Něžný i impresionistický Chopin Lukáše Vondráčka s FOKem

Mladý klavírista Lukáš Vondráček, který má za sebou úspěšný přerod z tzv. zázračného dítěte do dospělého, uvědomělého muzikanta, je stavěn mezi nejvýznamnější interprety mladé generace. Tento titul mu vynesla přední umístění v prestižních světových klavírních soutěžích, z nichž jistě nejvýznamnější je vítězství v soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2016. Od té doby je značně vytížen na těch nejprestižnějších světových pódiích; v Česku paradoxně nekoncertuje tak často.

Na pozvání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK však tentokrát vystoupil hned dvakrát za sebou, v prosinci (samostatný recitál) a v nyní lednu (jako sólista) – repríza koncertu 15. ledna se odehraje o den později –, a hned rozhýbal poklidné vody českého hudebního prostředí. Z jeho otevřeného dopisu, kde s výhradami poukazuje na úroveň české hudební žurnalistiky a proklamuje zrušení svých lednových koncertů, se stalo jedno z nejdiskutovanějších témat minulého roku. Bouřka se tedy přehnala nad naším rybníčkem (možná i s nějakými pozitivními důsledky) a Vondráček svého Chopina nakonec odehrál, protože, jak píše v úvodu programové brožury dnešního koncertu, „mou hlavní zodpovědností je sloužit Hudbě“.

Mou zodpovědností je zase „s pokorou a úctou“ okomentovat, co mé kritické ucho dnes večer v interpretovaném Chopinovi slyšelo. S potěšením naslouchalo emocemi překypujícím a zároveň dynamicky zdrženlivým úsekům (tak lichotícím Chopinově introvertní povaze), velice jemným a něžným, ale přesto až neuvěřitelně znělým pianissimům v „nokturnových“ melodiích, zbavených zbytečného sentimentu; bylo však zklamáno až impresionistickým pojetím některých částí. Zvláště rychlé pasáže, které Vondráček pojal ve většině případů jako „ševelení větru“ na pozadí (rozložené akordy v šestnáctinových notových hodnotách, nebo typické chopinovské „laufy“, ale místy se tento jev objevil i na koncích melodických frází), se vlivem akustiky sálu spolu s hojnějším použitím pedálu často pojily do jedné barevné skvrny, která postrádala přesné vyřčení jednotlivých tónů. Ty si pak posluchač, znalý tohoto Chopinova díla, musel jaksi domýšlet, což si v případě skladby vzniklé na konci dvacátých let 19. století zřejmě nepředstavíme jako žádoucí interpretační prvek. Pasáže, které hrál Vondráček bez pedálu, naopak vynikly neobvyklou a až dojemnou něžností (zvláště druhá věta), nebo naopak hravostí (třetí věta).

Zahraniční kritika někdy vytýká Lukáši Vondráčkovi přílišnou hru „na efekt“. I dnes jsme byli svědky častého hýbání s tempem jakožto prostředku, jak nechat vyniknout co největší brilantnost rychlých pasáží. Ale k formě sólového koncertu předvedení interpretových schopností do určité míry patří (vždyť i s tímto záměrem byly koncerty psány) a navíc – což je třeba na Vondráčkově interpretaci ocenit –, tento klavírista je za každých okolností svůj. Z jeho hry je znát (v rozumové rovině) promyšlenost a (v emocionální rovině) procítěnost, a přestože se posluchači nemusí zrovna líbit konkrétní použitý interpretační prvek (jako v mém případě například malé dynamické rozdíly na některých gradačních plochách nebo již zmíněná nedostatečná pregnantnost artikulace jednotlivých tónů), Vondráčkovi jeho pojetí věří. O tom svědčí i úspěch, který za svůj dnešní výkon sklidil; tleskající publikum utišil až přídavkem, jímž svým způsobem prodloužil charakter právě odeznělého koncertu, známým Nokturnem cis moll (op. posth).

Důstojným partnerem byl Vondráčkovi po celou dobu trvání Chopinova koncertu Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (přestože v tomto díle hraje orchestr po většinu času pouze ryze doprovodnou roli). Antoni Wit zvolil zpočátku spíše rychlejší tempo a ostřejší dikci, čímž předznamenal, že se tentokrát nebudeme utápět v přílišné sentimentalitě, jak je tato první věta někdy interpretována; zároveň díky tomu poté vynikla křehká něžnost druhé věty.

Nezapomínejme však ani na zbytek provedeného programu pod taktovkou tohoto neskutečně vitálního šestasedmdesátiletého dirigenta. Už v úvodním Novákovi (symfonická báseň V Tatrách) posluchače oslnil obrovskou mírou energie, která se projevovala v neutuchajícím napětí jednotlivých hudebních frází i skladebného celku. Zvukomalebnost této kompozice, odkazující k tatranské majestátnosti z pohledu vášnivého turisty, podpořil někde vynášením jednotlivých nástrojových barev, jindy zase pospolitou zvukovostí masy orchestrálního zvuku. Jediná výtka směřuje k orchestru, zvláště k houslové sekci, která místy zaostávala za zbytkem osazenstva v přesnosti nástupů a souhře mezi jednotlivými hráči.

Pro Wita však byl hlavním bodem dnešního programu, jak se domnívám, Lutoslawského Koncert pro orchestr, se kterým sklidil (tedy ve spolupráci s Varšavskou filharmonií) již nespočet úspěchů. I dnes ukázal svou detailní propracovanost interpretace tohoto díla. Orchestr dokázal podnítit k vytvoření obrovské masy kompaktního zvuku, z něhož se postupně vynořovaly jednotlivé nástrojové sekce (zvláštní ocenění patří sekci „dřev“, jejíž jednotliví hráči zaujímali přesnými nástupy i ve složité struktuře a rychlých pasážích), až nás grandiózním až extatickým závěrem této skladby v bezpečí a s jistotou přenesl do cíle dnešního česko-polského večera.

LUKÁŠ VONDRÁČEK & CHOPIN

VÍTĚZSLAV NOVÁK: V Tatrách, symfonická báseň op. 26
FRYDERYK CHOPIN: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll op. 21
WITOLD LUTOSŁAWSKI: Koncert pro orchestr

Lukáš VONDRÁČEK | klavír
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK
Antoni WIT | dirigent