Nikola Márová: Těším se, až se budu moci rozlétnout

Jedna z nejvýznamnějších českých primabalerín, sólistka Baletu Národního divadla a držitelka dvou Cen Thálie za klasický i moderní balet slaví dnes, 24. června své životní jubileum. Zatímco většině profesionálních tanečnic dělají čtyřicátiny vrásky, protože je s nimi spjatý blížící se konec kariéry, Nikola Márová se na poslední nadcházející léta na jevišti naopak těší. O své budoucnosti má totiž jasno. Se svým bývalým tanečním partnerem a současným uměleckým šéfem baletu Moravského divadla Michalem Štípou v září otevírají vlastní taneční školu, a plní si tak svůj dlouholetý sen.
Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Martin Divíšek)

Jak vnímáte vaše životní jubileum? Cítíte nějaký tlak v souvislosti s vaší taneční kariérou?
Určitý tlak vnímám. Po třicítce se začínají projevovat zdravotní problémy, když dojde k úrazu, trvá déle, než se tělo vrátí do původního stavu, a jakmile se dostanete do skupiny mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, už se očekává, že začnete přemýšlet nad koncem své kariéry. Je to nepříjemné, každý své tělo ale dobře zná a musí být soudný, jestli to na jevišti ještě vypadá dobře, nebo je věk už znát. Když jdu na jeviště, musím si být jistá, že to zvládnu, a divák musí odcházet s pocitem, že to bylo dobré představení, a ne že bych to už tančit neměla. To je pro mě noční můra a až ucítím, že už to nejde, tančit přestanu.

Už se vám u nějaké role stalo, že byste se na ni necítila?
Stalo se mi to u dvou rolí. Jednou z nich byla Odetta/Odilie. Nebylo to ale věkem nebo nedostatkem sil, ale Labutího jezera už jsem byla přehlcená. Loni přišla nová verze od choreografa Johna Cranka a myslela jsem si, že mě neobsadí. Labutí jezero jsem si v sobě uzavřela. Proto jsem si k roli musela zase najít cestu a nebylo to úplně snadné. A druhá role, s kterou jsem nepočítala, byla Lise v Marné opatrnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát patnáctiletou holčičku, to pro mě bylo velké překvapení! Ve finále mě ale hrozně bavilo zahrát si naivní mladou holku i rošťáka. Cítila jsem se v té roli dobře. V jedné recenzi dokonce psali, že ze všech obsazení působím jako největší puberťák (směje se).

Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Serghei Gherciu)

Jak se otázka konce kariéry v divadle řeší?
Se šéfem baletu máme každý individuální pohovor, a když je tanečníkovi nad pětatřicet let, otevřeně se ho ptá, jaké jsou jeho plány do budoucna. Je pro něho důležité vědět, jak to má tanečník nastavené. Já mám takové vlny. Když přišla třicítka, prožívala jsem to možná ještě víc než teď. Měla jsem pocit, že konec kariéry se neodkladně blíží, a měla jsem tendence skončit. Pak jsem ale chytila druhý dech. Teď ale o konci už chtě nechtě přemýšlet musím. Naštěstí jsem v tom ale měla už docela brzy jasno. S Michalem Štípou už léta mluvíme o tom, že až skončíme, otevřeme si vlastní taneční školu. To byla vždycky moje vidina budoucnosti. Těch posledních pár let se proto chci začít vyrovnávat s tím, že kariéra končí, chci si to na jevišti užít a během toho už rozjíždět školu a pomalu přecházet do své nové role.

Dá se na konec kariéry nějak připravit?
Na začátku o tom vůbec nepřemýšlíte. Jdete po hlavě do toho, máte všechno před sebou a růžové brýle na očích. Kolem třicítky o tom ale začnete přemýšlet. Když máte za sebou tak dlouhou kariéru jako já, jeviště pro vás začne být víc stresující, cítíte větší zodpovědnost, protože nechcete podávat nedostatečné výkony. Do toho bojujete s tělem, máte bolesti, často tančíte nemocná nebo s nedoléčeným úrazem. Zkrátka se objevuje více negativních stránek. Není to tak, že se na konec kariéry těšíte, přijde s ním ale i jistá úleva. Kvůli baletu muselo jít stranou spoustu věcí a najednou cítíte, že se zase budete moci rozlétnout. Vlastně se na svůj nový život začínám i těšit a neberu konec kariéry tak tragicky.

Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Serghei Gherciu)

Hraje s blížícím se koncem kariéry roli, jestli jste muž nebo žena?
Není v tom rozdíl. Jsou problémy, které máme všichni, akorát každý jiného rázu. Když jde technika dolů u mužů, odráží se to na skocích, můžou působit těžkopádně. Muži hodně zvedají, takže to odnášejí víc záda. U žen zase kyčle. Máme jiná opotřebení, v závěru ale vždy záleží na fyzickém stavu.

Jak se fyzicky cítíte vy?
Hrozně (směje se). Když mi ve dvaceti někdo říkal „počkej po třicítce“, nevěřila jsem mu. Nevím, čím to je, a shodli jsme se na tom i s kolegy, ale opravdu s tou třicítkou něco udeří a je to jiné. Přijdou každodenní bolesti, když jeden den vynechám, je to okamžitě znát. Nepamatuji si den, kdy bych vstala bez bolesti nebo pocitu vyčerpání. Je to každodenní boj s tělem. Ranní trénink pro mě není zdokonalování techniky jako pro mladé tanečníky, ale rozcvičit se do stavu, abych mohla tančit.

Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Pavel Hejný)

Skoro každý tanečník tančí i v nemoci nebo s nedoléčenými úrazy. Proč tolik jdete přes své limity?
Jde o více věcí najednou. Jednou z nich je zodpovědnost. Když se vám stane něco den před představením, víte, že vás bude muset někdo nahradit a nemá to třeba tolik nacvičené. Zodpovědnost mi nedovolí, abych kolegům něco takového udělala. Další věcí jsou naše platy. Když jdete na neschopenku, plat se vám okamžitě sníží, přijdete o odměny a často si to zkrátka nemůžeme dovolit. Adam Zvonař má například zkušenosti z Německa a tam se jim platy nemění. Můžou se vyléčit, netančí s úrazy. U nás to tak bohužel nefunguje. A roli taky hrají obavy, aby váš výpadek neměl dopad na vaši kariéru. Už máte prostě černý puntík. Když řeknete, že vás bolí záda, nikdo si neumí představit, jak moc vás ta záda opravdu bolí a může si myslet, že to určitě není tak hrozné, abyste nemohla tančit. A když sečtete tohle všechno dohromady, donutí vás to jít na jeviště za každých okolností.

Balet ND – Leonce & Lena – Nikola Márová (foto Serghei Gherciu)

Vy obzvláště jste pověstná tím, že jste na sebe velice tvrdá. Kde se to ve vás vzalo?
Vždycky jsem byla hodně zodpovědná. A v baletu je ten pocit zodpovědnosti ještě vyšší. Už ve škole se v nás pěstovala pokora k lidem a našemu zaměstnání. Pamatuji si, jak jsem k vyšším ročníkům a později k sólistům a starším kolegům vzhlížela a brala je jako polobohy. Já u sebe nemám ráda chyby, a proto jsem na sebe přísná a jdu na jeviště pomalu se zlomenou nohou. Neříkám, že je to tak dobře a jsem za to na sebe pyšná. Vím, že to přeháním. Neumím to ale vybalancovat a vždy jdu do extrémů.

Máte to tak i doma? Cítíte tlak, abyste byla dobrá matka?
Určitě. Často se vracím do minulosti, jestli jsem neměla udělat něco jinak. Zbytečně se v tom hrabu. Se Sašou (s Alexandrem Katsapovem má osmiletého syna) ale děláme maximum a snažíme se Maxíkovi věnovat, jak to jen jde, aby měl kvalitní dětský život.

Balet ND – Marná opatrnost – Nikola Márová (foto Dasa Wharton)

Podařilo se vám najít balanc mezi kariérou a rodinou?
Jedno období bylo opravdu hrozné. Maxík nemohl být celý den ve školce nebo ve škole, my ale do šesti večer zkoušeli, takže tu musel být s námi. Když si sám hrál v předsálí nebo usnul v šatně, když jsme měli představení, trhalo mi to srdce. Několik let se to tak dělo denně a bylo to hrozně vyčerpávající pro nás všechny. Teď už je to víc v klidu. Bude mu devět, takže může být třeba s kamarády a dělat věci, které ho baví, a sem za námi už ani nechce.

