Nic nebylo zadarmo aneb Otto Bubeníček o svých synech (2)

(Dokončení rozhovoru s Ottou Bubeníčkem starším)

Dnes se už nevidí tak obětaví rodiče, jako jste vy. Úplně si představuji, jak jste naložili plné auto, ani se tam vše nevešlo a vyrazili jste s kluky do Hamburku zařizovat byt, malovat, vybavit jim kuchyň…

Tak to se nemýlíte… První byt, který měli chlapci, byl v dezolátní stavu. Museli jsme škrábat stěny, malovat, zařizovat, shánět po městě pračku, ledničku, koberce, nábytek a co já vím, co všechno. Chlapci nám moc nepomohli. Měli denně tréninky a večer představení. My ale ničeho nelitovali. Chlapci nám vše oplatili nádhernými představeními ve státní opeře. Jirka hlavní rolí v baletu Undine a Otík hlavní rolí v baletu Popelka. Byli jsme v hledišti nesmírně šťastni.Bylo to pro vás, jako rodinu, to nejtěžší období ? Jak jste to všichni čtyři snášeli? Kluci měli přece jen teprve osmnáct let, v roce 1993 byl internet ještě v plenkách, mezistátní volání stálo obrovské částky…

Odloučení od chlapců bylo opravdu těžké. Ovšem Hamburk není zase tak daleko a tak jsme za nimi jezdili velice často. I chlapcům bylo smutno, ale byli dva. Takže vše snášeli daleko lépe, nežli kdyby byl každý sám. Horší byla jazyková bariéra. Neuměli německy, ale ani anglicky. Anglicky snad několik slov, které pochytili od americké pedagožky, paní Boothové ještě na konzervatoři. Ale za několik málo měsíců mluvili anglicky skoro jako česky. Balet Johna Neumeiera se skládá z mnoha tanečníků z celého světa. Je paradox, že tento balet je německý balet. Avšak v tomto velkém souboru jsou pouze dva Němci. Takže všichni mezi sebou mluví pouze anglicky.

Pamatujete na první představení v Hamburku, když jste usedli v té působivé budově na břehu jezera Alster a zvedla se opona?

Určitě. Totiž to představení nelze zapomenout…

Česko a Hamburk spojují Labe. Co spojovalo vaši rodinu v době po odchodu Otty a Jiřího do Hamburku? Byli jste šťastni či spokojeni se životem, kteří si vaše „děti“ zařídili v Hamburku?

Nás spojovala láska k umění a baletu. Byli jsme šťastni, že mají chlapci úspěch, že milují svoji práci, že vedou spořádaný život.Když jsem byl v Ballettzentru nebo Státní opeře, měl jsem pocit, že vaši synové znají úplně každého. Každého pozdraví, s každým pohovoří, nechovají se jak hvězdy. Dokonce každému poradí, pomohou. Samozřejmě je to určitě i vaší výchovou, ale myslíte, že je to taky tím, že jsou Češi? Nebo taky tím, že na začátku si vše museli získat tvrdou prací, za čtyři roky se stali sólisty a poznali, že v životě není nic zadarmo?

Je to částečně výchovou, zkušenostmi a inteligencí. Také velmi tím, že jsou Češi. Naše češství se rýsuje i v tancování a herectví. Je to tím, že jsme Slované. Jsem přesvědčený, že pouze Slované dokáží na jevišti vyjádřit pravou lásku či tragédii. Je to naší náturou a srdíčkem. Němci, Angličané i Američané jsou příliš chladní.

Jak reaguje rodič, když vidí, že plné divadlo aplauduje jeho dítěti na konci představení, že na vrátnici čeká minimálně třicet lidí se žádostí o autogram, že v restauraci přichází k vašemu stolu elegantní neznámá se zdvořilou otázkou: „ Vy jste pan Bubeníček, viděli jsme vás v Labutím jezeře, prosím, můžete se mi podepsat“?

Je to překrásný pocit. A jsem na chlapce vždy nesmírně pyšný.

Nebylo vám líto, že minimálně deset let, co byli v Hamburku, se o nich v Česku skoro nevědělo a přitom měli úspěch po celém světě…

To určitě. Byl bych opravdu velmi rád chodil na Bubeníčky do Národního divadla. Avšak on o ně z vedení Národního divadla neměl nikdo zájem. Věřte, že chlapci nepřijali angažmá v zahraničí pro větší honoráře. Odešli proto, že o ně v Čechách nebyl zájem. A tak zvolili divadlo, které bylo snem každého tanečníka. Zde pracovali s paní Makarovou, Matsem Ekem, tančili s Darssey Bussellovou, Sylvii Guillemovou, Robertem Bollem, Vladimírem Malakhovem a jinými…Poznali jste vedle nich další české tanečníky v cizině – Adélu Pollertovou, Dariu Klimentovou, Barboru Kohoutkovou a mnoho dalších českých umělců. Čím si myslíte, že to je, že ti, jenž utváří mediální obraz v Česku, nereflektují české umělce, kteří rozhodně reprezentují Českou republiku lépe, než například politici?

Opravdu mnoho českých umělců vzorně reprezentuje naše umění v zahraničí. Proč nejsou náležitě ceněni v Česku, to nevím. Proč zde ještě nikdo z těchto umělců nedostal žádné ocenění? To opravdu nevím. Neznalost? Snad závist?

Mnohokrát jsme se v Hamburku potkali a vím, že tam velmi často jezdíte – a nejen tam. Není vám někdy líto, že jste mohli tento čas místo ježdění využít pro sebe? Nemáte pocit, že po skončení vlastní kariéry jste se vlastně stali takovými manažery svých dětí? I když oni byli dospělí, vy jste neudělali žádnou změnu a zůstali jste stále velmi starostlivými rodiči?

Jak by nám to mohlo být líto… Vždyť nám chlapci dělají tolik radosti. Dnes jsou dospělí a naši pomoc už nepotřebují. Ale vždy to budou naši chlapci…

Neuvažovali jste po smrti obou babiček Jiřího a Otty, že byste se odstěhovali za nimi?

To ne. Oni mají svůj vlastní život a my bychom jim naší trvalou přítomností pouze překáželi.

Projeli jste sami s cirkusem mnoho zemí, za vystoupeními synů jezdíte po celém světě, jste nejvěrnější diváci. Kde se vám líbilo nejvíc?

Nádherné to bylo v New Yorku. Dávali tam balet Nižinsky s Jirkou a Otíkem v hlavních rolích. Diváci je odměnili dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Druhý den byly noviny plné pochvalné kritiky. Byli jsme šťastni.Dostává maminka od kluků po představení jejich kytky?

Když jsme u nich, tak ano.

Vidíte při svých cestách rozdíl ve vnímání kultury a tance? V tom, jak lidé reagují na představení, jaké publikum do divadla chodí? Musí to být přece velmi zvláštní zážitek…

V zahraničí, obzvláště v Německu, je balet na úrovni činohry. Diváci balet milují a velmi si tanečníků cení. V Hamburku je to také zásluhou šéfa baletu Johna Neumeiera. Pořádá několikrát ročně představení takzvané Baletní dílny. Přitom divákům vysvětluje, co svou choreografií chce sdělit. Vychovává tak diváky a já jsem zažil, když vedle mne sedící třiaosmdesátiletá paní byla nadšená z baletu Le sacre a z jeho hudby. Za dvacet let, co chlapci v Hamburku tančili, jsem ani jednou nezažil, aby nebylo baletní představení do posledního místa vyprodáno. Je to kvalitním repertoárem, kvalitními tanečníky a vynikajícími choreografiemi.Zaslechli jste někdy o přestávce nebo po představení ve foyer něco zajímavého o Jiřím nebo Ottovi od kolemjdoucích diváků, kteří samozřejmě netušili, kdo jste?

Ale ano, rád poslouchám diváky, co si o přestávce povídají o Otíkovi či  Jirkovi. Někdy to nevydržím a vedle sedící dámě řeknu, kdo jsme. To je potom mnoho gratulací a díků, že kluci tančí v Hamburku…

Není pro rodiče depresivní vidět své děti na jevišti v roli trpět, být nešťastný a mnohdy v závěru umírat? Jde se odosobnit?

Někdy velmi depresivní. Obzvláště pro maminku. – Neumeier si velmi potrpí i na herectví tanečníka. Například v baletu Nižinský se Václav Nižinský zblázní. A v provedení Jiřího je to opravdu velmi působivá scéna. Mamince vždy tečou slzičky. Nebo v baletu Iluze jako Labutí jezero: zde tančí Otík krále Ludvíka II. Bavorského, který tak jako Siegfried v Labutím jezeře zešílí láskou k Odettě a utopí se. Ten zlý „Muž ve stínu“, který krále zahubí, je Jirka. Nebo Romeo a Julie. Zde Romeo zabije Tybalta. Otík je Romeo a Jirka Tybalt. Někdy je to opravdu hrozný pocit, dívat se na bratry, jak se nenávidí a zabíjejí…Kluci měli velmi rádi své babičky Olgu a Marii. Měli babičky to štěstí být také v Hamburku a vidět nějaké představení? Takové dámy jsou velmi moudré a umí velmi trefně vystihnout situaci s velkým pochopením a jasnozřivou moudrostí… Nevzpomínáte si na něco?

Ano, však obě je pomáhaly vychovávat. Bohužel, ani jedna je ale tancovat neviděla. Babička Olga snad několikrát školní představení. Ale představení v Hamburku nebo někde jinde neviděla ani jedna. Byly by na kluky velmi hrdé. Jiří jim proto věnoval jeden ze svých baletů.

Když pak dojdete po takovém představení jako je Nižinsky nebo Dáma s kaméliemi či Labutí jezero, které jsou na hranici fyzických sil do šatny a vidíte Jiřího nebo Ottu, jak jsou zničení, protože do toho dali všechno, neproklínáte balet?

Ne, obdivuji je. Na druhé straně je mi jich líto. Po těchto představeních jsou totálně vyčerpáni. A to ne pouze fyzicky, ale i duševně. Dívají se v šatně do prázdna a nedá se s nimi mluvit. Tento stav poleví tak za půl hodiny.

Když se na ně díváte jako otec ve chvílích, kdy dělají některé pohyby, gesta nebo mají své zvyky, či když vidíte jejich tělo, připomíná vám to vás nebo vašeho otce v jejich věku?

V něčem moji manželku. Totiž i ona byla výborná tanečnice. A po mém tatínkovi by mohli mít zděděnou eleganci. Táta byl mistr Čech a Moravy ve společenském tanci.

Je těžší být artistou než tanečníkem?

Těžko posoudit. Každé má své. U artistiky hrozí větší úrazy a je větší riziko. U baletu je zase zapotřebí více herectví, krásy, elegance a snad i více dřiny.2. července 2000 měl světovou premiéru balet Johna Neumeiera Nižinsky. Šéf souboru a choreograf vyznamenal Jiřího tím, že roli Nižinského postavil pro něho. Byl to i pro vás jeden z vrcholů kariéry vašeho syna, když na jevišti tančil postavu nejslavnějšího tanečníka všech dob?

Ano… Bylo to nádherné. Na tuto premiéru přišli snad všichni šéfové všech vynikajících souborů. Přijel dokonce i zástupce českého baletu pan Vlastimil Harapes. Všichni Jirkovi gratulovali. Pouze pan Harapes pospíchal na vlak a nemohl se zdržovat…

Jeli jste do Ruska, když Jiří získal baletního oscara Benois de la Dance v roce 2002?

Ne, ale byl jsem s Jirkou v duchu s ním.Máte svou milovanou roli u Otty a Jiřího?

U Jirky role Václava Nižinského a Armanda v Dámě s kaméliemi. Tento balet tančil i jako host několikrát na scéně Pařížské opery s její přední sólistkou (pozn. red: Aurélie Dupont a Agnès Letestu). A u Otíka je to role Ludvíka II. krále Bavorského. Dále miluji jeho roli Zlatého otroka v baletu Nižinský. V této roli je absolutně jedinečný a bez konkurence.

Zlatý otrok je skutečně nádherný, vzpomínám si, jak přímo John Neumeier řekl, že Otto je pro něho ztělesněním erotičnosti a senzuality tohoto mystického okamžiku – tedy když Otto tančí převyprávěnou verzi původní Fokinovy choreografie, ale zároveň představuje Nižinského jako vášnivě zamilovaného muže. Pozorujete někdy doma, že jsou synové v nějaké roli?

To ne. Většinou mají divadla dost v práci.

Mnozí rodiče s péčí i obavami sledují život svých dětí; jejich práci, zdraví, bydlení, vztahy, charakter. Máte to taky podobně?

Ovšem, tak jako ostatní rodiče. S tím rozdílem, že nám chlapci dělali vždy a jedině radost.

Udělali někdy něco, co byste jim mohli vyčíst?

Ne, nikdy…

Je skoro nemožné skloubit uměleckou profesi na špičkové úrovni se spokojeným soukromím. Myslíte, že vedle úspěšné kariéry, která se rozšiřuje na choreografii u Jiřího a scénografii a hudbu u Otty, mají vaši synové šťastný i osobní život?

Určitě.

Oba tanečníci měli dlouhodobé, krásné a úspěšné partnerky, zajímavé umělkyně a chtěli by založit rodinu. Co je k tomu – s ohledem na vaše šťastné manželství – potřeba?

U špičkových umělců je založení rodiny vždy velmi těžké. Mají mnoho povinností a málo soukromí. Dívku z takzvaného privátu si tanečník těžko může vzít. Mohlo by se stát, že se ho po půl roce soužití zeptá „Kdy miláčku také přijdeš domů?“. Mají spoustu tréninků, zkoušek, představení, zájezdů, hostování a na manželku minimálně času. A dívku z branže? Každá si myslí, že bude jednou v budoucnu primabalerína. Proto odkládají vdavky a rodinu na co nejpozdější dobu. Často se však stává, že je už potom příliš pozdě……myslíte, že v dnešní pragmatické době ještě vůbec existuje – mimo romantické baletní či operní příběhy – pravá láska?

Ale to snad určitě…

Máte požehnaný věk, překonal jste úrazy i nemoci. Zažil jste dětství, kdy bylo štěstím mít rádio… A dnes? Bezvadně ovládáte internet, email. Je to úžasná doba, ve které žijeme?

Snad se u mne ještě o požehnaném věku nedá mluvit… Mám pouze šedesát osm roků. Nemocí mám za sebou více, nežli dost. To ano. Také hodně pracovních úrazů, ze kterých mám do dneška následky. Internet a počítač? To je můj velký koníček. Ale máte pravdu. Pamatuji si, jak jsem poslouchal radiovysílání na krystalku.

Zažili jste tvrdou řeholi umělců a taky těžkou dřinu jako rodiče – co je těžší?

Oboje je velmi náročné…

Jak byste charakterizoval každého samostatně – Ottu a Jiřího?

Mezi chlapci není rozdílu. Snad pouze v tom, že Otík dělá hudbu, film a režii, zatím co Jirka více choreografii a organizuje zájezdy. Oba jsou zaujatí počítačem a internetem.

Když se teď ohlédnete zpět, je něco, co byste chtěli vrátit?

