Norma v pražské Státní opeře

Čtenáři Opery Plus blogují 

Dramaturgický plán Národního divadla v Praze pro sezonu 2015-2016 obsahuje mnoho lákavých hudebních titulů. V českých divadlech byly některé z nich uvedeny s velkými časovými odstupy, přestože se jednalo o díla významných komponistů. Jedním z nich je i opera Norma, jejíž první premiérové představení, které se druhého říjnového večera konalo ve Státní opeře v Praze, bylo po sto deseti letech návratem jednoho z nejznámějších Belliniho děl na jeviště tohoto divadla.

Vznik této opery ovlivnila Giuditta Pasta, jedna z nejvýznamnějších italských sopranistek devatenáctého století, která si pro svůj debut v milánském Teatro alla Scala přála spolupracovat s Vincenzem Bellinim. Děj opery se odehrává v době římské okupace Galie, hlavní zápletka pojednává o tajném manželství galské kněžny Normy s římským prokonzulem Pollionem a konec je tragický – dojde k dobrovolnému upálení obou hlavních postav příběhu.

Inscenace se vyznačuje důkladným pracovním přístupem dirigenta i režiséra. Italský dirigent Enrico Dovico nastudoval tuto Belliniho operu se značnou dávkou hudební korektnosti, pravé italské invence a lze říci, že úspěšně oslavil dvacetileté výročí své spolupráce s pražskou Státní operou. Jím řízený orchestr podal kompaktní výkon, který umocnil pěvecké výkony představitelů jednotlivých rolí a dokreslil celkové vyznění – publikum si v plné šíři mohlo vychutnat krásné italské belcanto. Japonský režisér Tomo Sugao vytvořil zajímavou koncepci – děj opery posunul ze starověku do současnosti a jevišti, jemuž vtiskl podobu slovenský scénograf Boris Kudlička, dominuje betonová konstrukce, architektonicky připomínající stavby, které vznikaly v období Mussoliniho vlády. Režisér, dle svého vyjádření, zamýšlel akcentovat aktuální problémy, mezi kterými důležité místo zaujímá celosvětová migrace. Divák nalezne několik odkazů na toto téma – členové sboru se v určitých místech děje přestrojí tak, že na civilní oděv navléknou pláště druidů, které však mohou evokovat i příslušnost ke zcela jiné kultuře, posléze se ozbrojí, následuje další proměna, tentokrát v příslušníky armády a hlavní hrdinové se pohybují v prostoru, jehož rozsah se působením rozměrných a pohyblivých bariér neustále proměňuje.

Inscenace je nastudována v jednom obsazení a postavena na pěveckém umění domácích interpretů, představitelů čtyř velkých rolí. Sopranistka Marie Fajtová jako Norma byla pěvecky výborná.Vincenzo Bellini: Norma – zleva Aleš Briscein (Pollione), Marie Fajtová (Norma), (Foto: Patrik Borecký)Zpívala čistě, její dikce byla výrazná, nechala naplno vyniknout výškám svého hlasu a opravdovým požitkem byl poslech koloraturních sekvencí. Její výkon byl hodnocen velkým potleskem a voláním bravo již v průběhu večera, aby byl posléze ještě více odměněn při závěrečném děkování vzdáním pocty publikem vestoje. Rovnocennou pěveckou partnerkou jí byla mezzosopranistka Jana Horáková Levicová (Adalgisa). Precizní hudební nastudování obě interpretky potvrdily zejména v závěru prvního jednání opery, během společného duetu, který v jejich podání odezněl v dokonalém souzvuku. Také představitelé mužských rolí dostáli nárokům, které na jejich hlasový potenciál kladou jimi zpívané party. Tenorista Aleš Briscein (Pollione) a basista Jiří Sulženko (Oroveso) pěvecky obsáhli své postavy v plné šíři, i když se nelze ubránit dojmu, že Aleš Briscein, byť zpíval výborně, byl pro celkové vyznění role poněkud limitován – vizuální podoba jím ztvárněné postavy totiž odpovídala vzhledu hrdiny z japonských komiksů a příliš přilnavý kostým mu bránil více rozvinout šíři pohybového rejstříku – v některých pasážích tak působil poněkud staticky.

Po zhlédnutí premiéry Belliniho Normy lze říci, že její inscenování je po dlouhých letech opodstatněné. Je možné polemizovat a zpochybnit záměr režiséra – prostřednictvím díla, které reflektuje události odehrávající se v době dávno minulé – akcentovat současné, přece jen odlišně se vyvíjející společenské a politické souvislosti a srovnávat tak nesrovnatelné. Nezpochybnitelné jsou vynikající pěvecké výkony, které zazněly na jevišti Státního opery v Praze. Tato inscenace však bude v aktuální divadelní sezóně reprízována v relativně malém počtu představení, vzhledem ke skutečnosti, že sólisté nejsou alternováni.

I váš text rádi v našem čtenářském blogu uveřejníme. Naše adresa: info@operaplus.cz
Foto Patrik Borecký

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bellini: Norma (ND Praha)

[Celkem: 69    Průměr: 4.1/5]

Reakcí (10) “Norma v pražské Státní opeře

  1. Souhlasím, že pěvecké výkony nebyly tak otřesné jak tvrdí odborná kritika (některá). Taky ale myslím, že paní Fajtová byla na hraně svých sil (na druhé premiéře ohlásila indispozici) – nejsem si jist, že by Normu mohla zpívat 5x do měsíce. Duet Norma/Adalgisa byl opravdu velice dobrý (na druhé premiéře snad ještě lepší). Hlas paní Fajtové dostal tím mírným zastření zase jinou kvalitu. Především ale se v neděli všichni nějak oprostili od afektu a zmírnili expresivitu. To šílené lomení rukama, pobíhání mezi posuvnými betonovými bloky bylo umenšeno na 1/3. Asi to pan Sugao o víkendu korigoval (inspirován bučením, kterého se mu dostalo v pátek). K lepšímu. Bohužel i tak režie působí anesteticky – scéna sama o sobě není snad úplně nudná (světelný design byl kupříkladu skvělý) – i tak to lze považovat maximálně za poloscénické provedení opery. Herci stojí a zpívají – občas se opřou o betonový blok (to je pořád ještě ta lepší varianta). A myslím, že to moc neoživí ani střelné zbraně na scéně a Norma v nohavicích. Římský prokonzul jako sabotér v betonové elektrárně společenství druidů. Kataklyzma v podobě reflektorů namířených na diváky – hoďte po mne kamenem, koho to okouzlilo a nadchlo. Enrico Dovico názorně vede pěvce levou rukou – to je třeba zase nesmírně zajímavé, ale kvůli tomu asi diváci na Normu nechodí. Absolutně bych se nezlobil na režiséra, pokud by nepřišel vlastně s ničím novým, neposunul děj v čase. A Normě dal na hlavu jmelí, zpívá-li se o jmelí na hlavě. Tak. A poklona Bellinimu. VR.

  2. Proboha, co je to za ujetý nápad převést Normu do současnosti? Všiml si někdo, že opera končí upálením dvou hlavních postav? Dějí se sice dnes různá svinstva, ale přeci jenom už se snad tolik neupaluje. A naopak, copak v dobách Galských válek (které spískal G.J.Cézar, jak známo) už měli střelné zbraně a mohli dělat skupinové fotografie na scéně? Pravda, viděl jsem i Rusalku jako feťačku v nějakém baru, ale že by to sloužilo jako vzor?

    1. Problém je v tom, že dnes už divadlo na rozdíl od 19. století nemůže jen prostě mimeticky (zrcadlově věrně) zobrazovat jakési fiktivní prostředí, kde se děj odehrává. Tuto „estetiku“ přebral v daleko dokonalejší podobě film. A popravdě i v dějinách divadla (ostatně podobně jako i u výtvarného umění) má doslovné iluzivní zobrazování na scéně poměrně krátké trvání (zhruba od konce renesance po konec 19. stol.). Divadelní jazyk má daleko blíže k metafoře, znaku, náznaku. A tak se občas stává, že i příběh je scénicky vyprávěn pomocí prostředků, které s dobou, kam je autorem situován nesouvisí. Na druhou stranu, je třeba si uvědomit, že i pro autora samotného to situování do konkrétní doby a prostředí mohlo mít v danou chvíli zcela marginální význam. Např. oblíbený Rigoletto se vůbec neměl odehrávat tam, kde se odehrává, ani Verdi to tak vlastně nechtěl – výsledek je kompromis – a podstata příběhu – to čím k nám promlouvá, s žádným historickým koloritem nutně nesouvisí. Často k volbě námětu přispěla jen čistě z dnešního pohledu marketingová snaha překvapit něčím novým exotickým, čím se prostě jen ozvláštní staré dobré operní postupy, nedělejme si iluze. V opeře hrají podstatnější roli vztahy, situace a určitá obrazivost, která zobecňuje a vytváří hudbě protipól – to vše ale funguje různých kontextech a způsobech scénického ztvárnění.

          1. Původní Hugova předloha „Král se baví“ se odehrává na dvoře francouzského krále Ludvíka XY (pardón, nepamatuju se přesně) a šašek se jmenoval Triboulett atd., Verdimu to ale monarchistická cenzura zatrhla, zobrazovat panovníka jako prostopášníka a proto došlo k přesunu v čase místě i významu – na síle výpovědi to ale evidentně tolik neubralo.

      1. Dobrý večer Tome. Někdy před 2 roky jsme měli polemiku o moderně(Rusalka). Já uznávám, že některé jsou režijně skvělé, ale neuznávám faleš, která se odchyluje od libreta. Tzn., že režisér uznává jen svou vizi, ne už tak text. Mluvil jsem s mnoha diváky, které právě tato faleš odrazuje. Vy naopak tvrdíte, že si to doba žádá. Zmiňujete výtvarné umění. Nežádá si doba přemalovat originály slavných mistrů? Toto „přemalovávání“ operních děl musí být buď dokonalé, nebo vůbec. Většinou se děje jako kšeft, kterému je cizí i formulace „pokus, omyl“. Pohybuje se na povrchu, hloubka je mizivá. Proto jsou často tyto pokusy vnímány jako možnost ušetřit na kostýmech a za kulisy. Bohužel jsou častokrát dražší, protože novátorský nápad se cení více. Jde o kšeft. Budu samozřejmě rád za odkaz na geniální, moderní zpracování opery, která by nenesla pachuť falše. Tímto směrem jsem se zatím nepídil. Ale ta Rusalka mne spíše rozesmála. Ovšem režijně byla skvělá.

        1. Já faleš taky nemám rád, a nehoruji za nesmyslnosti. Doba si žádá to, co si žádáme sami, to není něco mimo nás. Jen možná každý máme jiný vkus. Já osobně doslovnost nepotřebuji – ale nepopírám, že pro někoho jiného je důležité, aby viděl na jevišti pinktlich to, co je v textu. Já mám rád divadlo, kde se jevištní skutečnost tvoří hlavně jednáním, pohybem a vztahy a kde jednoduché věci se mohou významově proměňovat, kde se pracuje se znakem – metaforou. Ale to vše funguje podle přísných a vlastně i dost logických zákonů. Ne každý je ale naladěn na tento styl. Já zase netvrdím, že udělat historicky věrnou inscenaci je špatně, ba pokud je to uděláno poctivě, velmi tomu fandím, byť to třeba není zrovna můj šálek. Na druhou stranu bych rád, aby zas tábor „klasiků“ bral nás, co si rádi „vymýšlíme“ s větším pochopením. Snažím se říct vlastně jen to, že si nevymýšlíme pro nic za nic, ale proto, že přemýšlíme o věcech stejně do hloubky a poctivě, jen v jiných souvislostech.
          Dobrý večer i Vám.

          1. A jestli mám dát tip, tak rád. Přijeďte se podívat k nám do Budějovic, nebo 14. října také do Brna na Dítě a kouzla v režii Skutrů – velmi poetické, nedoslovné a přitom velice po smyslu.

          2. Pane režisére rozumím tomu co říkáte . Za jistých okolností by mi snaha o nové režijní pojetí ani nevadilo (i když jsem spíše příznivcem klasiky). Co mi ale vadí velmi moc na moderní režií, je to, že není pro běžného diváka často přístupná a srozumitelná. A že se o to někdy ani nesnaží. Člověk jde na nějakou moderně pojatou inscenaci a mnohdy odchází s pocitem, že vůbec neví, co tím chtěl režisér celou tou inscenací vlastně říct. Myslím, že vy režiséři hodně podceňujete komunikaci svého režijního záměru s diváky. Že prostě se nadchnete pro nějaký Váš režijní výklad a automaticky předpokládáte, že divák je naladěn na stejnou vlnovou délku jako vy a že Vám bude rozumět. Jako příklad uvedu poslední inscenaci Elektry v ND (resp. SOP). Osobně mě inscenace (včetně režijního záměru) docela zaujala, ale současně ve mě vyvolala řadu otázek, kdy prostě člověk neví, o čem ten režijní výklad vlastně v některých ohledech je. Šlo zde skutečně o to ukázat divákům, že otec Elektry (případně otec ženské postavy prožívající skrze antické drama opětovně svůj životní příběh) nebyl zavražděn, ale spáchal sebevraždu? A že hlavní hrdinka si celou dobu nalhávala něco a nebo se snažila potlačit skutečnost, protože pro ni byla příliš bolestná. A ta bolest, když pravda vešla najevo ji nakonec stála život. Četl jsem k tomu v oficiálním programu celý příslušný článek, který měl v tomto udělat divákovi jasno, četl jsem to dvakrát, třikrát a furt jsem to nedokázal zcela na 100% pochopit. Přijde mi to trošku jako jista forma intelektuálního snobismu, kdy si autoři inscenace myslí, že pokud to divák nedokáže pochopit, tak je chyba v divácích a ne v autorech inscenace. Možná to není váš případ (nenapadá mě příklad, kdyby tomu tak bylo), ale stejně bych se obecně přikláněl k tomu, aby režiséři přistupovali k divákům svých inscenací s větší mírou pokory a dokázali je brát jako rovnocenné partnery. A ne že má člověk občas pocit, že to oni berou tak, že buď je člověk na jejich straně a jejich režijnímu výkladu rozumí a nebo je stará „konzerva“, co nemá porozumění pro moderní pojetí. Pak se nelze moc nám konzervativnějším divákům občas divit, že se nám moderní pojetí nelíbí. Když ale třeba Jiří Heřman u inscenace Pád Arkunu v jednom rozhovoru jasně a na rovinu vysvětlil, že ten kontejner, co použil jako formu zobrazení pohanského chrámu má být ve skutečnosti metaforou na „náboženství“ současnosti zvané konzumní společnost, myslím, že pak člověk dokáže na tento jinak nezvyklý prvek inscenace zareagovat poměrně vstřícně a s porozuměním. Prostě chápe, že to celé není bezúčelné. Takže abych to shrnul, to po čem volám je výrazně lepší PR toho, co operní divadla inscenují. Režisér sice není ten hlavní, kdo rozhoduje o podobě vedení PR k jednotlivým inscenacím (včetně třeba obsahu divadelního programu), ovšem mělo by být v jeho vlastním zájmu se do tohoto procesu maximálně zapojit a snažit se o maximální otevřenost vůči divákům. Pokud se tato vize naplní tak věřím, že i my konzervativnější diváci budeme mít pro moderní režijní pojetí větší pochopení, než tomu někdy je. Když ale člověk bez jakéhokoliv „varování“ kouká např. v současné inscenaci ND Rossiniho Popelky na to, jak se zde hraje hokej na kolečkových bruslích, tak se vážně nelze divit silně negativním reakcím.

Napsat komentář