Nora a její vnitřní rozpory v podání English National Ballet

Večer She Persisted sestával opět ze tří děl ženských choreografek – byla zopakována Broken Wings Annabelle Lopez Ochoy doplněná jedním z nejznámějších a kriticky nejúspěšnějších zpracování Svěcení jara z dílny Piny Bausch a k nim ve světové premiéře uvedená choreografie Nora Stiny Quagebeur.

Jak název napovídá, choreografka se inspirovala stejnojmennou divadelní hrou norského dramatika 2. poloviny 19. století Henrika Ibsena z roku 1879 (vydána pod názvem Domeček pro panenky), jejíž základní konflikt zkoncentrovala do dvaceti minut způsobem, který bere dech.

Jednou z největších hodnot Ibsenovy předlohy je postupné rozkrývání charakteru hlavní hrdinky, její minulosti, činů a motivací, na jejichž základě se z na první pohled lehkovážné, marnotratné a možná i trochu hloupoučké Nory stává v divákových očích někdo mnohem silnější, hrdý, v komplikovaném jádru rozpolcený, nešťastný, ale v konečném důsledku stále lidsky pochopitelný. Divadelní hra není dramatem mnoha postav, vystupuje zde kromě hlavní hrdinky její manžel Torvald Helmer, přítelkyně Kristina Lindová, rodinný přítel doktor Rank, zaměstnanec Akciové banky, jejímž ředitelem se má stát Torvald, Krogstad, a Nořiny tři děti spolu se služebnou. Quagebeur si vystačí se třemi nejdůležitějšími – Norou, Torvaldem a Krogstadem, kolem nichž se točí základní konflikt příběhu, a další kličky a slepé uličky (např. motiv s do Nory zamilovaným doktorem Rankem) chytře vynechává.

Z divadelní hry se dozvídáme, že v minulosti byl Nořin manžel těžce nemocný a pomoci mu mohl jedině zdravotní pobyt na jihu Evropy, jelikož se ale rodina zrovna netopila v penězích, rozhodla se situaci Nora vyřešit sama a vypůjčila si na vlastní pěst peníze od Krogstada, jelikož jako žena v 70. letech 19. století nemohla jen tak přijít do banky a žádat peníze. Manžela zachránila a další roky potají dluh splácela. Na advokáta Torvalda se po čase usmálo štěstí a dostal místo ředitele Akciové banky, na jehož převzetí se připravuje během právě probíhajících vánočních svátků, a Nora se těší, že se zvýšením rodinného příjmu bude schopna rychleji zaplatit poslední splátky. Do bytu za ní však přichází Krogstad, jenž tuší, že s jeho kaňkou v minulosti (padělal podpisy) bude pravděpodobně po nástupu Nořina manžela z Akciové banky vyhozen. Žádá proto ženu, aby se za něj přimluvila, a když ta odmítá, že by na muže vůbec měla takový vliv, vytahuje svůj trumf. Když si u něj Nora vypůjčila peníze, padělala na dlužním úpisu podpis svého otce, který v té době umíral, a proto mu nechtěla přidělávat starosti (a dost možná se i obávala, že by s jejími činy sám nesouhlasil). Krogstad tedy vyhrožuje, že pokud přijde o místo, Nořin manžel se o poklesku své ženy dozví. Dopis s informacemi se nakonec i přes veškerou Nořinu snahu k Torvaldovi dostane a ten, cítě se hluboce zrazen, svou ženu, jež v jeho očích neomluvitelně morálně klesla, téměř bez mrknutí oka odvrhuje. Když jen malou chvíli nato přichází od Krogstada druhý dopis, v němž vrací dlužní úpis a vyvazuje Noru ze všech závazků (ve změně názoru hrála nemalou roli Nořina přítelkyně Kristina, která v minulosti tvořila s Krogstadem pár, ale kvůli jeho nevalné finanční situaci si jej nemohla vzít), je již na záchranu vztahu pozdě. Nora poprvé nahlas vyslovuje své pochyby a rozladěnost z manželství, definitivně podpořené Torvaldovým chováním. Rozhodne se proto odejít – od něj i od dětí, jejichž výchovu, jak ostatně sám manžel po obdržení prvního dopisu naznal, by jí nebylo možno svěřit, aby mohla nejdříve vychovat sebe a zjistit, kdo je ve skutečnosti ona jako člověk.

Zatímco v dramatu se o Nořiných pohnutkách a skutečné vnitřní síle dozvídáme postupně, Quagebeur svůj balet otevírá hned oním klíčovým činem, tedy žádostí o půjčku. Poté, co převezme peníze, rozezní se Tyrolský klavírní koncert Philipa Glasse, jehož neustálý, klokotavý běh pohání i choreografii, která se ani na moment nezastavuje a jakoby v jedné plynule se vzdouvající vlně běží nezpochybnitelně, nezastavitelně vpřed. Kromě trojice hlavních postav na jevišti figuruje pětice Hlasů (tři tanečníci a dvě tanečnice), které plní Nořinu mysl pochybnostmi, které slýchala celý život nejprve od otce a poté i od manžela, jsou jejím svědomím, připomínajícím provedené skutky, ale stejně tak i soucitně sledujícím chórem a v závěru zhmotněnou pevnou vůlí a němou, o to však silnější oporou. Do ocelově šedivých kalhot a košil odění tanečníci téměř obtékají hlavní hrdinku v dynamicky měkkých pohybech, charakteristickým rysem jsou prostorově obsáhlá gesta vedená v pažích až do zápěstí a dále do výrazně artikulovaných dlaní. Jejich nejsilnější devízou je nicméně emocionální prožitek, s nímž znásobují momentální rozpoložení své hrdinky i v moment, kdy jen nehnutě stojí po straně scény. Ta je téměř prázdná, nad betonově šedou podlahou bytu s pracovnou, v níž stojí Torvaldův stůl a židle, se tyčí jen tři nosníkové konstrukce, které v závěru praskají a rozlamují se podobně jako Nořino manželství. Obdobnou dokreslující roli hraje i světelný design, který od jasně ozářeného jeviště přechází skrze sychravé smrákání až do naprosté tmy, v níž uprostřed scény zůstává Torvald zcela osamocen.

Ve velice promyšleně scénograficky i choreograficky vystavěném světě jsou zasazeny tři hlavní postavy, jejichž představitelé do poslední molekuly svého bytí naplňují veškeré vrstvy jim zadaných charakterů. V mechově zelené vestě a kalhotách oděný Torvald Jeffreyho Ciria je oním povýšeným patriarchou, ne však nutně proto, že by o tom byl sám vnitřně přesvědčen, ale jednoduše proto, že jej maloměšťácká společnost (kterou Ibsen zhusta ve svých dílech kritizoval) a její normy ničemu jinému nenaučily. Noru bezpochyby miluje, nepovažuje ji však za sobě rovnou bytost a nevidí v tom vlastně nic špatného, či jeho lásku kontraindikujícího. Junor Souza se na scéně objevuje v obleku teplé, slunečnicově žluté barvy jako z temnoty vystupující světlo. Oproti literární předloze působí již od počátku trochu zoufaleji, jako onen opuštěný otec, který potřebuje živit své děti, a nevyvolává nutně jistý odpor, který by člověk primárně cítil k někomu, kdo se sníží k vydírání. Souzův Krogstad je vlastně rovněž oběť, která byla k danému činu dohnána okolnostmi, z nichž neviděla jiného východiska. Když v samotném závěru přichází opět na scénu, aby před očima obou manželů roztrhal Nořin úpis, vypadá doopravdy nešťastně, když na vlastní oči vidí, čeho byla jeho akce příčinou.

A Crystal Costa v malinově fialových šatech je přesně tou Norou, kterou byste si jen mohli přát. Spojuje v sobě hrdost s pochybnostmi, nervozitu z odhalení s bezstarostností, které chce snad až zoufale dosáhnout, aby byla manželovi ženou, kterou očekává a hrála tedy úspěšně svou roli, a ve finále odhodlanost podepřenou zlomenou beznadějí. I proto je Nora tak lidsky ztotožnitelnou postavou – její rozhodnutí a odchod nepůsobí jako gesto velké antické heroiny, jakkoli vyžaduje obdobně velkou sílu, nehraje si na silnou, emancipovanou hrdinku, která teď konečně může dosáhnout všeho, čeho chtěla, otevřeně přiznává, že v jejím odchodu je spolu s vítězstvím i prohra a bolest. Její nezastíraná zraněnost vede logicky k soucitu, nikdy však k lítosti.

Stina Quagebeur byla za svou prvotinu oceněna v rámci National Dance Award 2019, kdy získala Emerging Artist Award pro nadějného mladého umělce, a nutno konstatovat, že po právu. Nora je na první pohled nenápadným baletem, Quagebeur se nicméně jednak povedlo najít vlastní, svébytný pohybový jazyk, který zcela přirozeně plyne s hudbou a je nenuceně plný výrazu, jednak na nevelké ploše odvyprávět příběh, který i přes očesání na základní kostru nepůsobí ani na minutu banálně. A vytvořit zkratku tak, aby nedošlo k nechtěné bagatelizaci, vyžaduje nemalé umění. K tomu je výsledek nesmírně emotivní a rezonující, a já si osobně neumím představit, co víc by autor od svého díla mohl chtít.

Nora
Choreografie: Stina Quagebeur
Hudba: Philip Glass
Scéna a kostýmy: Louie Whitemore
Světelný design: Trui Malten
Klavír: Chris Swithinbank
Dirigent: Gavin Sutherland

Nora: Crystal Costa
Torvald: Jeffrey Cirio
Krogstad: Junor Souza
Hlasy: Adela Ramírez, Angela Wood, James Forbat, Franscisco Bosch, Henry Dowden

Premiéra 4. 4. 2019, Sadler’s Wells

Psáno z přenosu 20. 5. 2020