Nevzdávejte se. Nikdy se nevzdávejte!

S Václavem Návratem o autentické interpretaci, umělecké kreativitě, ale i o nezávislosti a odporu ke komerci 

Jméno houslisty Václava Návrata je již několik let spojeno mimo jiné i s olomouckým Ensemble Damian. Letos již podruhé v uplynulých dnech usedl k pultu prvního houslisty u příležitosti Olomouckých barokních slavností při provedení neobarokní opery Tomáše Hanzlíka Endymio. Je navíc duchovním otcem dalšího uvedeného titulu letošních slavností, opery Bastien a Bastienka, dílka dvanáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta.

Na Václava Návrata je vždycky radost pohledět, když sedí s houslemi pod bradou a s obrovským nasazením hraje svůj part. Ovšem netušila jsem, že kromě hudby provozuje i mnoho dalších zajímavých aktivit. Zkrátka setkala jsem se s dalším renesančním člověkem, kterých dnes tak rychle ubývá…
Když si vás někdo „vygoogluje“, první informace, která se o vás objeví, je o tom, že jste se hned po absolutoriu oboru housle na Hudební akademii múzických umění v Praze začal věnovat autentické interpretaci staré hudby. Bylo to koncem osmdesátých let, tedy v době, kdy tato hudební disciplína nebyla příliš populární ve srovnání s dnešní dobou…

Absolvoval jsem AMU v roce 1988, ale ještě před jejím ukončením jsem se čirou náhodou dostal do souboru České filharmonie Pražští madrigalisté. Byl to jeden z mála profesionálních souborů, který dělal výhradně starou hudbu. To byla pro mě úžasná škola! V souboru bylo osm skvělých zpěváků a pět instrumentalistů, kteří se pod vedením profesora Venhody dokázali perfektně vcítit do ducha staré doby, především renesance. Na akademii, kde mě nutili hrát na moderní housle moderní hudbu, na mě hleděli jako na blázna, s kým hraju a jakou hudbu hraju. Já jsem ale objevoval úplně jiný svět… Svět staré hudby, nesmírně tvárný a tvůrčí, svět téměř zapomenutý. V té době se jím u nás tak trochu pohrdalo. Přitom jsme s madrigalisty už tehdy jezdili po celém světě na dlouhá turné i velké festivaly, které už dnes ani neexistují. Tato hudba mě začala moc bavit a přitahovat, protože stará hudba znamená kreativitu. To, co mě obecně v životě zajímá asi nejvíc, je tvůrčí přínos osobnosti něčemu, co už je dané a stávající.

Po revoluci přestali Pražští madrigalisté pod Českou filharmonií existovat a já byl motivovaný, abych se začal rozhlížet kolem. V té době se začala i u nás autentická interpretace objevovat přece jen častěji. Pod vlivem tehdejšího vedoucího Pražských madrigalistů Pavla Baxy, který byl původně zpěvákem bratislavské Musicy Eterny, jsem si vzpomněl na staré housle, které jsem měl doma ještě po dědečkovi, a nechal jsem je přestavět zpátky – rebarokizovat. Tím začalo období úžasného objevování, kdy po ukončení studií a roku vojenské služby v Armádním uměleckém souboru jsem se začal znovu učit. Musel jsem znovu nastudovat celý repertoár i techniku hry, což vycházelo z toho, že jsem do rukou uchopil starý barokní nástroj…

Co přesně takové přeučování pro houslistu znamená? I na barokním nástroji je snad důležité položit prst na hmatník na správné místo a ve správné chvíli…

To ale platí pro moderního houslistu, který je interpretačním automatem toho, co je perfektně zapsáno do not. Ale historicky až po období klasicismu pro houslisty platilo, že hudba byla nehotová. Navíc mají barokní housle kratší hmatník, jinou stavbu, a tedy i jiné držení pod krkem, protože nemají právě ty vychytávky houslí moderních. mají také jiný smyčec, ve tvaru luku. Tlak na smyčec se přenáší úplně jiným způsobem. Struny jsou z ovčích střev neopředených a to znamená, že drhnou. Na moderních houslích jezdí prsty po strunách lehce jako na elektrické kytaře, ale ty střevové struny kladou při hraní větší odpor.

