Nevzdávejte se. Nikdy se nevzdávejte!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Je zvláštní, že já jsem během té doby začal komponovat vlastní hudbu a došel jsem nakonec k tomu, že na barokní housle hraju úplně všechno. Zjistil jsem například, že i když vezmu do ruky barokní smyčec, můžu hrát i Beethovenovy symfonie. Natočili jsme několik CD dobových úprav beethovenských symfonií pro smyčcový kvintet, byli jsme na mnoha turné v Japonsku se souborem Antiquarius Consort Praga. Postupně jsme dospěli k tomu, že jsme nakonec v roce 2005 natočili Dvořákovy kvartety pro firmu Arta Records ve Dvořákově duchu právě na ty staré housle. Tím se stará hudba pohybuje vlastně až ke dnešku.

Jaký pocit ve vás vyvolává hudba hraná autenticky, tedy na dobové nástroje? Já se přiznám, že pro mě to bylo svého času objevování úplně nového hudebního světa. Především zvukomalebnost a dynamika byly tolik odlišné od hudby, kterou jsem předtím slýchávala…

Totiž u baroka je zásadní to, že zvuk musí být kompaktní i s nástroji, které ho nemají tak silný a intenzivní, jako tomu je u moderních dechových nástrojů. To jsou třeba arciloutny, cembala. Zvuk starých nástrojů znamenal souznění až do té nejmenší dynamiky. Moderní orchestry mají tendence hnát všechno k fortissimu, protože především moderní žesťové nástroje ženou všechno do velkého atmosférického tlaku. Klasicistní orchestr je až o třetinu slabší, ale barevnější. Dynamika není otázkou síly, ale rozdílu mezi dynamikou! Na střevové struny se dá hrát velice slaboučce, jemňoučce, a současně je tu i ten velký dynamický rozdíl. Beethovenská sforzata znamenají vypíchnutí určitého akordu, silný emotivní úder, ale to okolí nemusí být nutně fortissimo. Fascinuje mě barevná stránka zvuku, kterého je možno i z přírodního materiálu dosáhnout daleko snadněji než z těch transformovaných moderních nástrojů. Moderních houslí je mi opravdu líto, protože se od svého původního zvuku hodně vzdálily. Mým mottem je: „Všechno může být ještě jinak!“ – Ale jak, když už je všechno přesně napsané?

Pokud dělám starou hudbu, rozhodně neříkám, že máme v interpretaci pravdu, ale chci o ní jen uvažovat. Rozhodně nechci, abychom podobně jako v romantismu hráli v Händelových oratoriích kontinuo na klavír! A takové absurdní situace se stávaly!Vy ale s Ensemble Damian hrajete i neobarokní hudbu, tedy hudbu soudobou. Jak jste se vlastně potkali a jak se vám s nimi spolupracuje? Vždyť na Olomouckých barokních slavnostech se podílíte už druhým rokem…

Musím nejprve říci, že si nesmírně vážím Tomáše Hanzlíka. Objevili jsme se vlastně přes naše široké zájmy. On podobně jako já maluje a dělá sochy, má jako tvůrčí člověk více vrstev. Má stejný přístup k životu jako já. Poprvé mě přizval ke spolupráci na multimediálním koncertu Vivaldiho, který byl hraný ve mnou navržených kostýmech ve stylu benátského karnevalu. Součástí koncertu byla i akce a to se mi moc líbilo. Mohl jsem barokního ducha vtěsnat nejen do hudby, ale i do obrazu. V ostravském divadle jsem pracoval se švadlenami, přímo na látky jsem jim kreslil ozdoby. Původně byl koncert připraven pro olomoucký festival Baroko. Tento koncert pod názvem Vivaldi back in Prague jsme pak čtyři roky hráli v Praze, a to s velkým úspěchem.

