Notebook Michala Maška (27)

  1. 1
  2. 2

Každopádně Chopinovým valčíkem, zahraným v nejtišším pianissimu a „snovém“ tempu, který po dvou superkoncertech vyznívá přeci jen trochu jinak, udělal Barenboim hezkou tečku za mimořádným večerem. Fyzicky na něm nebyla znát jakákoli únava, naopak, mohl by energii rozdávat o půl století mladším hudebníkům.O den později, tedy ve čtvrtek, se v komorním sále konal koncert Pierra-Laurenta Aimarda. Program sliboval celý první díl Dobře temperovaného klavíru a já nabitý z předchozího dne jsem netrpělivě očekával příchod umělce do zcela vyprodaného sálu. Bohužel již od první noty Preludia C dur jsem začal mít pocit, že se mi koncert nebude líbit. Nemohu si pomoci, ale dělat na osmi notách (základní figurace) osm agogických výmyslů mě přivádí k šílenství. A to nemyslím obrazně. Každá nota mě tak znervózňovala a přenesla na mě takový stres, že se to nedalo vydržet. I další fugy a preludia se nesly ve stejném duchu, koncert mně přišel ne jako hudba, ale jako vědecké dílo profesora z laboratoře, který si ale vymyslel hodinky s vodotryskem. Jakákoli hudba – tedy i ta Bachova – má plynout a pomocí taktových čar, lehkých a těžkých dob ovlivňuje náš pulz. Je jedno, zda mluvíme o rocku, popu, klasické hudbě nebo o bubínku domorodých kmenů. Posluchač se napojuje na tento rytmus a dostává se vlastně do tranzu, souzní se skladbou. Žije v ní, v jejím časoprostoru. Jak se máte ale napojit na něco uměle kostrbatého? Bachova hudba je zázrak, plyne jako řeka a má v sobě veškerou moudrost. Tu však sděluje ve své nejprostší jednoduchosti (viz Umění fugy v interpretaci Glenna Goulda). Jednotlivé hlasy se vrství a přinášejí také poprvé harmonii.

V Aimardově pojetí, mimochodem hraném z not, kdy visí-li umělec s vytřeštěnýma očima v notách, nedodává sobě na důvěryhodnosti, nebylo vůbec možné vnímat jednotlivé hlasy. Každé téma jednotlivého hlasu bylo tak dynamicky a agogicky pochroumané, že mi vše znělo jako jedna šeď.

Při sebevětší snaze napojit se na myšlenky interpreta jsem došel k názoru, že bych se musel udusit.  Což se také skoro Aimardovi i stalo. Při pohledu na něj, kdy předváděl grimasy hodné ubohého blázna, jsem si pokládal otázku, proč ještě nikdo neodešel, což ale brzy učinil jeden pár, kdy donutil vstát celou řadu a já je po Fuze f moll následoval. Opravdu jsem nikdy neslyšel tak nemocné hraní krásné hudby, které v posluchači vyvolává jen depresi.

Samozřejmě Aimard má krásný tón, skvělou techniku, i když se mu tento večer docela často neozývaly nějaké noty. Ale chci říct, že spoustu věcí hraje skvěle a je výtečný.

Víte, toleruji a vážím si jiných názorů. A mám ke spoustě interpretů výhrady. Ale naslouchám jim a cítím-li přirozenost a čistotu přístupu k dílu, tak si jich vážím. Jakmile ale pocítím nemocné hraní, vím přesně a za tím si stojím, že je to zcela špatně a že takové výkony na veřejnost nepatří. A to proto, že nešíří radost a nedávají pozitivní poselství.

Foto Michal Mašek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat