Nic nebylo zadarmo aneb Otto Bubeníček o svých synech (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mezi chlapci není rozdílu. Snad pouze v tom, že Otík dělá hudbu, film a režii, zatím co Jirka více choreografii a organizuje zájezdy. Oba jsou zaujatí počítačem a internetem.

Když se teď ohlédnete zpět, je něco, co byste chtěli vrátit?

Myslím, že jsem měl v životě velké štěstí. Vše se dařilo a ve všem jsme měli úspěch. Samozřejmě nic nebylo zadarmo. Vše jsme si museli zasloužit pilnou prací a hlavně jsme se museli své práci plně oddat. To je na úspěchu to nejdůležitější. Práce se musí stát člověku koníčkem a zábavou. Musí jí milovat z celého srdce…Co říká vaše paní, když děláme tento rozhovor? Pomáhá vám? Nechce také něco říct?

Manželka o sobě velmi nerada mluví. Takže vše vyprávím já. Samozřejmě, po dokončení tohoto rozhovoru jí musím dát vše  přečíst k odsouhlasení…

A kdo bude pokračovat v tradici artistů? Přemýšlíte nad tím?

Z naší rodiny nikdo. Tím, že se z chlapců stali tanečníky, končí naše tradice artistů… Někdy je mi to trošku líto, ale balet je tak nádherné povolání, že vlastně ani nelituji. Jenom škoda, že povolání tanečníka je tak krátké…
***

Co se do rozhovoru nevešlo  a co chtěl otec Otto Bubeníček ještě dodat…

Žertovné příhody z natáčení žádné nemám… Úsměvných několik málo. Například při představení Bajadéry ve Státní opeře Hamburk, kdy Jiří tancoval hlavní postavu Solora: během první části se mu udělalo velmi špatně od žaludku. Bylo mu moc zle a nemohl dál pokračovat v představení. Otík měl ten den volno, seděl v hledišti a díval se na představení. O přestávce jen tak zašel do zákulisí. Tam ho ale čekal Jiří. Hned mu narazil na hlavu turban a řekl mu, aby se převlékl a šup s ním na jeviště. A tak Otík dotancoval celý druhý díl představení až do konce. Diváci samozřejmě nic nepoznali, ale John Neumeier na konec vstoupil na jeviště a diváky informoval o onemocnění Jiřího a dokončení představení Otíkem. Celé hlediště se smálo a záskok ocenili bouřlivým potleskem…

Co se týče jejich úrazů: Jirkovi prasknul meniskus na pravém koleně. Musel na operaci a Otík ho po operaci šel navštívit. Na chodbě ho potkala nemocniční sestra. Velmi se zlobila, že hodinu po operaci chodí a hnala ho zpět na lůžko. Otík se smál a vysvětloval, že jsou dva a že on je Jirky bratr, dvojče… No a za měsíc na pokoji ležel Otík. Prasklý meniskus na stejné noze jako Jiří. Tentokrát je ale už sestra znala…

Otík hostoval v Monte Carlu a ve stejný čas Jirka v New Yorku. My jsme měli v bytě dvě telefonní linky, byl to pozůstatek administrativně rozděleného bytu. Přesto, že mezi těmito městy je šestihodinový časový rozdíl, zvonili u nás oba telefony zároveň. „Ahoj mami a tati. Jak se povedlo Otíkovi představení. Ahoj mami a tati, jak se povedlo Jirkovi představení“. A takovýchto případů bylo velmi mnoho. Kluci si na sebe a na své rodiče vzpomněli skoro vždy ve stejný čas…

***

Poznámka autora:
Povídání s panem Ottou Bubeníčkem starším je po Jozefu Dolinském (rozhovor najdete zde) druhým dílem rozhovorů s tématikou baletního umění a tanečního světa. V průběhu divadelní sezóny 2012/2013 se můžete na stránkách Opery Plus těšit na další profilové rozhovory s vynikajícími umělci. Své náměty nebo dotazy můžete adresovat přímo autorovi, a to na email [email protected]. Věřím, že vás rozhovory s osobnostmi taneční scény zaujmou a současně pomohou všem příznivcům divadla přiblížit svět za oponou. A také snad budou inspirovat k hlubšímu vnímání tanečního umění v celé jeho šíři. Divadlo je zázrak. A je dobré – ať už v jakékoliv formě – být co nejčastěji u toho.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na