Zrovna nedávno jsem natočil všechny Bachovy houslové sonáty na barokní housle, tedy na autentický nástroj. Učil jsem se je už na konzervatoři, ale zahrát je na barokní housle je daleko obtížnější než na housle moderní. Co mě fascinuje, to je i skutečnost, že každý barokní houslista musel být také velice kreativní, protože dostával partitury nehotové, a musel tedy současně ovládat i generálbas, harmonii, kontrapunkt. Musel se v materiálu, který dostával, pohybovat kreativně.

Já kreativní člověk myslím jsem, kromě hudby maluju obrazy a píšu, zajímám se o všechno nové, takže mně tento „starý“ svět vyhovuje. Když jsem byl hudebně vzděláván, trpěl jsem hudební nevzdělaností muzikantů vychovávaných jako – jak jsem už řekl – dokonalé stroje k plnění příkazů dirigentů, aby hráli v orchestru. Nic z toho v baroku neexistovalo!

Nebyla ta hudební kreativita daná třeba i tím, že muzikanti měli v minulosti jiné, možná méně dokonalé hudební školení? Každý se přece učil soukromě, takže kdo ví, jak na tom vlastně mnohdy byli technicky…

To si vůbec nemyslím, naopak! Byli na tom ve své době stejně jako dnes například hráči na elektrickou kytaru. Metaloví i jazzoví kytaristé dnes vlastně postupují stejně a mají hodně velký prostor pro improvizaci. To dnešní klasické nástroje, v dnešním klasickém slova smyslu, jsou tak trochu fosilní.

Vrátím se ještě k minulosti. V Pražských madrigalistech jsem prošel renesancí a navíc jsem hrál také na diskantovou violu da gamba. Všichni stojíme na ramenou obrů, a tak barokní a raně barokní houslisté stáli na ramenou gambistů! Renesanční gambová literatura je značně obtížná, to znamená, že know-how, jak hrát určité těžké pasáže, už tady bylo, tedy bylo co dědit. Samozřejmě ale interpreti objevovali nové postupy a hlavně nové pocity, afekty, způsoby, jak vyjádřit bohatost světa ve smyslu svého vnitřního pocitu. Tam vznikaly nové neuvěřitelné zvukomalby a souvislosti mezi významem hudby a způsobem jejího znázornění. Techniku samozřejmě mohli dostat jen a jen cvičením těžkých pasáží.

Je zvláštní, že já jsem během té doby začal komponovat vlastní hudbu a došel jsem nakonec k tomu, že na barokní housle hraju úplně všechno. Zjistil jsem například, že i když vezmu do ruky barokní smyčec, můžu hrát i Beethovenovy symfonie. Natočili jsme několik CD dobových úprav beethovenských symfonií pro smyčcový kvintet, byli jsme na mnoha turné v Japonsku se souborem Antiquarius Consort Praga. Postupně jsme dospěli k tomu, že jsme nakonec v roce 2005 natočili Dvořákovy kvartety pro firmu Arta Records ve Dvořákově duchu právě na ty staré housle. Tím se stará hudba pohybuje vlastně až ke dnešku.

Jaký pocit ve vás vyvolává hudba hraná autenticky, tedy na dobové nástroje? Já se přiznám, že pro mě to bylo svého času objevování úplně nového hudebního světa. Především zvukomalebnost a dynamika byly tolik odlišné od hudby, kterou jsem předtím slýchávala…

Totiž u baroka je zásadní to, že zvuk musí být kompaktní i s nástroji, které ho nemají tak silný a intenzivní, jako tomu je u moderních dechových nástrojů. To jsou třeba arciloutny, cembala. Zvuk starých nástrojů znamenal souznění až do té nejmenší dynamiky. Moderní orchestry mají tendence hnát všechno k fortissimu, protože především moderní žesťové nástroje ženou všechno do velkého atmosférického tlaku. Klasicistní orchestr je až o třetinu slabší, ale barevnější. Dynamika není otázkou síly, ale rozdílu mezi dynamikou! Na střevové struny se dá hrát velice slaboučce, jemňoučce, a současně je tu i ten velký dynamický rozdíl. Beethovenská sforzata znamenají vypíchnutí určitého akordu, silný emotivní úder, ale to okolí nemusí být nutně fortissimo. Fascinuje mě barevná stránka zvuku, kterého je možno i z přírodního materiálu dosáhnout daleko snadněji než z těch transformovaných moderních nástrojů. Moderních houslí je mi opravdu líto, protože se od svého původního zvuku hodně vzdálily. Mým mottem je: „Všechno může být ještě jinak!“ – Ale jak, když už je všechno přesně napsané?

