New York, nová sezona Met a nejen to

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Poslední dny sezony budou patřit především Jamesi Levinovi. V sobotu 9. května 2015 odpoledním představením Stravinského opery Život prostopášníka (v němž roli Toma ztvární Paul Appleby a Báby Turka Stephanie Blythe) a večer Verdiho Maškarním plesem s hvězdnou čtveřicí sólistů (Sondra Radvanovsky, Dolora Zajick, Piotr Beczała a Dmitri Hvorostovsky) bude sezona definitivně uzavřena.Met je po všech stránkách jedinečný fenomén, typicky americký. Po pravdě řečeno, nelze ji mechanicky srovnávat se špičkovými evropskými operními domy. Je ve všem všudy specificky americká. Vznikla v době, kdy Spojené státy po krvavé občanské válce nastoupily cestu prudkého ekonomického rozvoje, kdy do země proudily desetitisíce imigrantů z Evropy. V této době se definitivně utvářel onen vroucí kotel, v němž se potomci přistěhovalců z nejrůznějších koutů starého světa měnili v sebevědomé občany „kraje svobodných a země statečných“. Vznikla přirozená potřeba kulturního rozvoje. A raketově bohatnoucí země si chtěla (a mohla) dovolit importovat kulturu a umění na nejlepší dosažitelné úrovni.

A tak se 28. dubna 1880 v odpoledních hodinách schází v tehdy velice populární restauraci Delmonico, kterou založili dva bratři z italské části Švýcarska, dvacet dva uměnímilovných bohatých mužů z nejlepších manhattanských rodin, kteří se dohodli založit spolek pro vybudování a provozování opery. Výsledek jejich jednání nám zachovaly archivy New York Times ze svého vydání následujícího dne. Do čela výboru byl zvolen příslušník jedné z nejstarších newyorských rodin, jež své kořeny má v holandských přistěhovalcích ze sedmnáctého století, milionář a filantrop James Alfred Roosevelt, strýc dvacátého šestého prezidenta Unie, Theodora Roosevelta (prezidentem v letech 1905–1913) a prastrýc Eleanor Rooseveltové, manželky třicátého druhého prezidenta Franklina Delana Roosevelta (1933–1945), který pocházel ze sesterské větve téhož rodu.

Tito mužové dosáhli spojenými silami toho, že 22. října 1883 (necelý měsíc před otevřením pražského Národního – sic!!), byla představením Gounodova Fausta a Markétky slavnostně otevřena divadelní budova na rohu Broadwaye a třicáté deváté ulice s obrovským hledištěm pro tři tisíce šest set dvacet pět diváků pro provozování opery.A prudce se rozvíjející metropole na ostrově mezi Hudsonem a East River měla od počátku dostat jenom to nejlepší dosažitelné, proto bylo rozhodnuto, že k jejímu provozování budou angažovány nejlepší pěvecké síly z Evropy. Z toho důvodu, aby se zpěváci nemuseli učit své texty, bylo rozhodnuto, že opery budou zpívány v italštině.Met, samozřejmě, podobně jako evropské opery, se stala centrem shromažďujícím místní smetánku, ale na druhé straně od počátku nesla všechny rysy amerického chápání demokracie, což je patrné i dnes při prvním vkročení do nové, monumentální budovy v Lincolnově centru, jež v roce 1966 nahradila už nevyhovující starou budovu.Základní rys, že Met je vlastnictvím svobodných občanů, platí dodnes se všemi plusy a mínusy. Své o tom by mohli vyprávět (a leckdy vyprávěli) bývalí ředitelé a své o tom ví (a v poslední době také dost vypráví) i ten současný, Peter Gelb.

Americky chápaná demokratičnost také stála u počátku masového šíření produkcí Met pomocí satelitního vysílání. O jeho dvojsečnosti jsem už dříve psal a při své nynější návštěvě Met jsem si ji znovu uvědomil. Na jedné straně umožňuje poskytnout fanouškům opery na celém světě i těm, kteří se jimi snaží být, to nejlepší z nejlepšího, na druhé straně ovšem je tím dosti brutálně narušen základní smysl divadla, to jest přímý kontakt diváka s interpretem a neopakovatelná atmosféra, jež tím vzniká. Ať se na mě skalní operní fanoušci nezlobí, ale tenhle rys má divadlo naprosto společný se sledováním kolektivních sportovních her, automobilových či motocyklových závodů – televize poskytne v pohodlí domácího křesla či velkoplošné obrazovky na náměstí všechny finesy zápasu, ale nedá mi nic ze zážitku na místě samotném. Konec konců, sám generální manažer Met Peter Gelb, když hodnotil výsledky činnosti Met s výhledem do budoucnosti, dovolil si srovnat činnost Met se špičkovým sportovním klubem a pozitivně hodnotil, že Met se rozhodně dostala do „vyřazovací fáze“. Do jaké míry bylo rozhodnutí šířit prostřednictvím kamer masově produkce Met po světě, rozhodnutím dobrým, ukáže budoucnost.

Být v New Yorku a nenavštívit muzikál, by byl neodpustitelný hřích. Navíc muzikál je právě oním typicky „americkým“ žánrem. Nejde mi v této chvíli o inspiraci jazzem, jež se často zdůrazňuje. Nedoceněný a nedocenitelný profesor Ivo Osolsobě, špičkový znalec muzikálu, jeho podstaty, kořenů a fungování, vždy zdůrazňoval, že právě na tomto žánru lze výtečně demonstrovat sílu amerického „tavícího kotlíku“, v němž se smísily domácí prvky s výraznými evropskými prvky importovanými především ze střední a východní Evropy s jejich divadelní a hudební tradicí. Vždyť my považujeme Frimlovu Rose Marii za poněkud opožděnou květinu klasické operety, zatímco v amerických publikacích se o ní často píše jako o jednom z prvních děl muzikálového typu. A za druhé mám na mysli styl, jakým se tento žánr provozuje, a prostředí, v němž se provozuje.Fantom opery Andrew Lloyda Webbera překonal až dosud všechny rekordy. Už při svém prvním uvedení v Londýně v roce 1986 a o dva roky později na Broadwayi posbíral nevídané množství ocenění, cen, které jsou na březích Temže a na ostrově Manhattan udělovány divadelním tvůrcům. V New Yorku nasbíral sedm Tony Awards, proslulých Toniček, kterými jsou oceňovány broadwayské inscenace, a stejný počet Drama Desk Award, jež se udělují všem inscenacím bez ohledu na to, kde vznikly. Tvůrce inscenace Harold Prince si Toničkou za režii Fantoma obohatil svou sbírku těchto cen na úctyhodných jednadvacet, s nimi drží v této kategorii nedostižný primát.

Newyorská inscenace je pozoruhodná z řady dalších důvodů. Se svými více jak deseti tisíci dvěma sty repríz, jichž dosáhla od premiéry dne 26. ledna 1988, drží absolutní a patrně dlouho nepřekonatelný rekord. Navíc jej dosáhla v jednom prostředí. Hraje se v jednom z největších broadwayských divadel, honosném, poněkud procovsky vybaveném sále Divadla Majestic, které postavil architekt Herbert J. Krapp v roce 1927. V tomto divadle se konaly premiéry řady vynikajících muzikálů (například Carousel, Camelot, Jižní Pacifik, The Music Man) a sál svým charakterem perfektně koresponduje s prostředím, do něhož je děj Fantoma opery zasazen.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat