Noemova potopa v Národním divadle
Jednoaktová opera Benjamina Brittena je dílem, které je určené pro soubor sestávající jak z amatérských, tak z profesionálních sil. Dílo nebylo autorem primárně určeno pro divadelní scénu (jak uvedl opakovaně skladatel a je to poznamenáno i v prováděcích pokynech tištěné partitury), ale mělo být uváděno v (koncertních) sálech nebo chrámových prostorách. Tomuto základnímu požadavku je podřízena celá kompozice i prováděcí aparát. Pouze tři role jsou určeny profesionálním interpretům, a to role Noema (basbaryton) a Noemovy manželky (alt), stejně tak Boží hlas (deklamace) by měl být svěřen profesionálnímu herci nebo opernímu zpěvákovi. Všechny ostatní role mají být obsazeny dětskými nebo dospívajícími zpěváky se zkušenostmi sborového zpěvu. Předpokládaný věk byl 11–15 let a skladatelem byly vítány dobře cvičené sborové hlasy pro party Noemových synů a snach. Part Noemova syna Jefeta vyžaduje výrazného mladého představitele po mutaci s charakterizačními schopnostmi; stejně tak tři postavy zvané Gossip, nejlépe přeložitelné jako Babská huba (v duchu středověké satirické symboliky), vyžadují herecké a charakterizační schopnosti a jsou určeny představitelkám po patnáctém roce věku. Větší věkové rozdíly (7–18 let) předpokládal skladatel u rolí zvířat, starší děti měly vystupovat v rolích větších zvířat (lvi, tygři, koně, velbloudi), mladší pak měly hrát například kočky, myši, krysy a tak dále. Role havranů a holubic mohou být svěřeny dětským tanečníkům.
Benjamina Brittena začala zajímat tvorba pro amatérské soubory a dětská sborová uskupení již záhy po skončení druhé světové války a prvním výrazným výsledkem byla kantáta Saint Nicolas (1948) na libreto Erica Johna Croziera. Obsazení kantáty žádá nejen kombinaci profesionálních a amatérských sil, v tomto případě dvou dětských sborů, ale také zapojení publika do zpěvu kongregačních písní. Následovala třičtvrtěhodinová opera pro dětského diváka The Little Sweep (1949) též na Crozierovo libreto, která byla součástí představení Let’s Make an Opera! To je koncipováno jako činoherní představení o vzniku díla a zkouškách na operní představení, které vyvrcholí vlastním provedením operky Malý kominíček.
Po velkém úspěchu tohoto projektu, který je dodnes součástí repertoáru studiových scén pro děti a dětských operních souborů, byl na přelomu padesátých let skladateli doporučen soubor středověkých miráklových her, literaturou někdy označovaných jako mystéria. Jedná se nerozsáhlé dramatické texty z období pozdního středověku, které byly nejčastěji prováděny příslušníky řemeslnických cechů o velkých svátcích. Hry byly také prováděny na procesích na jednotlivých vozech. Zpravidla tematicky vycházely z biblických příběhů a jsou skladbou podobné francouzským a německým pašijovým hrám. V anglické literatuře existuje několik větších souborů, nazvaných buď podle hypotetického autora (cyklus Mistra Wakefieldského) nebo místa uchování či realizace (cyklus Yorský se 48 dochovanými texty a cyklus Chesterský s pětadvaceti dramatickými texty).
Právě komentované vydání těchto dramatických textů anglického literárního historika Alfreda Williama Pollarda English Miracle Plays, Moralities, and Interludes, které skladateli věnoval jeho libretista Eric John Crozier (s nímž Britten uvažoval o kompozici dětské opery na biblický námět), přivedlo skladatele ke konkrétnímu textu Noye’s Fludde z tohoto svazku. Ve volbě námětu budoucího díla sehrálo významnou roli i dvojí novodobé scénické provedení her z Chesterského cyklu na akci Festival of Britain v roce 1951 a 1952, kdy představení byla nadšeně přijata kritikou i diváky. Mezitím Britten ale využil jiný text z tohoto souboru pro kantátový útvar Canticle II. (1952), se starozákonním příběhem Abraháma a Izáka. Anglický skladatel Benjamin Britten byl v té době již považován za obroditele anglické opery a vzhledem ke značnému rozvoji televizního vysílání v padesátých letech velmi vážně uvažoval o koncepci nového díla jako televizní opery, žánru, který začal právě ve Velké Británii zapouštět rychle kořeny.
Vlastní text středověkého miráklu z patnáctého století rozšířil skladatel o tři kongregační, chorálové zpěvy, modlitbu Kyrie eleison (zpívají děti v maskách zvířat při vstupu na archu) a sbor Alleluia, který zazní při vystupování z archy. Vlastní děj je prostý a vychází ze starozákonního příběhu z První knihy Mojžíšovy, který obsahuje několik příběhů o spravedlivém a jeho rodině. Když se Bůh rozhodl vyhladit ze světa vše živé pro jeho špatnost a zkaženost, chtěl ušetřit poctivého a věřícího Noema, jemuž poručil, aby si postavil archu. Noe Boha uposlechl a když přišla potopa, zachránil se v arše on i celá jeho rodina, tedy celkem osm osob. Kromě toho dostal od Boha příkaz, aby na archu přivedl všechny živočišné druhy, od každého jeden pár. Po opadnutí potopy archa přistála na pohoří Araratu. Poté je Noe svědkem nové Boží smlouvy s veškerým tvorstvem, kdy Bůh slibuje, že už nikdy nesešle na zem potopu. Jako důkaz a znamení smlouvy má sloužit duha. Na závěr třičtvrtěhodinového příběhu se objevuje na obloze Slunce, Měsíc i hvězdy a Bůh Noemu žehná. Chesterská verze navíc zařazuje tři již zmíněné satirické ženské postavy (The Gossips), doprovázející Noemovu manželku, které neustále kverulují a vyvolávají nepokoje mezi Noem a jeho manželkou. V díle nechybí vtip, poetická imaginace a kouzlo neprofesionálního, zaníceného přístupu laických amatérů.
Benjamin Britten naplánoval uvedení chrámové opery pro festival v Aldeburghu v rodném Suffolku, kde společně s Crozierem a tenoristou Peterem Pearsem založili již roku 1948 tradici hudebního festivalu. Jako místo světové premiéry Britten osobně vybral chrám sv. Bartoloměje v Oxfordu, kde nebyly kostelní lavice připevněny k podlaze, a prostor tak možnou rozlehlostí i akustikou vyhovoval tvůrcově záměru. Partituru skladatel ozvláštnil použitím několika méně obvyklých hudebních nástrojů vedle běžně užívaných instrumentů (smyčcový kvartet, rozšířené bicí, klavír pro čtyři ruce, flétny, varhany); využil různé bicí nástroje, větrostroj a také smirkový papír, třený o dřevěné bloky i šálky se lžičkami, a především zvonky, jejichž ladění přineslo později Brittenovi těžké rozhodování při dalších uvedeních.
Premiéra pod taktovkou Charlese Mackerrase 18. června v rámci festivalu se stala triumfem. A to i díky stylizované režii Colina Grahama i velšského scénografa a zároveň výtvarníka kostýmů Ceriho Richardse. Ještě téhož roku na podzim bylo dílo také velmi úspěšně uvedeno v Londýně (Southwark Cathedral), v následujícím roce 1959 pak zaznělo poprvé v USA a o rok později v Kanadě. Během prvého provedení na hornobavorském festivalu v Ettalu vyvstaly provozní potíže s laděním zvonků, které zde nahradily jiné nástroje, s čímž skladatel nebyl příliš spokojen. Proto i na přání nakladatele vznikla redukovaná verze partitury. Dílo bylo velmi úspěšné v anglo-americkém světě, především tam, kde existovala tradice větších sborových amatérských těles. Prvním provedením v tradičním kukátkovém prostoru byla zřejmě britská inscenace v londýnském Roundhouse Theatre roku 1972, ale vyskytly se i nové nečekané inscenační varianty. Roku 2005 byla opera inscenována s velkým ohlasem v auditoriu norimberské zoologické zahrady, kdy se produkce zúčastnilo sto osmdesát místních dětí nebo dětí z Velké Británie. Téhož roku byla uvedena i v zoologické zahradě v Belfastu.
Biblickému námětu, archaickému tvaru lidové hry i archaické staroangličtině odpovídá skladatelovo využití několika historických kompozičních forem a obdivuhodná je především schopnost skladatele využít jednoduchých kompozičních postupů v kombinaci se sborovým zpěvem k dosažení maximálního účinku moderního hudebního divadla. Formálně dílo jak výběrem textu, tak i konstrukcí výrazně ovlivnilo tři další Brittenova scénická díla z šedesátých let dvacátého století. Tři podobenství: Curlew River (podle klasické japonské hry žánru nó z patnáctého století), The Burning Fiery Furnace a The Prodigal Son, byly také zamýšleny pro chrámový prostor v Oxfordu, kde také měly světové premiéry (1964, 1966 a 1968). Tvoří pospolu určitý filozofický triptych. První z nich (Řeka kolih) známe z pražského uvedení v atriu Českého muzea hudby v roce 2005 v ritualizující režii Jiřího Heřmana.
Poloscénické provedení (spíše ale koncertní provedení s několika scénickými prvky) Noemovy potopy se konalo jako oslavné připomenutí osmdesátého výročí spolupráce Kühnova dětského sboru s Národním divadlem. Symbolické je, že tento sbor (tehdy ještě jako Dětský sbor pražské rozhlasové stanice pod vedením sbormistra Jana Kühna) v jednom z prvních úkolů na scéně Národního divadla vystoupil v operním díle obdobného charakteru, tedy při příležitosti světové premiéry opery Bohuslava Martinů Hry o Marii v roce 1936.
Současné pražské provedení (pouze jediný večer, ač by se dílo velmi hodilo třeba i jako vánoční program) trpí třemi skutečnostmi. Do realizačního programu divadla bylo dílo zařazeno dodatečně a určitá uspěchanost při realizaci celé akce byla cítit také v nedomyšlenosti postavení a pohybu sólistů i sboru. Uspěchané nástupy a přemisťování dětského sboru, v první části zbytečné odcházení a přecházení sólistů (především časté rušivé příchody a odchody představitelky Noemovy manželky) kazily celkový dojem a soustředění. Přirozeně nosný nápad s amplifikací hlasu u neviditelné postavy Boha dodává výkonu na nehmotnosti a působivosti. Přemístění sboru a sólistů do hloubky jeviště za orchestrem je též dobrá idea, ale zvukového efektu uzavřeného prostoru uvnitř archy nebylo bohužel z větší části dosaženo. Mikroporty Národní divadlo zdůvodnilo potřebami technického záznamu představení Českým rozhlasem.
Noemově potopě nesvědčí ani tradiční divadelní architektonické uspořádání, v chrámovém prostoru je „Boží“ dotyk pro diváka mnohem intenzivnější a zážitek emocionálně sublimovanější. Vzhledem k charakteru výročí ovšem došlo k provedení na scéně Národního divadla, což je zcela odůvodnitelné touto výjimečnou událostí.
Závažným nedostatkem pak byla chabost vizuální realizace poloscénického provedení. Ač upoutávka divadla slibovala: „Díky režijní spolupráci Magdaleny Švecové pak bude tento koncert pastvou nejen pro uši, ale též i pro oči“, naivita režijní koncepce, choreografie a projekcí bila vedle solidního hudebního nastudování do očí. Při množství absolventů vizuálních umění a videoartu by jistě bylo možné zvolit jinou variantu než monotónní barevné projekce na mikroténovou fólii a líný dým na jevišti.
Zřejmě měly projekce reagovat také na intenzitu hlasového projevu postavy Boha, ale výsledek tohoto technického snažení nebyl příliš přesvědčivý. Choreografie dětí v arše se spokojila s ilustrativností hodnou prvního ročníku lidové školy umění v září, stejně tak působil pohyb společnic Paní Noemové s cáry mikroténové fólie.
Představení ale mělo také nepřehlédnutelné klady. Vcelku spolehlivé hudební nastudování a dirigentský výkon Davida Švece, který si poradil i s nezvyklým nástrojovým obsazením, jež bylo rozšířeno o studenty Pražské konzervatoře, smyčcový orchestr Piccoli Archi di Praga a studenty Gymnázia a Hudební školy hl. města Prahy. Zvládnout takto heterogenní orchestr jistě nebylo lehké, ale zvuková podoba zněla přijatelně a citlivá mísa jako trubky (umístěné v galerijních lóžích) byla zvládnuta na úrovni. Partitura by si zasloužila možná o trochu výraznější rytmiku (jak ji třeba známe z výborné nahrávky Richarda Hickoxe).
Stejně jako pomalejší tempa na úvod skladby a menší důraz na monumentalitu zvuku jsou ale otázkou dirigentovy volby. S rolí Noema si suverénně poradil Miloš Horák, který překonal několik počátečních frází s nepříliš znělými hloubkami, aby dosáhl vokálně plastického výkonu s výbornou deklamací a frázováním. Kateřině Jalovcové, vokálně i představitelsky takřka ideální Paní Noemové (třeba pochválit i její outfit, který jako by přesně dokázal naplnit středověkou představu stylizace biblické postavy hebrejského původu), svědčila výsměšná a zároveň karikovaná podoba manželky, poněkud unavené dlouholetým vztahem.
Právě u obou představitelů byla velká škoda, že nedošlo k plné scénické realizaci opery. Proč ale oba sólisté zpívali party z not a sboristé svoje party zpaměti, mně zůstává záhadou. Neproporčně působilo obsazení mladších Noemových synů školáky a jejich manželek středoškolačkami. Působivě byly obsazeny Klevety paní Noemové (The Gossips) v černých šatech a s vyčesanými vlasy, ne nepodobné stylu Amy Winehouse.
Bohužel jejich první výstup skončil v slyšitelném hlasovém nesouladu, stejně jako nepřesně dopadla v závěru modlitba na moři. Nadšení a zápal bylo cítit z celého sboru (asi pětaosmdesát zpěváků), který ale neměl možnost tak úplně dokázat, co v něm je. Deklamační part Božího Hlasu zazněl přesvědčivě v podání Iva Hrachovce.
Přesto toto trochu uspěchané provedení cítím jako část splaceného dluhu Benjaminu Brittenovi, se kterým se Kühnův sbor setkával již od šedesátých let dvacátého století. Zajímavá je vzpomínková stať na toto téma legendárního sbormistra Jiřího Chvály, otištěná v programu.
Koncert přes uvedené výhrady poskytl dostatečnou představu o tomto díle na pomezí žánru opery, oratoria a kantáty. A určitě by mu svědčilo klidné, kontemplativnější a třeba i ryze koncertní provedení v některém z pražských chrámů. Brittenovo scénické dílo, jež takřka celé žije na světových jevištích a představuje neodmyslitelnou součást moderního operního repertoáru, u nás zatím nebylo v úplnosti provedeno. Ač se již šušká o uvedení Billyho Budda předním českým souborem s více než povolaným režisérem, Noemova potopa nám představuje Benjamina Brittena jako hluboce věřícího skladatele, schopného pracovat s myšlenkovým a hudebním historickým odkazem na současné úrovni. A to opravdu není málo.
Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování a nadšení 70%
vizuální realizace koncertu 30%
Benjamin Britten:
Noye’s Fludde (Noemova potopa)
(poloscénické provedení)
Dirigent: David Švec
Režijní spolupráce: Magdalena Švecová
Světelný design: Jan Komárek
Sbormistr: Jan Chvála
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Členové orchestru Národního divadla
Studenti Pražské konzervatoře
Studenti Gymnázia a Hudební školy hl. města Prahy
Piccoli Archi di Praga (vedení Eva Bublová)
Kühnův dětský sbor
2. října 2016 Národní divadlo Praha
Hlas Boží – Ivo Hrachovec
Noe – Miloš Horák
Paní Noemová – Kateřina Jalovcová
Šem – Matyáš Urbánek
Cham – Filip Koll
Jefet – Vít Šantora
Paní Šemová – Kateřina Zikmundová
Paní Chamová – Magdalena Magejová
Paní Jefetová – Marie Šimůnková
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