Pokud dělám starou hudbu, rozhodně neříkám, že máme v interpretaci pravdu, ale chci o ní jen uvažovat. Rozhodně nechci, abychom podobně jako v romantismu hráli v Händelových oratoriích kontinuo na klavír! A takové absurdní situace se stávaly!Vy ale s Ensemble Damian hrajete i neobarokní hudbu, tedy hudbu soudobou. Jak jste se vlastně potkali a jak se vám s nimi spolupracuje? Vždyť na Olomouckých barokních slavnostech se podílíte už druhým rokem…

Musím nejprve říci, že si nesmírně vážím Tomáše Hanzlíka. Objevili jsme se vlastně přes naše široké zájmy. On podobně jako já maluje a dělá sochy, má jako tvůrčí člověk více vrstev. Má stejný přístup k životu jako já. Poprvé mě přizval ke spolupráci na multimediálním koncertu Vivaldiho, který byl hraný ve mnou navržených kostýmech ve stylu benátského karnevalu. Součástí koncertu byla i akce a to se mi moc líbilo. Mohl jsem barokního ducha vtěsnat nejen do hudby, ale i do obrazu. V ostravském divadle jsem pracoval se švadlenami, přímo na látky jsem jim kreslil ozdoby. Původně byl koncert připraven pro olomoucký festival Baroko. Tento koncert pod názvem Vivaldi back in Prague jsme pak čtyři roky hráli v Praze, a to s velkým úspěchem.

Tomáš dokáže zhudebňovat stará libreta v intencích barokní kreativity a to mě přitahuje. Jeho skladby jsou plné nápadů, plné barev, moderních postupů minimalismu a polymodality, ale zároveň mají i všechnu krásu afektů a pocitů. Dokáže je dokonale vyjádřit a já se v tomto pojetí cítím jako ryba ve vodě. Zkoušel jsem hrát soudobou hudbu s několika soubory, ale kvůli hudbě dvacátého století, která se mi zdá mnohdy tak ošklivá, ji nemůžu hrát. Kvůli tomu v podstatě hraju na barokní housle. Teprve s Tomášem Hanzlíkem jsem v Ensemble Damian našel takovou moderní hudbu, která mi sedí a která mě baví. Jsem moc rád, že tady můžu být…

Vypadá to tedy, že Olomouci i Olomouckým barokním slavnostem budete věrný i nadále, i v příštích ročnících…

Mám Olomouc moc rád. Klima Olomouce je celé o historii a o vhledu do minulosti, o tom klidu, který člověk musí mít, aby se sebral…

Jako rodilý Ostravák žijící za trest v Praze máte tedy rád nakonec Olomouc…

Ne, že bych v Praze bydlel za trest! Já mám i Prahu moc rád, ale bez lidí. Bohužel je ale plná turistů, kdežto Olomouc je taková malá Praha. Není tady tak plno, a proto sem rád jezdím…

Závěrem bych se vás ráda zeptala na to, po kom jste podědil tolik talentů? Mimo houslí se věnujete skladbě, vlastnímu nahrávacímu studiu, malujete, píšete, jednu knihu jste vydal a další už v šuplíku čeká na svého vydavatele…

Hudební stránku mám z rodiny určitě. Můj otec byl dirigentem v ostravské opeře. Maminka učila klavír na konzervatoři. Bylo evidentní, že dělat hudbu musím, byla to jakási povinnost, když tam byl talent… Já jsem ale od dětství toužil malovat, to mi šlo samo, soukromě jsem se proto učil u malíře Josefa Drhy. Chodil jsem k němu čtyři roky a získal výborný trénink v kreslení tradičních technik. Byl úžasný učitel a kreslíř, zakazoval mi malovat olejem, naopak mě nutil kreslit uhlem, naučil mě akvarely, tempery. To vše jsem musel zvládnout včetně malování podle modelu a přírody.

Potom jsem ale sám začal objevovat vše další, říkal si, že mi nikdo nic nebude zakazovat, abych se stal jen jednou osobností! Říkali mi, že není možné se věnovat houslím a malbě současně… A já jsem si naopak říkal, co budu dělat ten zbytek života… Začal jsem malovat víc, až jsem došel k vlastnímu stylu, kterému říkám hypnoart, což je trochu psychedelie, ve které uplatňuji hudební motivy i cítění. Stal jsem se členem skupiny severomoravských výtvarníků In Signum i členem Unie výtvarných umělců. Prozatím jsem měl asi sto výstav.

Celý svůj život mám odpor ke komerci. Když jsem cokoli v životě dělal, vždycky mě ostatní „válcovali“, abych to dělal podle něčího gusta! Při natáčení mi diktoval producent nebo majitel, jak to má vypadat, a tak jsem se postupně naštval a v roce 2000 jsem si nakoupil přístroje, udělal si vlastní studio a začal se učit. Měl jsem zkušenosti jako režisér, zkoušel jsem už předtím programovat samplery, takže jsem už nějaké zvukařské zkušenosti měl… Postupně jsem začal pracovat na své vlastní hudbě a natáčel jsem si všechno sám. Dnes nejsem na nikom závislý a právě nezávislost mi připadá jako to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout. Kdybych toto neudělal a neměl se možnost živě rozvíjet v oblasti svévole, žil bych zcela jistě v určité frustraci z nedostatku uplatnění. Chtěl bych to předat jako určité poselství: Nevzdávejte se. Nikdy se nevzdávejte!

Tak to je krásné poselství a myslím, že právě tady je třeba udělat velkou tečku… Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně podnětů, inspirací i emocí. Ať se vám daří!

Vizitka:
Václav Návrat (1962) je houslistou a malířem, jednou z vůdčích osobností světa autentické interpretace staré hudby v Čechách.

Vystudoval housle na konzervatoři v Ostravě (u profesora Josefa Sochora) a poté Akademii múzických umění v Praze (ve třídě profesora Antonína Moravce). Po absolutoriu byl členem souboru České filharmonie Pražští madrigalisté. Ve stejné době začíná být fascinován autentickou interpretací staré hudby.

Studuje intenzivně dostupné archivní materiály, věnuje se hře na barokní a klasicistní housle a později zakládá několik souborů staré hudby – Antiquarius Consort Praga, Musica Divina a Beethoven trio Praha. V roce 1998 zakládá Vivaldi Orchestra Praga a později také Beethoven Orchestra Praga. S těmito orchestry vystupuje často jako sólista s širokým repertoárem barokních i klasicistních koncertů.

Václav Návrat natočil už více než dvacet pět CD pro japonské firmy Pony Canyon a Exton (jedno CD získalo v Japonsku i desku měsíce), pro Arta Records a Oliverius Records. Se svými soubory vystoupil na stovkách koncertů v mnoha zemích světa.

Současně už od dětství projevoval také výtvarné vlohy a soukromě studoval u malíře Josefa Drhy. Nyní se vyjadřuje především olejomalbou kombinovanou s temperou, akrylem, pastelem nebo koláží. Jde o symbolistní malbu s prvky víceznačného vidění reality, rád využívá také postupy pop-artu s hypnotizujícími zrakovými klamy a vzrušivým chvěním na hranách barev.

Václav Návrat je součástí výtvarné skupiny In Signum a členem Unie výtvarných umělců. Zúčastnil se mnoha společných výstav v Česku i v cizině, uspořádal více než dvacet samostatných výstav.

Kromě toho studoval také soukromě hudební kompozici. V roce 2000 založil studio a vydavatelství Rituart, které se zabývá tvorbou vícevrstevné computerové hudby. Václav Návrat píše také texty a eseje o hudbě. V roce 2005 mu vydalo vydavatelství Volvox Globator sbírku povídek s vlastními ilustracemi, která pojednává o cestě současných mágů s názvem Šamanský úder…

(Zdroj: www.koncertyvpraze.eu)

Foto archiv Václava Návrata

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat