Notebook Michala Maška (33): Salzburger Festspiele 2015

  1. 1
  2. 2

Nevěřil bych, jak je možné připravit nástroj, vyrobený téměř před sto lety. Obvykle se stáří klavíru projevuje méně znějícím diskantem, který ztrácí nosnost a tupými, říkám tomu „mono“ basovými tóny. Nic z toho jsem však při koncertě nezaznamenal, naopak znělost diskantu a barva basů byla přímo magická. Tóny byly nosné, plné síly, ale křehké zároveň a zcela specifické barvy, jenž není možné dnes již vůbec slyšet. Vůbec celý koncert byl zážitkem z jiného světa. Schiff je ve vrcholné formě a to, že je jeho Haydn úchvatný, stejně jako i Mozart jsem věděl, ale ještě před nedávnem bych to nikdy neřekl o jeho Beethovenovi a Schubertovi. Schiff nastoluje zcela nový level v interpretaci Beethovena. Jeho sonáta opus 109 odkryla věci, které neznám u Kempffa ani Brendela, nebo kohokoliv jiného. Tak dokonalý řád, poezie a humor, a přitom bezmezná vnitřní síla plynoucí z tohoto provedení mě naplnilo pocitem přítomností dvou géniů. Schiff není interpret, který dokáže udržet delší dobu silnější dynamiku, vždy jakoby naznačí a pak ubere, a to mně vždycky trochu vadilo. Tady jsem ho však nepoznával. Celá sonáta byla jako jeden velký monolit, vystavěný od první do poslední noty, jako jedna velká fráze, vlastně řekněme věta. Pochopitelně zemitost Guldy zde nenajdete, ale to neznamená, že to je méně cenné. Zmínit musím polyfonické vedení hlasů, ale takovým způsobem, že člověk nedokáže pochopit, jak to jedna hlava poskládá dohromady v jeden celek. Jde-li o Mozarta i Haydna, není také co dodat, míra fantazie v kombinaci s moudrostí nemá dnes v hudební světě konkurenci. Schiff doslova čaruje, je magický… Opakuje-li repetici, občas doplní nějakou tu ozdobu, pozmění stupnici, trylek atd. Nad vším je ale aura, záře – moudrost. A ta radost se na něho dívat, jeho prsty musely učarovat každému, když začínal Haydnovu Sonátu C dur, ťukal první noty ukazováčkem a ostatní prsty měl zcela skrčené, anebo Mozartova sonáta Facile, ještě než se dotkne klavíru, tušíte jak bude tón znít. Má tak absolutní představu o zvuku, že ji vnímáte předem mentálně.V poslední době hraje mnoho interpretů Schuberta, zejména pak jeho poslední sonáty. Volodos, Sokolov, Pollini, Kissin. Všichni jsou vynikající, ale nikdo z nich neumí odkrýt natolik autorovo poselství a přitom vložit do díla tolik své osobnosti, jako Schiff. Nemůžete říct jako u Sokolova, že je to naprosto geniální nebo že lépe to nejde, ale přesto cítíte, že se koncertuje třeba více na noty, na samotný zvuk, než na obsah co je za notami, za ukrytým příběhem. Schiff jako by byl pro tyto autory přímo stvořený. A sám to také trochu přiznává ve zmiňovaném rozhovoru, kde se ho ptají, proč nehraje třeba Rachmaninova a jiné autory. Schiff neuznává univerzální interprety a zmiňuje třeba Svjatoslava Richtera, o kterém se to říkalo, a jako příklad uvádí jeho Chopina. Nikdo, jelikož to vyplývá z našich povah a klavírní literatura je tak obsáhlá, nemá dáno, aby uměl hrát dokonale vše. Proto máme v sobě odhalit a hrát to, co umíme.Koncert doplnily čtyři přídavky, které byly jako pohlazení na noční procházku cestou do hotelu. Tím se dostávám k Pollinimu, jelikož shodou okolností hrál ten samý přídavek, a sice Beethovenovu bagatelu. Bohužel Pollini není ve formě a právě kontrast se Schiffem byl velice smutný. Koncert sestával z Beethovena – sonáta Bouře, dále Fis dur sonáta opus 78 a Appassionata opus 57, doplněné dvěma skladbami od Schoenberga –Three Piano Pieces opus 11 a Six Little Piano Pieces opus 19. Mám-li začít tím špatným, tak tolik chybných not (mimochodem Schiff nesáhl ani jednou vedle během 120 minut), jsem snad neslyšel. Jednalo se o překlepy a to dost velké, místo oktávy Fis na konci první věty Sonáty Fis dur vzal E a F dohromady, dále drobné pamětní výpadky v levé ruce a jeden větší, kdy se hledal, ale ani to by nevadilo, je-li tu síla sdělení. Jenže Pollini má také problémy s technikou a to takové, že například v Sonátě opus 31 číslo 2 – Bouři, v druhé větě, kde levá ruka hraje shora přes pravou dvaatřicetiny, z nich zbylo jen torzo. A to není moc těžké místo. Torzo také zbylo z první forte pasáže v Appassionatě a repetované tóny se také vůbec nedařily. Přitom, když zatne, tak hraje neuvěřitelně rychle s energií. Tempa byla zběsilá, 3. věta Bouře například dvakrát tak rychlá než u Barenboima, ani Kempff a Gulda by ho nestíhal. Ale tolik špatných not a taková nepohoda? Zdá se mi, že je to psychika, protože další zcela neakceptovatelná věc je, že nedopočítával. Takt na tři byl na dvě a čtvrt, možná ani to ne, a to pořád, neustále. To by neprošlo ani na konzervatoři. V jeho hře se objevují „gramatické“ chyby, což nelze prostě obhájit. Ve srovnání s berlínským koncertem, kde jsem si toho již poprvé všiml, měl nyní Pollini mnohem více síly, vlastně přebytek, to ano, ale nebyla slyšet žádná místa, které by si vychutnával, zasnil se. Současný Barenboim nebo dříve Gilels také v tomto věku nehráli dokonale, ale síla sdělení, vyrovnanost a radost ze hry všechny neduhy vyváží a stávají se naprosto nepodstatnými. To ale není Polliniho případ.Proč tedy lidé, 2.600 lidí tleskalo jako o život, dupali, křičeli bravo ve stoje a Pollini přidával? Výjimka byl Schoenberg. Najednou přišel jiný člověk. Přesný rytmus, žádný strach, dokonalost, pianissima. Za druhé, Pollini i přes tyto špatnosti má kouzlo osobnosti. Svoji auru. Sice se Beethoven poslouchat objektivně nedal, ale ta aura je natolik velká, že snobům stačí a pak, většina lidí tomu stejně nerozumí a když se na závěr zahraje zběsile Appassionata, je úspěch zaručen. Pollini je velice sympatický, tolik toho dokázal, v brožuře se píše, že není větší legendy, než je on. A to pravda je, je poslední z velkých virtuózů. Bohužel výkon byl natolik nedosahující jeho standardu, s tolika chybami, které – jak jsem si ověřil – nebyly „nepovedeným dnem“, že je otázka, co s tím? Má to smysl? Na závěr dodám, že po každé skladbě Pollini na delší dobu odejde do zákulisí a je takové zvláštní ticho v sále.Třetí koncert byl orchestrální, monumentální s Vídeňskými filharmoniky, s Bernardem Haitinkem a symfonií Antona Brucknera číslo 8 c moll WAB 108. Pro tuto skladbu je velký sál Festpielhausu jako stvořený, ale já si nejsem jist, pro jaké je určena publikum. K provedení se dá říci, že lepší asi nemůže být, z Haitinka srší energie jako z dvacetiletého kluka a z orchestru jsem nezaznamenal sebemenší nepřesnost nebo zaváhání po celých 90 minut nepřetržité hudby! Jenže člověk si uvědomí rozdíl mezi Brahmsem, Beethovenem nebo i Schubertem a pak také Brucknerem. Mně zde chybí humor, ten lehký úsměv na tváři, který se nese nad sebevážnějšími myšlenkami, ten úsměv, který dodává právě tu velkou moudrost. Ten humor, co odlehčuje a dodává vznešenost. Proto je pro mě toto dílo velkolepé, obdivuhodné, ale spíše rozumové a velice chladné. Publikum to ocení jako kolos, který dirigent i orchestr zdolal. Pozornost od hudby, tedy duchovna, se přesouvá k fyzičnu.

Foto autor, © Priska Ketterer, archiv autora

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat