Noční můry Pražského komorního baletu

  1. 1
  2. 2

V loňském roce měla premiéru tragikomická hříčka Marka Svobodníka Chvilka POEzie (recenzi z premiéry jsme přinesli zde), v níž se inspiroval osobností básníka Edgara Allana Poea a jeho nejznámější básní Havran. Opeřence na scénu nepřivedl, zato trojici přízraků, nočních můr, které jako by vypadly z kresleného filmu. POEzie patří k tomu druhu choreografií, kterým „sluší“ prostředně malý prostor, tak aby bylo vidět stínování kostýmů imitujících kreslenou skicu, stejně jako výraz postav, protože jde spíš o taneční divadlo, proto je mnohem působivější při sledování v přízemí než z balkonu. Tři havrani v lidské podobě s naddimenzovanými klobouky a pařáty místo pravé ruky zdárně terorizují básníka, který upadl do horečnatého snu a se svými přízraky se snaží po dobrém vyjít. Hlavní zbraní je mu červené jojo, ke kterému se utíká možná jako ke spojnici se světem života a bdění. Absurditu žene do další roviny setkání s nemrtvou nevěstou, která jako by se vyhoupla napůl z hororového filmu a napůl z české Kytice. Jejich romantické dostaveníčko za zvuků unylé skladby Bedřicha Nikodéma Poustevník je skoro dojemné.

Mimochodem v úvodní části zní tango Jaroslava Ježka z Koncertu pro klavír a orchestr z roku 1927, skvělá kombinace soudobé hudby a rytmu tehdy moderního a oblíbeného společenského tance, která nese inspiraci skladatelovými současníky. Závěr inscenace pak provází jeho píseň Svítá – pochválen buď Google a YouTube za nápovědu, ale nic by se nestalo, kdyby si choreografové začali zvykat psát názvy použitých skladeb rovnou do programu.

Inscenace stojí na výkonu Igora Vejsady v roli Poea, až na repríze si divák uvědomí, jak je choreografie dlouhá a poměrně náročná, není to jen „o hraní“, ale vyžaduje skutečně fyzickou výdrž. Mnohé momenty a pohybové gagy jsou skutečně zábavné, ačkoli podtón inscenace je vážný. To však musí posoudit každý divák sám za sebe, podle toho, jaké asociace v něm choreografie právě vyvolá. Ani ten nejnezávislejší pozorovatel není stroj, i když se snaží oprostit od předpojatosti a emocí. Marek Svobodník má výhodu, že zřejmě jemu ani jeho rodině ještě nikdy děsivé představy a noční můry nevstoupily do života. Jinak by je asi nepovažoval za tak náramně legrační námět…

V premiéře sáhl choreograf Tomáš Rychetský po Rekviem Antonína Dvořáka. Leoš Janáček i Antonín Dvořák jsou skladateli, které si ke své choreografické práci často vybíral Pavel Šmok, je zde tedy vidět určitá snaha o další naplňování jeho odkazu cestou, kdy česká hudba a český tanec pomáhají sobě navzájem na cestě k novým posluchačům. Kdo neznal Dvořákovo Rekviem, ten si po zhlédnutí či spíše prožití této choreografie určitě skladbu co nejdříve zakoupí, aby ji slyšel celou. Rekviem za nekonečno diváka svou znepokojivou atmosférou vtáhne natolik, že by bylo třeba je vidět nejméně dvakrát nebo třikrát, aby se dokázal přinutit k vnímání jednotlivých částí a složek samostatně, zapůsobí totiž mocným dojmem a až dodatečně si vzpomenete, že jste nesledovali detaily ani potenciální děj… A tak je třeba ocenit především tuto jeho působivost.

Inscenací procházejí dvě ženské postavy, dívka ve staromódních šatech jako symbol života, radosti a dětské hravosti, a pak žena. V tíživé atmosféře choreografie se mi zcela vytratilo uvědomění, která z žen umírá a která je tou, jež chce odchodu druhé zabránit (ráda to však budu považovat za kvalitu díla, které je sugestivní a vylučuje odstup, ačkoli se o něj pozorovatel pokusí). Děj lze sledovat spíš v náznaku, ale je cítit pevnou ruku režiséra, který vede inscenaci k dramatickému vrcholu i ke katarzi. Atmosféra postupně graduje i tím, jak se výjevy od abstraktních stávají stále konkrétnějšími. Nejprve na scénu přicházejí dvojice tanečníků rozehrávající poměrně obvyklé téma manipulace – partner ovládá partnerku, řídí její kroky, směr trhaného úsečného pohybu jejího těla a končetin. Výjev se však postupně promění k mnohem konkrétnější inspiraci, když si tanečníci obléknou lékařské úbory a roušky, netušíme však, že látka na jejich zádech je černá jako havraní peří a nejsou posly života a uzdravování, ale smrti.

Tíživost výjevů prohlubuje využití některých rekvizit (scéna sama je ponořena do tmy, takže vytváří abstraktní bezčasý a beztravný prostor, v němž nic neodvádí divákovu pozornost od tanečníků). Konstrukce ze skla a kovu uzavírá dívčí tělo. Stejně beznadějně je tanečnice uzavřena mezi pruhy fólie jako v ohradě. Náznak života na konci nestačí na to, aby pronikl pocitem zmaru, který choreografie vyvolává. Nekonečno existuje, ale někde tam venku, kam nedohlédne člověk, když je jeho duše uvězněná v těle. Nedokáže překročit stín svého omezeného vědomí, které ho připoutává k jeho slabostem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rychetský: Nevyřčené ticho (Pražský komorní balet 2017)

[yasr_visitor_votes postid="274182" size="small"]

Vaše hodnocení - Svobodník: Chvilka POEzie (Pražský komorní balet 2016)

[yasr_visitor_votes postid="274183" size="small"]

Vaše hodnocení - Rychetský: Rekviem za nekonečno (Pražský komorní balet 2017)

[yasr_visitor_votes postid="274184" size="small"]

Mohlo by vás zajímat