Musí tanečnice volit mezi kariérou a rodinou?
V divadle čas letí hrozně rychle. Jen co sezóna začne, už končí a je tu další… Mně takhle uteklo dvacet let! Když začínáte, řeknete si, že až vám bude pětadvacet, založíte rodinu. Ale najednou je vám sedmadvacet, máte rozjetou kariéru, nechce se vám z toho vypadnout, a začnete mateřství odkládat. Myslím, že k tomu dochází docela často. Je těžké odhadnout, kdy je ten pravý čas, protože ten nepřijde nikdy. Já jsem to tak mít ale nechtěla, a v závěru jsem ani o nic nepřišla. Sice jsem nemohla tančit nějakou roli, protože jsem otěhotněla, pak jsem ji ale stejně dostala, když jsem se na jeviště vrátila. Mně to prostě všechno hezky plynulo. Ohledně mateřství jsem ale měla jasno už od školy. Naše profesorka Zdena Nemcová sama děti neměla a neustále nám vtloukala do hlavy, ať se z té kariéry nezblázníme a že rodina je důležitější. Hodně se mi to zarylo do hlavy.

Balet ND – Leonce & Lena – Nikola Márová (foto Martin Divíšek)

Jste držitelkou dvou Cen Thálie. Jsou pro vás role, za které jste je získala, ve vaší kariéře nejvýznamnější?
Nejen já, ale i lidi vnímají, že Odeta/Odilie je se mnou spojená. Kdybych nedostala Thálii za Labutí jezero, mrzelo by mě to. A svou roli ve Svěcení jara mám moc ráda. Mám ji spojenou s Michalem Štípou, který se tímto baletem loučil. Je to úplně jiný styl než klasický balet, takže mám radost, že jsem dostala ocenění za dvě úplně odlišné role.

Na co se nyní nejvíc těšíte?
Měli jsme mít premiéru Šípkové Růženky. Já už jsem před lety Růženku tančila a jsem sama na sebe zvědavá, jestli si to tělo bude pamatovat, jestli se mi to bude tancovat líp nebo hůř. Představení je teď přesunuté na druhou půlku příští sezóny, zvědavost ale zůstává. Nejvíc se ale asi těším na Oněgina. Taťána mi přirostla k srdci a měla jsem možnost si ji zahrát zatím jen párkrát.

Michal Štípa a Nikola Márová ve Svěcení Jara (foto Serghei Gherciu)

V čem vám tato role sedla?
Zatančím si, ale také si zahraju. Mám tam prostor pro vyjádření emocí. Já si ale vždycky říkala, že by se mi tato role líbila. Dříve jsem už tančila Olgu, pořád jsem ale pošilhávala po Taťáně. Olga má jen jednu polohu a nestřídá ji, zato Taťána má více poloh, od naivní, zasněné dívky po vyzrálou ženu.

Kromě divadla ale už rozjíždíte i taneční školu. Jak k tomu došlo?
My o tom s Michalem pořád mluvili, bylo to ale jenom takové přání. Loni jsme ale dostali možnost pronájmu, a když jsme to místo uviděli, byla to prostě láska na první pohled a my si řekli: teď, nebo nikdy. Do toho ale přišel koronavirus. Všechno se posunulo, v mezidobí jsme ale zařídili aspoň web, domluvili smluvní podmínky a v září začínáme. Začátek možná bude těžký, ale věříme tomu a nevzdáme se. Já jsem se vždycky řídila tím, že do klína člověku samo nic nespadne a musí se k tomu dopracovat, proto jsem připravená, že to nemusí být vždycky lehký, a líp se s tím pak srovnám.

