Notebook Michala Maška (19): 15.9.2013 – Martha Argerich

Na tento den, 15. září 2013 jsem se těšil více než obvykle. Již několik let se snažím slyšet Marthu Argerich na koncertě, živě, ale doposud se mi to nikdy nepodařilo. Vždy se přihodila nějaká událost, která mi setkání s touto mimořádnou umělkyní znemožnila. Nejkurióznější příhoda se stala asi před čtyřmi lety v Římě, kde jsme si čirou náhodou koupili v den příletu noviny a kde byla reklama na její koncert, který se měl ten večer konat. Chtěl jsem ji za každou cenu slyšet, taková náhoda, ale prochodil jsem si doslova boty, udělaly se mi puchýře přes celá chodidla a další dny jsem mohl jen ležet v hotelu. Nebyli jsme totiž schopni nalézt sál, kde se koncert konal. Každý (informační centra, policie, řidiči autobusů, taxikáři…) nás posílal na jiné místo na jiném konci města, nikdo nevěděl, kde se koncertní sál nachází. Po několika hodinovém hledání jsme skončili kdesi za Vatikánem a celou akci vzdali, protože byl již večer…

Říkám Marthe Argerich čarodějka, a to proto, že si myslím, že jí opravdu je. Třeba její provedení chopinovských preludií považuji za nedostižné, tak strhující, tak upřímné, tak čisté. Proběhne jako celý život v několika minutách zrychleně. Argerich má kouzlo a to se nedá naučit. Když si rozumem rozeberu její hru, nevím, co mě tak fascinuje a spíš docházím k tomu, že mě více než její samotná hra oslňuje její osobnost. To její kouzlo. Je to jakási čistota duše ve všech podobách, kterou vnímám.

15. září se několik hodin před sálem Berlínské filharmonie začala tvořit dlouhá fronta lidí, kteří doufali, že budou k dispozici ještě nějaké lístky. Bohužel, Argerich hraje jen velice málo koncertů, sólové již vůbec žádné a tak jsou vstupenky okamžitě vyprodané dlouhodobě dopředu. Navíc koncerty také ruší, což se stalo například hned za několik dní, kdy z důvodu hospitalizace Claudia Abbada odmítla hrát s někým jiným. Tento večer však stál za dirigentským pultem Daniel Barenboim, jehož mám možnost slyšet v poslední době poměrně často a který mě uchvacuje již jen svou přítomností. Snad, i kdyby člověk neslyšel, stačilo by to. Jeho sebejistota, ale bez náznaku jakékoliv arogance, je nadpozemská. Dává k dispozici svůj talent všem, ví o tom a užívá si to. Jeho klid i jistota se projevila vtipně i při první skladbě: Lutosławskeho Mi-Parti for orchestra. Hned zpočátku, po několika sekundách zjistil, že mu nejde vůbec obracet rozměrná partitura. Jako by mu někdo slepil listy. V naprostém klidu si téměř klekal a dopředu si začal skládat na listech růžky. Moc to nepomohlo, někdy dokonce obrátil o dva listy víc a tak zase otáčel zpět. A to se dělo celých deset minut. Během toho dokonce přestal – a to na poměrně dlouhou dobu – i zcela dirigovat, nicméně orchestr hrál dál, jako by se nic nedělo tak dokonale, že si nejsem jist, zda by někdo Staatskapelle Berlin rozeznal kvalitou třeba od Berlínské filharmonie. Hrají opravdu skvěle. Skladba to je to pak výtečná, inspirativní, nutící k přemýšlení, ale i uvědomování si samotného zvuku, času, stavby – architektury. Po zredukování orchestru přišel na řadu První klavírní koncert Ludwiga van Beethovena C dur op. 15. A ačkoliv jsou Barenboim i Argerich stejně staří a narodili se ve stejném městě, jejich charaktery jsou naprosto odlišné. Kdo chce slyšet ten nejkontrastnější přístup k hudbě, doporučuji již zmiňovanou nahrávku chopinovských preludií jak od Argerich (DG), tak i Barenboima (EMI). Nejde o tempa nebo charakter, to je maličkost, ale o dva celkově nejkrajnější (řekl bych horizontální a vertikální) možné přístupy k hudbě.A pak, Barenboim se například zas až tolik za léta nemění, jeho styl je po čtyřicet let téměř totožný. Ke klavíru přistupuje také mnohem více jako dirigent, řekněme jako architekt jednotlivých nástrojů. U Argerich naopak pozoruji během času mnohem větší změny, zejména pak v barvě jejího tónu, není již místy tak prudce ostrý a syrový a navíc, její hra a myšlení jsou vyloženě čistě pianistické. Nějak mi ale v současnosti schází více spontánnosti.

Hrály dvě legendy, dvě fenomenální osobnosti a přesto, že byly v dokonalé souhře a vyhověly si ve všem, rozdíly jejich charakterů nešly nepostřehnout. Tím však nemyslím nic negativního, ale většinou je osobnost jednoho interpreta silnější a ten druhý pak hraje jako on, jeden zkrátka vede. Tady kráčeli dva rovnocenně vedle sebe. To je velmi vzácné a téměř nevídané.

Argerich pojímá první koncert jako velice svěží dílo, snad bych řekl mozartovsky a i z toho důvodu volí kratší, ranou kadenci, oproti té pozdější, několikanásobně delší, a která koncert posouvá do zcela jiného stylu. Opus 15 patří k dílům, jenž provedla nesčetněkrát, má do nejmenšího detailu propracovanou každou notu. Volí rychlejší tempa, má nádherný zvuk (a tento večer opravdu mimořádně krásný), sem tam nějaký ten akcent a rubata při sforzatu na velkých akordech, které se mě třeba osobně moc nelíbí a v expozici, jsem nejprve myslel, že má nějaký technický problém. Což je samozřejmě naprostý nesmysl, protože Argerich je svým technickým darem v kondici nechybujícího stroje.

Nyní se opět dostávám k tomu, že ačkoliv mám k provedení Argerich výhrady, přesto jsem z její osobnosti zcela očarován. Po několika minutovém potlesku, kdy se Martha Argerich opakovaně vracela uklánět, to Barenboim nevydržel, chytil ji za ruce a vyloženě strčil ke klavíru, aby už zahrála konečně přídavek. Ta začala hned hrát, takže Barenboim neměl šanci odejít a tak si sedl na židli u kontrabasů a se svojí sebejistotou nádherně poslouchal. Přál bych všem cítit tu krásnou atmosféru. Pak již lidé ale doslova skandovali, těžko se to popisuje, ale tohle jsou okamžiky, které dělají koncert koncertem. Argerich se zase chodila klanět, znovu a znovu a já viděl, jak Barenboim v zákulisí listuje v nějakých notách. Pak ukázal, aby přinesli ke klavíru pult a další židli. Vzal Marthu opět za ruku, dovedl ji k nástroji a společně hráli čtyřručně více jak patnáct minut, něco. Nevím, co to bylo, dle mého soudu hráli z listu nějakou transkripci, nic složitého, docela triviálního, ale ta radost a jejich spojená genialita dávali nahlédnout do zcela jiných světů, které i na výjimečných koncertech těžko zažijeme.