Nikolaus Harnoncourt uvede na rakouském festivalu Styriarte díla Antonína Dvořáka

  1. 1
  2. 2

Festival Styriarte, pořádaný od roku 1985, je nedílně spojen s osobností dirigenta Nikolause Harnoncourta. V letošním ročníku, konaném ve dnech 26. června – 26. července, zazní v několika večerech hudba Antonína Dvořáka. Tématickou osou festivalu je hudební humor, a proto se rozhovor vedený s dirigentem a jeho ženou Alicí Mathisem Huberem a Karlem Böhmerem (Magazin Styriarte č. 3, 2015) točí kolem žertu v orchestru i doma, o žertu u Haydna, Beethovena, o hudební rétorice a o „české vyřídilce“.
Styriarte: Pane Harnoncourte, vyprávíte někdy vtipy?

Alice Harnoncourt: Málokdy.

Nikolaus Harnoncourt: Myslím, že jsem sám dost žertovný.

Alice Harnoncourt: Ano, dělá žerty, ale…

Nikolaus Harnoncourt: … vyprávět vtip, který vymyslel někdo jiný – tohle myslíte?

Styriarte: Ano, to…

Nikolaus Harnoncourt: Někdo vymyslí vtip a já ho mám vyprávět?

Styriarte: Máte nějaký oblíbený?

Alice Harnoncourt: Jeden měl, ale to už je let, už ho nevypráví. Před padesáti roky jsi…

Nikolaus Harnoncourt: Já rozesměju celý orchestr, i když nechci.

Alice Harnoncourt: Ale to není vyprávění vtipů.

Nikolaus Harnoncourt: Ale nikoho neurážím.

Alice Harnoncourt: Někdy je to na hraně, ale vždycky vtipné.
Haydnův humor
Styriarte: Jak je to s humorem u Haydna, například u pozdních mší? Před lety jste je uvedl jako cyklus, teď už dirigujete jen Paukenmesse a Missa in tempore belli.

Nikolaus Harnoncourt: Haydn je vždycky humorný – a sice ve smyslu duchaplný, a to nevylučuje ani duchovní hudbu. Neznamená to, že by si z ní dělal legraci, ale humor je neustále v podvědomí. U Missa in tempore belli je to samozřejmě jiné, vznikla pod dojmem napoleonských válek, Eroica a Missa solemnis jsou její příbuzné. Už u Haydna je „Dona nobis pacem“ jako výkřik při pohledu na hořící město. Pokud ale nevíme, jak Haydnovy prostředky fungují, bude nám jeho hudba připadat obyčejná. A je třeba být hodně, hodně muzikální, abychom dokázali číst mezi řádky nebo za nimi. To platí i pro Symfonii č. 97, kterou budeme hrát. Poslední věta je samý vtip a menuet je takový, že by si z něj tanečník odnesl boule a modřiny.
Beethovenova rétorika
Styriarte: A Beethovenova Missa solemnis modřiny nenadělá?

Nikolaus Harnoncourt: Beethoven psal pro instrumentalisty přímo brutálně, známe ten slavný výrok k houslistovi Schuppanzighovi: „Co je mi do vašich mizerných houslí, když promlouvá duch!“ Tak to řekl! Vždycky jsem se vyhýbal dílům, která nelze zahrát suverénně. Proto jsme se také tak pozdě dostali k Mozartovi. Beethovena jsme ve Štýrském Hradci dělali, Smuteční hudbu za Leopolda II. a Krista na Hoře Olivetské, obojí Concentus musicus hrál, také proto, že to nejsou právě repertoárové skladby a není okamžitá možnost srovnání. Už při zkouškách se ukázalo, že celá hudební rétorika dostane prostřednictvím nástrojů úplně novou váhu. Protože Beethoven píše často na hranici hratelnosti, a pokud to udělá, pak to má co dělat s obsahem díla. Pak je to takříkajíc vkomponované ztroskotání.

Styriarte: A to slyšíme jen na historických nástrojích?

Nikolaus Harnoncourt: Právě. Teď bych mohl samozřejmě říct tu známou větu, kterou hudebníci, ale i muzikologové pořád opakují: Kdyby měl Beethoven k dispozici to, co máme my dnes, určitě by to použil. Vede to k tomu, že jsem za celý život neslyšel Beethovenovu skladbu bez nějakých retuší, ani jedinkrát, ani Missa solemnis se nehraje bez retuší. I když někdo tvrdí, že hraje přesně Beethovenovy noty, není to tak.

Styriarte: Žádal Beethoven příliš?

Nikolaus Harnoncourt: Beethoven nikdy nepředepíše lesnímu rohu tlumený tón, nemá-li to v rétorice zvláštní význam. A musím přiznat, že teprve při práci s historickými nástroji, s vidlicovými hmaty dechů, člověk porozumí, proč Beethoven říkal, že bez znalosti rétoriky nemůže komponovat. Bohužel se v tom dnes hudebníci nevzdělávají. Neznají rétorické figury, a proto také nemohou vyjádřit a pochopit to, co chtěl skladatel v tónech sdělit.
Dvořákovské mlasknutí
Styriarte: Ale u Dvořáka historické nástroje nepoužíváte?

Nikolaus Harnoncourt: Ne, u Dvořáka v tom nevidím smysl. Větší smysl vidím v tom, aby měly kontrabasy střevové struny, já totiž vůbec nechápu, jak můžou kovové struny hrát. Na kovové struně udělá smyčec „ééééh“, na střevové je to „bzum, bzum“, vždycky je tam takové malé škrtnutí.

Styriarte: A jak je to u Dvořáka s rétorikou? Zlatý kolovrat, to je přece krutá pohádka?

Nikolaus Harnoncourt: To je, ale copak pohádky bratří Grimmů nejsou kruté? Sotva existují brutálnější příběhy než lidové dětské pohádky. Mohlo by se stát, že by je dneska ve školkách zakázali.

Styriarte: Dvořákova Osmá symfonie je také příběh?

Nikolaus Harnoncourt: Nemyslím, že by vyprávěla nějaký souvislý příběh, ale každou chvíli narazíme na čechismy, a ty jsou důležité. Jsem nekonečně vděčný svému otci, že mi to předal. Když jsem kdysi dávno navštívil své rodiče ve Štýrském Hradci, jen jsem řekl, jak se jmenují mí kolegové v orchestru: „Přede mnou sedí pan Klika“ a on mi to přeložil do němčiny: „To je Kürbel, Türschnalle“. Pan Okrejsek byl Kleine Gemeinde a můj učitel houslí se jmenoval Neswadba – keine Hochzeit. Všechna ta jména něco znamenají a jejich rytmus. Víte, co znamená Klestil? Holzklauber. A tak to slyším, když to hraju, to mlasknutí. S orchestrem Concertgebouw jsem hrál Dvořáka relativně hodně, ale než ostatní hráči získali ten trochu zvednutý nosík, který je pro češtinu potřeba, chtělo to hodně času. V celém Concertgebouw byl jediný Čech. Úplně se rozzářil, když jsem se ho ptal, jak se to či ono má zahrát. Vždycky jsem se ho ptal: Je to tak dobře?
Festival Styriarte, Štýrský Hradec 2015

Sobota 27. a 28. června, Stefaniesaal, 20 hodin:
Dvořák pur
Antonín Dvořák:
– Zlatý kolovrat op. 109
– Symfonie č. 8 G dur op. 88
Chamber Orchestra of Europe
Nikolaus Harnoncourt

Pondělí 20. července, Mumuth, 20 hodin:
Gli Scherzi
Antonín Dvořák: Scherzo z Klavírního kvintetu A dur op. 81
Šest Scherzi soudobých skladatelek – premiéry
Schubert: Scherzo z Kvintetu „Pstruh“
Sólisté Festivalového orchestru Styriarte

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat