Nora a její vnitřní rozpory v podání English National Ballet

  1. 1
  2. 2

Ve velice promyšleně scénograficky i choreograficky vystavěném světě jsou zasazeny tři hlavní postavy, jejichž představitelé do poslední molekuly svého bytí naplňují veškeré vrstvy jim zadaných charakterů. V mechově zelené vestě a kalhotách oděný Torvald Jeffreyho Ciria je oním povýšeným patriarchou, ne však nutně proto, že by o tom byl sám vnitřně přesvědčen, ale jednoduše proto, že jej maloměšťácká společnost (kterou Ibsen zhusta ve svých dílech kritizoval) a její normy ničemu jinému nenaučily. Noru bezpochyby miluje, nepovažuje ji však za sobě rovnou bytost a nevidí v tom vlastně nic špatného, či jeho lásku kontraindikujícího. Junor Souza se na scéně objevuje v obleku teplé, slunečnicově žluté barvy jako z temnoty vystupující světlo. Oproti literární předloze působí již od počátku trochu zoufaleji, jako onen opuštěný otec, který potřebuje živit své děti, a nevyvolává nutně jistý odpor, který by člověk primárně cítil k někomu, kdo se sníží k vydírání. Souzův Krogstad je vlastně rovněž oběť, která byla k danému činu dohnána okolnostmi, z nichž neviděla jiného východiska. Když v samotném závěru přichází opět na scénu, aby před očima obou manželů roztrhal Nořin úpis, vypadá doopravdy nešťastně, když na vlastní oči vidí, čeho byla jeho akce příčinou.

English National Ballet, Nora – Crystal Costa (foto Laurent Liotardo)

A Crystal Costa v malinově fialových šatech je přesně tou Norou, kterou byste si jen mohli přát. Spojuje v sobě hrdost s pochybnostmi, nervozitu z odhalení s bezstarostností, které chce snad až zoufale dosáhnout, aby byla manželovi ženou, kterou očekává a hrála tedy úspěšně svou roli, a ve finále odhodlanost podepřenou zlomenou beznadějí. I proto je Nora tak lidsky ztotožnitelnou postavou – její rozhodnutí a odchod nepůsobí jako gesto velké antické heroiny, jakkoli vyžaduje obdobně velkou sílu, nehraje si na silnou, emancipovanou hrdinku, která teď konečně může dosáhnout všeho, čeho chtěla, otevřeně přiznává, že v jejím odchodu je spolu s vítězstvím i prohra a bolest. Její nezastíraná zraněnost vede logicky k soucitu, nikdy však k lítosti.

Stina Quagebeur byla za svou prvotinu oceněna v rámci National Dance Award 2019, kdy získala Emerging Artist Award pro nadějného mladého umělce, a nutno konstatovat, že po právu. Nora je na první pohled nenápadným baletem, Quagebeur se nicméně jednak povedlo najít vlastní, svébytný pohybový jazyk, který zcela přirozeně plyne s hudbou a je nenuceně plný výrazu, jednak na nevelké ploše odvyprávět příběh, který i přes očesání na základní kostru nepůsobí ani na minutu banálně. A vytvořit zkratku tak, aby nedošlo k nechtěné bagatelizaci, vyžaduje nemalé umění. K tomu je výsledek nesmírně emotivní a rezonující, a já si osobně neumím představit, co víc by autor od svého díla mohl chtít.

 

Nora
Choreografie: Stina Quagebeur
Hudba: Philip Glass
Scéna a kostýmy: Louie Whitemore
Světelný design: Trui Malten
Klavír: Chris Swithinbank
Dirigent: Gavin Sutherland

Nora: Crystal Costa
Torvald: Jeffrey Cirio
Krogstad: Junor Souza
Hlasy: Adela Ramírez, Angela Wood, James Forbat, Franscisco Bosch, Henry Dowden

Premiéra 4. 4. 2019, Sadler’s Wells

Psáno z přenosu 20. 5. 2020

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na