Notebook Michala Maška (31): Golbergovské variace a Alexandre Tharaud

  1. 1
  2. 2

Pojďme nyní již konečně k samotné interpretaci Alexandra Tharauda.První věc, před kterou interpret stojí, je, zda hrát, či nehrát repetice. Dílo tak může být zahráno za 40, nebo za 80 minut a to je dost podstatný rozdíl. Poměrně početná skupina interpretů tvrdí, že se repetice hrát musejí, já tento názor však nesdílím. Bachova hudba je natolik univerzální a existují desítky „správných“ přístupů, že záleží jen na umělci, co v notách nalezne, jaký odkaz, a co chce za odkaz dále předat. Repetice v tom u Bacha nehrají žádnou roli. Glenn Gould hrával variace bez repetic, ve své verzi z roku 1981 pak opakoval u kánonů repetici první. Čili si našel jakýsi klíč. Jde li o Tharauda, tak to nejprve vypadalo, že bude všechno opakovat, ale u některých variací repetice nedělal. Poměr byl 1 : 7 ve prospěch repetic, ale žádný matematický klíč tam nebyl. Ten byl mnohem a mnohem prostší. Tharaud se řídil svým citem. Člověk by třeba čekal, že nejdelší variaci 25 bude hrát bez repetic, ale naopak, tu nejdelší celou zopakoval. Jednoduše používal repetice také jako výrazový prostředek.

Od první noty, tedy tématu – Árie, mě bylo sympatické to, že Tharaud ctí přesné metrum v levé ruce, kdy se sice může melodie agogicky pohnout, ale basový základ je neměnný. To dalo jeho provedení božský řád a člověk měl pocit až meditativní nálady i u těch nejrytmičtějších variací, jako třeba Gigue číslo 7. Celé dílo chápal jako pohyb vpřed a jednotlivé variace na sebe plynule navazovaly. Tedy mezi nimi nebyly pauzy. Když opakoval variaci, nikdy ji nehrál stejně, ale jako by tam repetice nebyla, jako by skladba byla napsána bez ní – delší. Někdy, zejména v Ouvertuře nebo čísle 7 a čísle 29 předvedl, jak se vyzná dokonale ve zdobení a doplnění basových not o akordy a oktávy. Ve fugátových variacích pak předvedl geniálně jednoduché vedení hlasů, kdy jsme měli pocit, že hrají až tři nástroje. Tři oddělené linky, které tvoří souzvuky, ale vnímáte je zvlášť. Takto to ovládal Glenn Gould.

Celé dílo bylo hráno jedním dechem, jako jedna jednolitá skladba. Ne tedy jako mozaika dvaatřiceti skladeb a skladbiček, jež tvoří celek. Je skvělé, že ještě existují interpreti, kteří občas sáhnou vedle, ale přitom ovládají nástroj tak, že jejich dotek klávesy je tak přesný, tak poetický a jemný, že vyjádří tu nejintimnější myšlenku. Tharaud postrádá jakoukoli chladnost, odtažitost, odosobněnost, vyumělkovanost – je to doopravdy ten největší umělec ve správném slova smyslu. Jeho síla je ve vzdušnosti úhozu, pevném rytmu, zpěvné melodii, velkém intelektu – mimochodem snad druhý klavírista po Gouldovi, který dělá v Bachovi opravdu nekonečné fráze, tedy žádné boule po jednom dvou taktech a absolutní přirozenosti a momentální inspiraci.

Tharaud je úplně jiný než Gould, ve všem, ale jakob y patřil do jiné doby, kdy hudba byla mnohem a mnohem upřímnější a čistší.

Na samý závěr si nemohu odpustit jedinou výtku, která vadí asi jen mně, ale přece: Tharaud hraje vše z not a i tady měl s sebou na pódiu člověka, který mu obracel noty. Na hudbě to nebylo jakkoli slyšet, ale vizuálně člověk vidí raději absolutní ponoření do hudby než koukání do not.

Foto archiv, autor 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na