Tomáš dokáže zhudebňovat stará libreta v intencích barokní kreativity a to mě přitahuje. Jeho skladby jsou plné nápadů, plné barev, moderních postupů minimalismu a polymodality, ale zároveň mají i všechnu krásu afektů a pocitů. Dokáže je dokonale vyjádřit a já se v tomto pojetí cítím jako ryba ve vodě. Zkoušel jsem hrát soudobou hudbu s několika soubory, ale kvůli hudbě dvacátého století, která se mi zdá mnohdy tak ošklivá, ji nemůžu hrát. Kvůli tomu v podstatě hraju na barokní housle. Teprve s Tomášem Hanzlíkem jsem v Ensemble Damian našel takovou moderní hudbu, která mi sedí a která mě baví. Jsem moc rád, že tady můžu být…

Vypadá to tedy, že Olomouci i Olomouckým barokním slavnostem budete věrný i nadále, i v příštích ročnících…

Mám Olomouc moc rád. Klima Olomouce je celé o historii a o vhledu do minulosti, o tom klidu, který člověk musí mít, aby se sebral…

Jako rodilý Ostravák žijící za trest v Praze máte tedy rád nakonec Olomouc…

Ne, že bych v Praze bydlel za trest! Já mám i Prahu moc rád, ale bez lidí. Bohužel je ale plná turistů, kdežto Olomouc je taková malá Praha. Není tady tak plno, a proto sem rád jezdím…

Závěrem bych se vás ráda zeptala na to, po kom jste podědil tolik talentů? Mimo houslí se věnujete skladbě, vlastnímu nahrávacímu studiu, malujete, píšete, jednu knihu jste vydal a další už v šuplíku čeká na svého vydavatele…

Hudební stránku mám z rodiny určitě. Můj otec byl dirigentem v ostravské opeře. Maminka učila klavír na konzervatoři. Bylo evidentní, že dělat hudbu musím, byla to jakási povinnost, když tam byl talent… Já jsem ale od dětství toužil malovat, to mi šlo samo, soukromě jsem se proto učil u malíře Josefa Drhy. Chodil jsem k němu čtyři roky a získal výborný trénink v kreslení tradičních technik. Byl úžasný učitel a kreslíř, zakazoval mi malovat olejem, naopak mě nutil kreslit uhlem, naučil mě akvarely, tempery. To vše jsem musel zvládnout včetně malování podle modelu a přírody.

Potom jsem ale sám začal objevovat vše další, říkal si, že mi nikdo nic nebude zakazovat, abych se stal jen jednou osobností! Říkali mi, že není možné se věnovat houslím a malbě současně… A já jsem si naopak říkal, co budu dělat ten zbytek života… Začal jsem malovat víc, až jsem došel k vlastnímu stylu, kterému říkám hypnoart, což je trochu psychedelie, ve které uplatňuji hudební motivy i cítění. Stal jsem se členem skupiny severomoravských výtvarníků In Signum i členem Unie výtvarných umělců. Prozatím jsem měl asi sto výstav.

Celý svůj život mám odpor ke komerci. Když jsem cokoli v životě dělal, vždycky mě ostatní „válcovali“, abych to dělal podle něčího gusta! Při natáčení mi diktoval producent nebo majitel, jak to má vypadat, a tak jsem se postupně naštval a v roce 2000 jsem si nakoupil přístroje, udělal si vlastní studio a začal se učit. Měl jsem zkušenosti jako režisér, zkoušel jsem už předtím programovat samplery, takže jsem už nějaké zvukařské zkušenosti měl… Postupně jsem začal pracovat na své vlastní hudbě a natáčel jsem si všechno sám. Dnes nejsem na nikom závislý a právě nezávislost mi připadá jako to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout. Kdybych toto neudělal a neměl se možnost živě rozvíjet v oblasti svévole, žil bych zcela jistě v určité frustraci z nedostatku uplatnění. Chtěl bych to předat jako určité poselství: Nevzdávejte se. Nikdy se nevzdávejte!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat