Nos teď hledají i v Covent Garden. Také o tom v Operním kukátku

Nos Barrieho Koskyho
Známý režisér a intendant Barrie Kosky inscenoval jako svůj režijní debut v londýnské Covent Garden Šostakovičovu satirickou operu Nos, která vychází z Gogolovy obdobně sardonické novely stejného titulu. Opera je uváděna v novém překladu Davida Pountneyho, což je zajímavý precedens využití domácího jazyka u díla tak závislého na smyslu slova jako Šostakovičova opera, kde většina textu je interpretována deklamací nebo jako zpívané rychlé rozhovory. Barrie Kosky vytvořil velkolepou, místy značně absurdní show, která si získá diváky svou silnou vizualitou.

Části kritiků však v režijní koncepci chybí hlubší postižení hořké satiry, která je předloze vlastní. Ingo Metzmacher diriguje brilantně a velmi temperamentně perlivou partituru. Většina pěvců se střídá ve více rolích, protože původní verze obsahuje ne méně než sedmdesát dva sólových partů (z nichž mnohé jsou ale pouhé epizody v rozsahu několika vět). Hlavní roli zkoušeného úředníka Kovaljova, který v carském Rusku přichází o svůj nos a musí podstoupit dlouhou anabázi městem, aby ztracený orgán zase získal, skvěle ztvárňuje Martin Winkler.

Z množství dalších charakterů je třeba vyzdvihnout Wolfganga Ablinger-Sperrhackeho v roli Kovaljovova sluhy a veterána anglické operní scény Sira Johna Tomlinsona, letošního sedmdesátníka, v roli holiče Jakovleva. Reprízy až do 9. listopadu 2016.

Lovci perel v English National Opera
Bizetova opera z exotického Cejlonu, která se v poslední dekádě výrazně vrátila na repertoár větších i menších operních scén celého světa, zažívá i novou sérii představení v English National Opera v Londýně. Ta na program znovu zařadila produkci režisérky Penny Woolcock z roku 2010. Jde o stejnou inscenaci, kterou měli možnost poznat čeští diváci při přenosu z Metropolitní opery v loňské sezoně s excelentním pěveckým souborem (Diana Damrau, Mariusz Kwiecień, Matthew Polenzani) – výběr z ohlasů v zahraničním tisku jsme přinesli zde. Londýnská inscenace je hodnocena jako režijně a výtvarně vyhovující, ale podle názoru kritiků zaostává hudební nastudování pod taktovkou Rolanda Boëra, které se zdá příliš těžkopádné a bez francouzského espritu. Tento dirigent spolu s většinou obsazení vstoupil do inscenace nově. V hlavní roli Lejly vystupuje irská koloraturní sopranistka Claudia Boyle, která si mezinárodní renomé získala především v roli Konstance v Mozartově Únosu ze serailu. Partnery jsou jí Robert McPherson (tenorový Nadir) a Jacques Imbrailo (barytonový Zurga). Ani pěvecké výkony nezůstaly bez kritických výtek. Reprízy představení až do 2. prosince 2016.

Favoritka Elīna Garanča
První operní premiérou letošní sezony na hlavním jevišti Bavorské státní opery v budově Nationaltheater v Mnichově se v neděli 23. října stala Donizettiho opera Favoritka ve francouzské verzi. Opera, jež v mnohém odpovídá žánru velké francouzské výpravné opery, byla mnoho desítek let uváděna v nepříliš zdařilé italské verzi, která trivializovala dějovou zápletku a i hudebně byla konvenčnější než původní verze. Opera je zajímavá i obsazením hlavní role Léonor de Guzman, královy milenky, mezzosopranistkou, což je v Donizettiho operách raritní (tedy s výjimkou pozdní opery Dom Sébastian z roku 1843). Hlavní role, plná milostné vášně a vnitřních rozporů, je velkou výzvou pro hlavní představitelku Elīnu Garanču, která v roli debutovala před dvěma lety při koncertním provedení na Salcburském festivalu (naši recenzi najdete zde), v loňském prosinci pak stejný part rovněž koncertně zpívala v Deutsche Oper Berlin ve třech provedeních.

V mnichovské premiéře jí byli partnery Matthew Polenzani v roli milovaného Fernanda a Mariusz Kwiecień jako Alphonse XI., král kastilský. Diriguje manžel pěvkyně Karel Mark Chichon a režie, jež přenesla děj do současného prostředí, je dílem Amélie Niermeyer.

Z reprízy 28. října 2016 přinese Opera Plus podrobnou recenzi. Krátce před premiérou poskytla Elīna Garanča zajímavý rozhovor k inscenaci a roli samotné, hovoří také o svých plánech a kariéře i tom, jaké je manželství s dirigentem. Plné znění rozhovoru pro Abendzeitung München jsme v českém překladu přinesli zde.

Vilém Tell v Metropolitní opeře
Rossiniho rozsáhlá francouzská velká opera Guillaume Tell, autorovo rozloučení s operním jevištěm z roku 1829 a také jeden z vrcholů svého žánru, si zřejmě získala srdce newyorských kritiků i diváků (kteří možná i chtějí zapomenout na vyhrocenou domácí prezidentskou kampaň). Opera byla naposledy na scéně Metropolitní opery provedena roku 1931 a teď je poprvé inscenována v původní francouzské jazykové verzi. Přemýšlivá režie Pierra Audiho dává vyniknout velkolepým obrazům ze švýcarské historie, aniž by ulpívala na zbytečném detailu. Režisér se snaží inscenovat hlavní ideje a v tom mu vydatně pomáhá využití barev a světelná režie.