Myslím, že jsem měl v životě velké štěstí. Vše se dařilo a ve všem jsme měli úspěch. Samozřejmě nic nebylo zadarmo. Vše jsme si museli zasloužit pilnou prací a hlavně jsme se museli své práci plně oddat. To je na úspěchu to nejdůležitější. Práce se musí stát člověku koníčkem a zábavou. Musí jí milovat z celého srdce…Co říká vaše paní, když děláme tento rozhovor? Pomáhá vám? Nechce také něco říct?

Manželka o sobě velmi nerada mluví. Takže vše vyprávím já. Samozřejmě, po dokončení tohoto rozhovoru jí musím dát vše  přečíst k odsouhlasení…

A kdo bude pokračovat v tradici artistů? Přemýšlíte nad tím?

Z naší rodiny nikdo. Tím, že se z chlapců stali tanečníky, končí naše tradice artistů… Někdy je mi to trošku líto, ale balet je tak nádherné povolání, že vlastně ani nelituji. Jenom škoda, že povolání tanečníka je tak krátké…
***

Co se do rozhovoru nevešlo  a co chtěl otec Otto Bubeníček ještě dodat…

Žertovné příhody z natáčení žádné nemám… Úsměvných několik málo. Například při představení Bajadéry ve Státní opeře Hamburk, kdy Jiří tancoval hlavní postavu Solora: během první části se mu udělalo velmi špatně od žaludku. Bylo mu moc zle a nemohl dál pokračovat v představení. Otík měl ten den volno, seděl v hledišti a díval se na představení. O přestávce jen tak zašel do zákulisí. Tam ho ale čekal Jiří. Hned mu narazil na hlavu turban a řekl mu, aby se převlékl a šup s ním na jeviště. A tak Otík dotancoval celý druhý díl představení až do konce. Diváci samozřejmě nic nepoznali, ale John Neumeier na konec vstoupil na jeviště a diváky informoval o onemocnění Jiřího a dokončení představení Otíkem. Celé hlediště se smálo a záskok ocenili bouřlivým potleskem…

Co se týče jejich úrazů: Jirkovi prasknul meniskus na pravém koleně. Musel na operaci a Otík ho po operaci šel navštívit. Na chodbě ho potkala nemocniční sestra. Velmi se zlobila, že hodinu po operaci chodí a hnala ho zpět na lůžko. Otík se smál a vysvětloval, že jsou dva a že on je Jirky bratr, dvojče… No a za měsíc na pokoji ležel Otík. Prasklý meniskus na stejné noze jako Jiří. Tentokrát je ale už sestra znala…

Otík hostoval v Monte Carlu a ve stejný čas Jirka v New Yorku. My jsme měli v bytě dvě telefonní linky, byl to pozůstatek administrativně rozděleného bytu. Přesto, že mezi těmito městy je šestihodinový časový rozdíl, zvonili u nás oba telefony zároveň. „Ahoj mami a tati. Jak se povedlo Otíkovi představení. Ahoj mami a tati, jak se povedlo Jirkovi představení“. A takovýchto případů bylo velmi mnoho. Kluci si na sebe a na své rodiče vzpomněli skoro vždy ve stejný čas…

***

Poznámka autora:
Povídání s panem Ottou Bubeníčkem starším je po Jozefu Dolinském (rozhovor najdete zde) druhým dílem rozhovorů s tématikou baletního umění a tanečního světa. V průběhu divadelní sezóny 2012/2013 se můžete na stránkách Opery Plus těšit na další profilové rozhovory s vynikajícími umělci. Své náměty nebo dotazy můžete adresovat přímo autorovi, a to na email [email protected]. Věřím, že vás rozhovory s osobnostmi taneční scény zaujmou a současně pomohou všem příznivcům divadla přiblížit svět za oponou. A také snad budou inspirovat k hlubšímu vnímání tanečního umění v celé jeho šíři. Divadlo je zázrak. A je dobré – ať už v jakékoliv formě – být co nejčastěji u toho.