Jak to budete zvládat časově?
Bude to náročné. Každý den zkouším do šesti, Michal je navíc šéfem baletu v Olomouci. Trvali jsme na tom, že klasiku budeme vést sami. Máme lekce od půl sedmé, takže v šest skončím v divadle a poběžím rovnou do školy. Když budu mít představení, bude učit Michal. Máme tam ale i scénický tanec, modernu, lidové tance i jógu, chtěli jsme od všeho něco, a to už nebudeme dělat sami. Máme to zkrátka všechno připravené a naplánované a teď jen doufáme, že se to dobře rozběhne.

Balet ND – Marná opatrnost – Nikola Márová (Lise), Giovanni Rotolo (Colas) (foto Dasa Wharton 2018)

Nikola Márová s baletem začala v šesti letech v Přípravce baletu Národního divadla. V letech 1990–1998 vystudovala pražskou Taneční konzervatoř u pedagogů H. Vláčilové, Z. Nemcové a P. Ždichynce. Během studií absolvovala také dvě stáže v Drážďanech. Po absolutoriu v roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky. První větší příležitostí bylo Pas de trois v Labutím jezeře, pak přišla hlavní role Marie v Louskáčkovi, Frederika v inscenaci Malý pan Friedemann / Psycho, Raymonda ve stejnojmenném baletu, Bianca ve Zkrocení zlé ženy nebo sólové role v The River a v Who Cares?.
Bravurní klasická technika, elegance a přesvědčivý herecký projev ji předurčily pro náročné role velkého tradičního repertoáru. Diváci ji mohli vidět jako Odettu / Odilii v několika verzích Labutího jezera, Raymondu, Popelku ve stejnojmenných baletech, Myrthu (nominace na Cenu Thálie) a Giselle v baletu Giselle, Vílu Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vàmose, Olgu v Oněginovi J. Cranka, Sylfidu v klasické verzi baletu La Sylphide, „M“ v Carmen M. Eka, Sabrinu ve Faustovi, Matku a Vílu v Popelce Jeana-Christopha Maillota nebo jako Carabosse v Šípkové Růžence Javiera Torrese. Tančila Medoru v Pas de trois z Korzára, Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho, v choreografiích G. Balanchina Čajkovskij, Pas de deux, Theme and Variations nebo v slavné choreografii M. Fokina Umírající labuť na hudbu C. Saint-Saënse.

Nikola Márová – vizuál k inscenaci Labutí jezero (foto Pavel Hejný)

Se stejnou jistotou a přirozeností vždy tančila také role moderního repertoáru: J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, C. Janssen Álbum Familiar, P. Zusky Ibbur aneb Pražské mystérium, Mezi horami, Requiem, BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, D.M.J. 1953–1977, Mariin sen, A Little Extreme, A LittleTouch Of The Last Extreme, 1. Symfonie D-dur, Empty Title, Chvění, nebo Williama Forsytha In The Middle Somewhat Elevated.
V brněnském Národním divadle tančil Kláru v Louskáčkovi a Kitri v baletu Don Quijote, ve Slovenském národním divadle Odettu / Odilii v Labutím jezeře, ve Státní opeře Praha Popelku ve nebo Odettu / Odilii, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě Auroru ve Spící krasavici a Giselle a v Metropolitan Hall na Taiwanu v baletu Dáma s Kaméliemi (choreografie: Allen Yu). Již v roce 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award udělovanou každoročně nejlepšímu českému baletnímu umělci. V dubnu 2008 se stala držitelkou Ceny Thálie za roli Odetty / Odilie v baletu Labutí jezero v rámci hostování ve Státní opeře Praha a druhou cenu získala v roce 2018 za výkon ve Svěcení jara Glenna Tetleho.
Tančila ve složených baletních večerech Amerikana III, Česká baletní symfonie, Ballettissimo. Ztvárnila stěžejní role jako například Královnu Mab v Romeovi a Julii, Nikii v La Bayadere, Sněhovou královnu ve Sněhové královně. V posledních letech přidala ke svým významným rolím vedle Matky ze Svěcení jara G. Tetleyho například Markýzu de Merteuile, znovu Vílu Vánoc v obnoveném Vàmosově Louskáčkovi, Rosettu v baletu Leonce a Lena Choreografa Ch. Spucka, Lise v Marné opatrnosti Fredericka Ashtona, Odettu / Odilii v Labutím jezeru Johna Cranka a Taťánu v Oněginovi.

Mohlo by vás zajímat