků mám možnost pochopit, že je třeba jít právě tímto směrem. Nikdo si nechce nic domýšlet, ale chce to uvidět ve vší kráse. Jsem přesvědčen, že klasické inscenace mají velkou budoucnost, pokud se budou pečlivě uchovávat a předvádět ve velkém stylu.

Je dnes vůbec možné správně a divadelně logicky rekonstruovat balety 19. století? Neodporuje to logice divadla, dělat na jevišti jakési muzeální výstavy? Například verze Raymondy v milánské La Scale, na které s choreografem Sergejem Vicharevem spolupracoval i badatel Pavel Geršenzon, je myslím sice působivá, ale jako divadelní tvar silně anachronická…

Trošku bych to hned poopravil. Pan Geršenzon rozhodně není žádný badatel. Je to aférista – vystudovaný architekt, který se jaksi vetřel do baletní společnosti a snaží se předělávat historii. Bohužel, mnozí, kdo se právě historií moc nezabývají, mu věří. Je těžké brát vážně člověka, který tvrdí, že Vaganova a Sergejev zničili ruský balet… A že jediným geniálním choreografem je Balanchine. Také jsme to mohli sledovat na repertoáru Mariinského divadla, kdy v tom období “geršenzonování” byly dvě premiéry Balanchina ročně. Vtipné bylo, když jsem jednou přišel na Chopinianu a v programu stálo, že choreografii vytvořil Balanchine (úsměv)... Až takový dopad ten člověk měl na Mariinské divadlo. Jsem hluboce přesvědčen, že Vicharev s Geršenzon si z nás trošku utahují. Mají smělost nazývat vše stoprocentní rekonstrukcí, ačkoliv je jasné, že dnes již nikdo nemůže s určitostí říct, jak to tenkrát bylo. Přesvědčil jsem se o tom sám při práci na Esmeraldě, kdy jsme měli k dispozici ty samé zápisy z Harwardu. Z nich bylo možné pochopit jen schéma formací a některé pohyby týkající se například piruet. Často člověk narazí na výraz „tour po diagonále“. Není ovšem specifikováno jaké „tour“ konkrétně… Proto mně je daleko sympatičtější, když se takový balet uvádí jako nová verze a ne jako rekonstrukce. Raymondu v La Scale jsem viděl. Moc se mi líbila. I když byla příliš dlouhá a místy nudná, byla to stále velmi kvalitní produkce. Ovšem i z choreografie je jasné, že takto skutečně před sto lety nikdo tančit nemohl.

Myslíte, že choreografie Maria Petipy jsou tak geniální?

Naprosto geniální!

Který baletní soubor je podle vás kvalitou tanečníků i repertoárem opravdu “top”?

To se dá těžko takhle říct… Bylo období, kdy jsem si myslel, že nejlepší je Mariinské. Potom jaksi nastal velký úpadek, který trvá dodnes. Bylo období, kdy byl na výsluní soubor Pařížské opery či Královský balet v Londýně. Dnes to není nikde až tak přesvědčivé. Celosvětově chybí velké hvězdy, které známe z minulosti. Právě jsem se vrátil z Pařížské opery, kde jsem nastudoval pas de deux z Medveděvova Oněgina s étoile Isabellou Ciaravola. Byla to skvělá zkušenost. A vůbec ta možnost dostat se do těch nádherných prostor zákulisí a baletních sálů… Splnil se mi takový dětský sen (úsměv). Bylo také velmi příjemné, že díky absenci partnera z Mariinského Jurije Smekalova jsem se stal na těch několik dní partnerem Isabelle já! Isabelle mě o to požádala a bylo to moc fajn… Ona je lehká jako peříčko a já jsem se za ty čtyři dny skoro vrátil do formy (smích). Ovšem iluze z dětských časů již dávno nemám a chápu, že v každém souboru existují vlastní problémy, velmi podobné všem ostatním… Při studování Esmeraldy jsem často býval ve Velkém, tam by se mi moc líbilo!! Táhne mě to tak nějak do proslulých míst, a i když to bude znít možná hloupě, jsem přesvědčen, že právě v nějakém takovém špičkovém divadle je moje místo… Cítím se tam naprosto přirozeně.

Nemáte pocit, že stejně jako v pop music nebo v opeře se i v baletu marketingově vytváří umělé hvězdy? Například Roberto Bolle? Jak dlouho vlastně trvala jeho skutečná kariéra? Teď je přece spíš organizátorem gala koncertů, hvězdou módních přehlídek…

Roberto skutečně udělal obrovskou kariéru. Měl jsem to štěstí s ním několikrát vystupovat v jednom gala večeru. Je to fenomenální tanečník, který má skvělou techniku a tělo Apollona. Horší už to je, když Roberto promluví. Naštěstí na scéně mluvit nemusí (smích). Myslím, že jeho kariéra trvá dostatečně dlouhou dobu. Řekněme od roku 1997, kdy začal být známý, až dodnes. Ovšem opět musím zdůraznit, že by nebyl takovou hvězdou, pokud by neměl za zády člověka, který ho podporoval…

Potkáváte mnoho mladých tanečníků na prahu angažmá a kariéry. Nemáte pocit, že se balet sice vyvíjí technicky velmi rychle, ale že chybí tanečníci schopní vyjádřit emoce?

Bohužel, s tím se peru každý den. Děcka chtějí jen zvedat vysoko nohy, otočit hodně piruet a vysoko vyskočit. Málokoho z nich ale zajímá vnitřní obsah role. Jsou schopni přijít na zkoušku nepřipraveni. Nenaučí se dopředu choreografický text role. Vůbec se nezamýšlejí nad nějakým charakterem postavy, kterou mají ztvárnit. Ti, co se mnou pracují delší dobu, již vědí, že si to dovolit nemohou a já jsem rád, že mě provází tak trochu pověst tyrana. I když všichni vědí, že se o ně potom budu starat jako o vlastní děti. Myslím, že pokud my, baletní mistři, nebudeme nadále vychovávat mladé tanečníky tak, jako vychovávali nás, stane se z baletu sport. Je ovšem na sebe potřeba vzít odpovědnost a ty mladé k hlubině umění přitáhnout. Otevřít jim dveře, aby pro ně umění baletu bylo zajímavé…

Na sklonku loňského roku jste byl na baletní soutěži v Praze, se sólistkou z vašeho divadla. Jakou úroveň má tato soutěž?

Přiznám se, že celkovou úrovní soutěže jsem byl zklamán. Mladší kategorie byla daleko zajímavější a kvalitnější. Česká škola tentokrát prakticky vyhořela. Nadchli mě studenti z Vídně. My jsme bohužel nevyhráli tak, jak jsme plánovali a získali jsme jen druhou cenu. Pro mě osobně to bylo zklamání. Je pravda, že moje svěřenkyně Elena Kabanova zaváhala v prvním kole, nicméně v dalším kole byla bezkonkurenčně nejlepší. Bodová ztráta však již byla příliš vysoká. Na druhou stranu: vítězkou se stala naše Radka Příhodová. Překrásná balerína, se kterou bych s radostí pracoval! Představila se více jako interpretka současných choreografií, kde není téměř žádný risk. Proto se mi zdálo, že porota mohla tu první cenu rozdělit. S Elenou jsme ještě absolvovali soutěž v americkém Bostonu a tam jsme dostali třetí cenu. Ta první nám pořád chybí. Jinak je samozřejmě příjemné, že moji svěřenci zatím ze všech soutěží přivezli ocenění.

Má kultura prostor třeba v televizi? Teď jsem sledoval úžasný pořad na tv stanici Ruská kultura, reality show Bolshoi balet s páry z celého Ruska, s úžasnou porotou, v čele s Dianou Višněvou, Azarim Pliseckym, Vladimirem Děrevjankem, nebo hosty Malachovem, Nacho Duatem úžasně připravená akce. Diváci hlasují, mladí tanečníci tančí tak úžasně, že by zastínili i sólisty pražského Národního divadla…

Musím to trošku uvést na pravou míru! Tanečníci sice mladí jsou, ale v převážné většině jsou to již velká jména a jsou velmi zkušení. Olga Smirnova a Vladislav Lantratov, Artem Ovčarenko a Anna Tichomirova z Velkého… To jsou dnešní velké hvězdy a byly jimi již na začátku projektu. Sergej Polunin je světová hvězda, která pokořila Londýn a celý baletní svět. Takže to, že předčí tanečníky z Národního divadla, není nic nečekaného… V projektu pak vystupovali ještě tanečníci z jiných měst a divadel – Permu, Jekatěrinburgu, Kazaně. Ti jaksi byli od začátku tak trochu do počtu. Nejslabší bohužel byl právě pár z mého divadla Larisa Ljušina a Andrej Sorokin. Jenže je opravdu rozdíl, když soutěží primabalerína anebo dívenka ze sboru, byť velmi talentovaná. Pro děcka to byla určitě ohromná zkušenost, ze které ještě vytěží v budoucnosti. Bylo mi trošku líto, že jsem neměl možnost je na tuto akci připravovat. Při vší skromnosti věřím, že by přece jen vystoupili lépe.

Když si uvědomíte, jak rychle uběhla vaše taneční kariéra, jak vás zabrzdila nemoc, jak přitom i dál neustále pracujete… Co vám balet a práce dává? Zbývá vám vedle nabitého kalendáře i pro sebe samého?

Je to až děsivé, jak rychle ten čas letí… Člověk se sotva pořádně něčemu naučí a už vám najednou dávají najevo, že byste měl jít do důchodu (úsměv). V tomto směru je balet opravdu krutý a ne každý se s tím dokáže vypořádat. Celé dětství obětujete na taneční vzdělání a potom vám zbývá v lepším případě patnáct, dvacet let kariéry, pokud to ovšem zdraví dovolí. Samozřejmě, že každá pauza se zdá šíleně dlouhá, ať ji zapříčiní nemoc či zranění. Potom se dlouho člověk dává dohromady a spoustu času mu zabere vrátit se do původní formy. Diváka to ale jaksi nezajímá, jaké jste měl problémy se zdravím. A když už jednou na to jeviště lezete, tak by to mělo být vše ideální… Co se týká volného času, tak ten si vždycky najdu. Každý ho má, jen ho každý využívá různě. Dnes, když už netančím, se snažím chodit do posilovny co nejčastěji. V poslední době až šestkrát týdně. Nechci se stát přejezeným strýčkem (smích). Do posilovny jsem ale chodil i dříve, když jsem byl aktivním tanečníkem. Zvyšoval jsem si tím fyzickou kondici a sílu. Co my tanečníci moc neumíme, to je pořádně relaxovat. Já jsem to naštěstí po těch úrazech pochopil dost jasně. Tělu je potřeba vrátit něco zpět! Ne ho jen ždímat. Jinak samozřejmě rád chodím do kina, na procházky, do restaurací, někdy navštívím i noční klub. Někdy mě štve, že všichni normální lidé mají volno v sobotu a v neděli a já jen v pondělí (smích), když se nehraje. Je to pak těžké, když máte přátele z okruhu mimo divadlo, někam vyrazit.

Poznal jste osobně mnohé taneční hvězdy, které v Česku obdivujeme v televizi, na představeních, na DVD… Můžete něco prozradit? Už jen ta představa je neuchopitelná: co třeba dělá ve volném čase Sylvie Guillem, nebo jak tráví víkend Irek Muchamedov, zda chodí Malachov do kina… Může se to zdát banální, ale mají vůbec lidé tak vytížení, ostře sledovaní taneční kritikou i diváky, nějaký soukromý život?

Hvězd jsem osobně poznal mnoho… Jsou to stejní lidé jako ostatní (úsměv). Někdy jsem se hvězdou měl šanci cítit i sám (smích). Obzvlášť na těch světových gala hvězd. Ve většině případů jsou tanečníci – hvězdy milá stvoření… A ti, co jsou “mimohvězdní”, si to kompenzují tím, že si na tu hvězdu více hrají… Až takto to nevnímám. Neviděl jsem, že by byl někdo až tak ostře sledován, jako například nějaká filmová hvězda. Nejvíc asi tady v Rusku Nasťa Voločkovová. Ta asi opravdu nebude chvíli v klidu. Ale myslím, že jí to takhle vyhovuje a ona to sama chtěla a od dětství k tomu směřovala. V Praze, když jdeme někam s panem Harapesem, tak se k němu samozřejmě vždycky někdo hlásí nebo si přijde pro autogram. Musí to být zvláštní pocit, když člověk ví, že ho znají snad úplně všichni. Někdy si říkám, že jsem rád, že jsem byl tohoto ušetřen (úsměv). Mě například nedávno moc potěšilo, když Volodja Malachov přijel do Prahy na mé narozeniny!! I takové bývají hvězdy… Sláva ale má určitě i stinné stránky. Ale kdo chce, ten si své soukromí ohlídá a na veřejnost ho nevynáší.

A co váš soukromý život a domov? Jste pořád na cestách… Nemáte pocit, že jste kvůli své práci a kariéře něco v životě zmeškal?

Já jsem naprosto spokojený a naštěstí vůbec takový pocit nemám. Jediné, co mne trápí je, že kvůli tomu, že pracuji neustále někde na vzdálených místech, se málo vidím s těmi nejbližšími. Naštěstí, moderní technologie umožňují každý den volat a přitom dotyčného vidět. Takže alespoň takhle se člověk může podělit o své prožitky, problémy, atd. Momentálně žiji v bytě s fenkou voříška Sjuzi, kterou jsem před dvěma lety našel na schodech jako štěňátko v krabici a adoptoval. I když je to strašná uličnice, neumím si život bez ní už představit. Přijdu unavený nebo rozladěný, ale ona to ze mě dostane hned na prahu bytu. Nevím, kdo se kdy tak ještě bude radovat, že jsem přišel domů (úsměv). Jinak nemám pocit, že bych něco zmeškal. Je pár věcí, kterých je mně líto, že jsem neudělal, nebo nestihl… Ale to má určitě každý. Naopak mi přijde, že moje profese mě dostala do takových míst na naší planetě, do kterých bych se nikdy normálně nedostal. Také jsem měl možnost setkat se s tolika zajímavými osobnostmi, které mě hodně vnitřně obohatily. V tomhle je to všechno určitě spíše přínosem.

Žijete dlouho na východě, začal jste slavit Vánoce podle ruského kalendáře? Nechybí vám české tradice Vánoc, Velikonoc?

Ono to má velkou výhodu. Všechno slavím dvakrát (úsměv). České Vánoce, ruské Vánoce, Nový rok opět s dárky tady v Rusku, potom starý Nový rok (smích), Velikonoce také většinou dvakrát, pokud to zrovna nevyjde, že jsou všude v jednu dobu… Nevýhodou je nadměrné množství zkonzumovaného bramborového salátu a řízků (smích).

Jste zkušený tanečník, pedagog, choreograf… Pohybujete se na školách, soutěžích. Proč myslíte, že má mnoho rodičů strach dát své syny na balet a děsí je absurdní představa a fóbie, že většina tanečníků jsou homosexuálové?

No, to nevím, proč to někoho ještě dnes děsí… Ono jim to, že dítě nedají na balet, negarantuje, že potom nebude mít odlišnou sexuální orientaci (smích). Myslím, že v Česku spíš lidé pochopili, že to bohužel není nijak dobře placená či výhodná profese. Jen spousta intrik, zdravotních problémů a spousta dřiny. Já bych asi svoje dítě do baletu nedal, jedině snad kdyby to samo chtělo. Bohužel, to co tanečník dostane zpět od společnosti jako dospělý, je absolutně neadekvátní námaze a celoživotnímu úsilí. Vyvolených hvězd je jen mizivé procento a perspektiva, a být celý život sborovým tanečníkem, také není podle mě až tak lákavá. I když, bohužel, devadesát procent všech tanečníků právě v tom sboru končí.

O tanečnících se říká, že jsou silně fyzicky založení, vášniví, a že mají rádi sex. Je to pravda?

Tanečník samozřejmě musí být fyzicky založený, to je první předpoklad. Vášnivých lidí není až tak mnoho – ani v baletu a ani v jiných profesích. Sex mají myslím rádi téměř všichni (smích). Nemyslím si, že by se tanečníci něčím lišili ve všech těchto aspektech, až snad s tou fyzickou krásou na tom budou o něco lépe. Ale i o tom by se dalo diskutovat!

V mnoha filmech z prostředí tance se balet zobrazuje jako svět intrik, závisti, stimulujících energetických prostředků, hysterických umělců, promiskuitního střídání partnerů… Je to obraz velkého světa v malém, nebo je to umělecká licence scénáristů?

Něco na tom pravdy je. Intriky jsou všudypřítomné. V každém divadle a souboru, ve kterém jsem pracoval či hostoval, jsem se s tím setkal. Závist, to je ta nepříjemná vlastnost, se kterou občas bojuje asi každý z nás. Hysterický jsem byl občas i já (úsměv), obzvlášť jako mladý. Měl jsem vždy problém s tím, že jsem všechno říkal na rovinu tak, jak jsem o tom byl přesvědčen. Dodnes mi občas něco ujede, ale snažím se být více diplomatický, protože jinak by člověk opravdu s pravdou daleko nedošel. Bohužel, tak to je. Podpůrné energetické prostředky? O tom také něco vím, ale jen jaksi v té přijatelné podobě. Všelijaké proteinové koktejly, isostary, atd.… Tanečník se ničím neliší od sportovce. Co se týká drog, o tom jsem sice slyšel, ale naštěstí jsem to v praxi neměl možnost vidět. A promiskuitní střídání partnerů? To je celkem běžné, obzvlášť na dlouhých zájezdech. Z těch se občas potom vrací i rodiny v novém složení… Ale opět si nemyslím, že by se jinak chovala skupina například sportovců. Jen si stačí vzpomenout, kolik tisíc prezervativů spotřebují sportovci během olympijských her (smích).

Prožil jste vzestupy a pády… Existuje něco, co vás v životě děsí?

Ty vzestupy a pády přicházejí dodnes. Občas se to střídá až nějak moc rychle. I když to je lepší, než když se člověk trápí v nějaké depresi dlouhé měsíce. Samozřejmě mě děsí některé věci…. Člověk nechce zestárnout a potom být všem na obtíž. Děsí mě stále představa smrti, ale na druhou stranu mě uklidňuje, že nás to čeká dřív nebo později všechny, takže se asi bát není nutné (úsměv). Říkám si, že je třeba ten život žít naplno a být vděčný za každou krásnou chvilku… Díky i za tyto zajímavé otázky!

Díky za rozhovor! 

Foto archiv Stanislava Feča