Jak norimberský Aeneas do Itálie nedoplul aneb Pohotový záskok Johna Fioreho

O uvádění Berliozovy grandiózní, téměř pětihodinové opery Trojané jsme informovali nedávno, v souvislosti s premiérou tohoto díla v Drážďanech, recenzi jsme přinesli zde.

Nyní francouzské zpracování antické látky přináší opera v Norimberku (premiéra se konala 8. října 2017). Oproti drážďanské verzi je opera silně zkrácena, a to zejména ve druhé části večera, nazvané Trojané v Kartágu, takže provedení trvá „jen“ tři a půl hodiny. Škrty v první části Pád Troje jsou decentní a naprosto funkční. Vzhledem k tomu, co se pak děje dál na jevišti, byly další škrty pro diváka přínosné a osvobozující.

Režisér inscenace Calixto Bieito má na kontě řadu inscenací ve Španělsku, na německých scénách, v Anglické národní opeře a podobně a v Norimberku vytvořil již inscenaci Pucciniho Turandot (v sezoně 2014/2015). Se svým týmem: Susanne Gschwender (scéna), Ingo Krügler (kostýmy) a Karl Wiedemann (světelná režie) dílo notně aktualizuje, aniž ovšem přináší ucelenou dramaturgicko-režijní koncepci.

Už jeho vedení sboru je ukázkou režisérské bezmocnosti: kostýmovaný sbor často v mnoha scénách stojí při provádění oratoria a jen zpívá – a to i tam, kde silná epika příběhu nabízí poměrně slušnou nabídku toho, co by se v té chvíli na scéně dalo provádět. Jestliže první část příběhu sice nechytí za srdce, aspoň nepostrádá základní logiku (až na určité výjimky – například nahá Andromaque černé pleti).

Po přestávce divák nepřestává žasnout, kolik hlouposti a neumětelství se vydává za renomovanou režii. V Bieitově scénickém ztvárnění královna Kartága Didona není žádná osobnost, je to neurotická žena, obávající se vlastní odpovědnosti. Jedná zřejmě pod vlivem své sestry Anny a jako malé děcko se nadchne pro peníze a bohatství, které přiváží Aeneas, prchající z hořící Troje do Itálie. Není to královna, jejíž činy jsou předmětem obdivu, a i její velké závěrečné umírání nenese stopy vznešenosti či majestátnosti a působí spíše rozpačitě – to vše podtrhuje kostýmování hlavní hrdinky jako fádní blondýnky v apartním modrém kostýmku.

Aeneas taky není žádný rek, na své cestě se zastaví v Kartágu, tam ukáže pár blyštivých kamínků a už se mu všichni klaní, jeho získávání sympatií u Didonina lidu je velmi laciné. Velké královské namlouvání Aenea a Didony se rovněž nekoná: jejich interakce je nedostatečná, až na pár nevkusných oplzlých pohledů Aenea na královnu. Záhadné a šokující bylo pro diváky i pojetí velkého duetu na konci čtvrtého aktu. Během vzájemného vyznávání si lásky Aeneas polil zcela nahého sboristu černým vyjetým olejem a pak spolu s Didonou pokračoval v roztírání tmavé tekutiny po jeho těle. Norimberský Aeneas je z dostatečně nezdůvodněných příčin neschopen se odtrhnout od Didony a odjet do Itálie. Jako slaboch se rozhodne spolykat prášky. Didona volí stejný způsob neobřadné smrti a tomu celkem cynicky přihlíží její bezcitná sestra.

Jestliže scénická podoba Trojanů byla více než rozpačitá, velmi milým překvapením bylo hudební nastudování, které bylo dílem generálního hudebního ředitele Marcuse Bosche; v recenzovaný večer však za něj musel narychlo zaskočit českému publiku známý dirigent John Fiore, který Trojany již mnohokrát dirigoval – naposledy zmíněnou drážďanskou produkci.

I přes rozdílné škrty v partituře a odlišnost hudebních přechodů navázaných na scénu byla jeho souhra s orchestrem a celou inscenací skutečně obdivuhodná – a Státní filharmonie Norimberk hrála skvěle a ozdobou produkce byl i výborně sezpívaný rozsáhlý sbor. Ovšem i v obsazení sólistů bylo nutno si rychle vypomoct záskokem: ze Sempeoper byl povolán Christoph Pohl jako vzorný interpret Choreba. Vedle něho v první části večera vysoký pěvecko-představitelský standard předvedla členka domácího souboru, mezzosopranistka Roswitha Christina Müller, s dobrou francouzskou dikcí a jen občas s ne úplně bezproblémovými vysokými tóny. Ale i přesto tato uznávaná interpretka Wagnerovy Fricky či Waltraute rozhodně zaujala.

Didona v podání též místní pěvkyně Katrin Adel má příjemný hlas zajímavé barvy, ale působí celkem bezvýrazně a jako herečka nepředvádí nic mimořádného v tak významově a emočně bohaté roli, jako je Didona. Již zmíněná absence chemie/iterakce mezi královnou a Aeneem pramení možná i z nedostatku představitelských schopností této umělkyně. Mirko Roschkowski ztělesnil Aenea jako již druhou roli v Norimberku, v minulé sezoně se zde předvedl v obnovené premiéře Benvenuta Celliniho (též od Hectora Berlioze) – recenzi jsme přinesli zde. Postava sochaře Celliniho mu svědčila určitě více – jednak jeho lyrickému hlasu, ale i jeho komickému talentu. To jsou bohužel atributy, které jako trojský bojovník mohl sotva uplatnit: s hlasem Pedrilla prostě nelze zpívat francouzského Othella! Nepomáhala mu ani jeho plnoštíhlá postava a jen průměrné herecké nadání. Jiný tenor (Alex Kim) v menší, ale pěvecky obtížné roli Iopase ovšem zaujal. Slušný pěvecký dojem zanechala i představitelka Aeneova syna Ascania, zvučná Ina Yoshikawa, či členka Mezinárodního Operního studia v Norimberku Irina Maltseva jako Anna, přestože režie koncepci její role velice zploštila.

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení – 70%
scénické provedení – 40%

Hector Berlioz:
Die Trojaner – Les Troyens
Hudební nastudování: Marcus Bosch
Dirigent: John Fiore
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Susanne Gschwender
Kostýmy: Ingo Krügler
Světla: Karl Wiedemann
Sbormistr: Tarmo Vaask
Dramaturgie: Johann Casimir Eule
Staatsphilharmonie Nürnberg
Chor, Extrachor a Chorgaste des Staatstheater Nürnberg
Premiéra 8. října 2017 Opernhaus Norimberk
(psáno z reprízy 26. 11. 2017)

Énée – Mirko Roschkowski
Chorèbe – Christoph Pohl
Panthée – Wonyong Kang
Narbal / Hectors Schatten – Nicolai Karnolsky
Ascagne – Ina Yoshikawa
Cassandre – Roswitha Christina Müller
Didon – Katrin Adel
Anna/Hécube – Irina Maltseva
Iopas/Helenus – Alex Kim
Priam – Jens Waldig (Priam)
Mercure/Soldat (1. scéna) – Petro Ostapenko
Andromaque – Keisha Ricketts
Astyanax – Severin Arndt
Eine unbekannte Frau – Dominique Lepeudry

www.staatstheater-nuernberg.de