New York: Maestro se vrací

… nejprve doma, nyní i u nás
Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií na turné po Spojených státech

(New York Times – 14. listopadu 2014 – Zachary Woolfe) 

Předního českého dirigenta své generace zasáhlo odmítnutí velice těžce. Jiří Bělohlávek byl dirigentem České filharmonie právě rok, když členové orchestru získali právo volit si svého šéfdirigenta. Volbou rozhodli o jeho odvolání. „Byl jsem otřesen,“ prohlásil tento týden v Českém centru v kulturním institutu nacházejícím se v České národní budově na manhattanské Upper East Side osmašedesátiletý dirigent, jehož hlava je ozdobena bílými vlasy.Nyní je zpět. Před dvěma lety se vrátil, aby znovu řídil uznávaný, avšak v minulosti problémy sužovaný orchestr. Nálada v orchestru se nyní stabilizovala, stejně tak jeho financování. Soubor je nyní pod vedením Jiřího Bělohlávka uprostřed svého amerického turné. V neděli vystoupí v Carnegie Hall a turné zakončí v pondělí ve washingtonské Národní katedrále koncertem, jenž bude připomínkou 25. výročí sametové revoluce, která ukončila vládu komunismu v Československu.

Turné je pro návštěvníky koncertů příležitostí k hudebnímu zážitku, jaký je v dnešní době raritou. Uslyší orchestr se skutečně osobitým zvukem. Internacionalizace klasické hudby vedla v posledních desetiletích k větší všestrannosti hudebních těles, ale také k větší homogenitě.

Česká filharmonie je pozoruhodnou výjimkou. Orchestr byl založen v roce 1896. Po celou dobu své existence si uchoval jasnou, jadrnou kvalitu zvuku dechových nástrojů, kovovou přímočarost žesťů, temné barvy smyčců, nakažlivou intenzitu projevu a taneční lehkost. V roce 1908 uvedl orchestr premiéru Mahlerovy Sedmé symfonie pod skladatelovým vedením. V jeho čele stála řada význačných dirigentů včetně Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla a Václava Neumanna.

„Orchestr má něžný a příjemný zvuk,“ říká v telefonickém rozhovoru francouzský klavírista Jean-Yves Thibaudet, který v Carnegie Hall zahraje s Českou filharmonií Lisztův druhý klavírní koncert. „Musíte si představit starý, tradiční zvuk – a to myslím jako kompliment – zvuk, kterému se říkalo východoevropský. Onen tradiční, oblý zvuk, a to nejen ve smyčcích, ale také v dřevěných dechových nástrojích. Orchestr si opravdu uchoval svoji identitu.“

S názorem na hodnocení charakteristického zvuku orchestru zvláště pokud jde o jeho vlastní sekci souhlasí i Josef Špaček. Tento osmadvacetiletý houslista se po studiích ve Spojených státech vrátil do České republiky a v roce 2010 se stal koncertním mistrem České filharmonie. V telefonním rozhovoru uvedl: „Je to především zásluhou smyčců, které mají teplý a neokázalý zvuk. My Češi si v sobě neseme venkovský způsob života, a máme proto velký cit pro lidové hudební motivy. Smetana, Dvořák, oba čerpali inspiraci pro svou hudbu v jednoduchých venkovských melodiích.“

Jedním z důvodů pro typický zvuk orchestru je také jeho domovská Dvořákova síň pražského Rudolfina, která poskytuje sytý zvuk. Dalším důvodem jsou jednoduché počty. Jak říká Josef Špaček, pouze dva ze 118 hráčů nejsou rodilí Češi. „Není to proto, že bychom neumožňovali cizincům ucházet se o místa v orchestru,“ zdůrazňuje se smíchem. „Ale máme přebytek hudebníků z České republiky.“ V zemi s deseti miliony obyvatel je více než tucet konzervatoří. Touha po zahraničním umělci také vedla k odchodu Jiřího Bělohlávka v roce 1991. Jeho nástupcem byl německý dirigent Gerd Albrecht. První zahraniční šéfdirigent orchestru. Někteří hudebníci doufali, že orchestru zajistí nahrávací smlouvy, turné, úspěchy a věhlas na západě.

V orchestru vládlo přesvědčení, že odvolaný dirigent zůstane, dokud se Gerd Albrecht neujme své funkce, ale Jiří Bělohlávek brzy odstoupil. Založil konkurenční Pražskou komorní filharmonii, stal se šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC a dirigoval několik vysoce hodnocených produkcí v Metropolitní opeře.

Několik let se po sobě jdoucí ředitelé České filharmonie pokoušeli nalákat Jiřího Bělohlávka zpět do funkce šéfdirigenta. Ujišťovali ho, že se zlepšily interní, politické i finanční podmínky. Umělec se zdráhal. „Je známé rčení, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky,“ prohlašoval. „Nemohu se vrátit do situace, za které jsem odcházel.“

Nakonec ho přesvědčilo nové vedení, které slíbilo, že provede organizační změny, zvýší hudebníkům platy a zlepší proces přijímání nových členů a propouštění. V roce 2010, téměř dvě desetiletí po svém odchodu, byl Jiří Bělohlávek znovu jmenován do funkce šéfdirigenta od sezony v roce 2012.Platy hudebníků činí nyní v průměru 26 000 dolarů ročně. Jsou o 60 procent vyšší než před několika lety, tedy v době, než se vedení ujal Jiří Bělohlávek a nový management. Jsou ale ještě pořád nízké ve srovnání s velkými orchestry v západní Evropě nebo ve Spojených státech, a nemohou proto přilákat špičkové zahraniční hudebníky. To je také důvodem pro malý počet zahraničních hráčů.

Nálada v orchestru se ovšem zlepšila, a to i přes náročnější pracovní rozvrh a přísnější pravidla pro práci. „Nové vedení při svém nástupu slíbilo, že zvýší platy všem, a k tomu také došlo,“ říká Josef Špaček. „Když takový slib splníte, tak vám hráči důvěřují, a proto panuje v orchestru dobrá nálada.“

Rozpočet orchestru se od roku 2000 zdvojnásobil a zdá se, že se zvýšil i zájem hudbymilovné veřejnosti. Abonentní programy se už neopakují dvakrát, ale třikrát. Návštěvnost v posledních letech přesto stoupla, a to až v průměru na 90 procent kapacity sálů z původních 65 procent.

Orchestr má nyní zdravé sebevědomí a z této pozice zahájil své současné turné. V New Yorku uvede kromě Lisztova klavírního koncertu Janáčkovu pronikavou oslnivou symfonickou báseň Taras Bulba. Program završí vhodně Dvořákovou Symfonií č. 9 „Z Nového světa“. Velkolepou hudební syntézou českých a amerických vlivů, kterou Dvořák složil zde ve Spojených státech a také poprvé uvedl v Carnegie Hall v roce 1893.

Díky souhře náhod se tento koncert koná zrovna v době, kdy České centrum vystavuje Dvořákův rukopis symfonie, a to od pondělí po dobu pěti dnů. Je to poprvé, kdy můžeme u nás rukopis vidět od doby, kdy ho skladatel v roce 1895 odvezl zpět do Evropy. Rukopis nám může připomenout autenticitu, jakou se Česká filharmonie může pyšnit ve svém základním repertoáru. Autenticitu, která sahá to až po hutný zvuk fagotů.

„Je to něco, co se pokoušíme udržet a zachovat,“ říká Jiří Bělohlávek. „A myslím, že je to stále přítomné. Daří se nám to.“

Přeložil Ondřej Lábr
Foto Damon Winter, Robert Caplin