Notebook Michala Maška (3) – O Karlovarském orchestru

Začátek srpna jsem strávil na festivalu Ludwiga van Beethovena v Karlových Varech. Celý týden, každý večer, v divadle, Puppu, lázních III …, byl uveden koncert a na všech se hrál Beethoven. Koncerty byly s plným hledištěm a vůbec celá atmosféra byla mladistvá, plná energie a radosti z hudby. Měl jsem také velkou radost, když jsem mohl pohovořit dlouze s Igorem Ardaševem a slyšet ho pak s Martinem Lebelem. Oba hrají z paměti, nepředvádí prázdná elegantní gesta, vede je hudba, kterou do poslední kapky oživují. Jsou zkrátka upřímní jako sama hudba.

 

Šimone, co tě přivedlo do Karlových Varů?

Do Karlových Varů mě přivedla potřeba něčím se stabilně živit. Po absolvování Fakulty umění v Ostravě v oboru violoncello jsem byl půl roku na volné noze, fungoval jsem jako nájemný cellista na různé koncertní zájezdy, natáčel jsem filmovou muziku, hrál jsem jako stálá výpomoc v Mariánských Lázních. Pak se objevil konkurz na koncetního mistra do Pardubic… V něm uspěl David Matoušek, který byl v té době koncertním mistrem v Karlových Varech. A já si řekl: „tam bude přeci teď volné místo…”. Konkurz do Karlových Varů byl v lednu 2006 a já už 1.2.2006 nastupoval…

Jak by si obecně charakterizoval současnou funkci ředitele orchestru? Co je jeho hlavním úkolem?

Myslím si, že to je především úkol udržet a rozvíjet kvality celé organizace. V současné konzumní a komerční době je to však úkol velice složitý… Ze všech stran se valí tlaky a ten člověk se musí velice rychle orientovat.

Jak vnímáš tuto pozici ty, jak se v této funkci cítíš, co ti přináší?

Já jí vnímám v první řadě v kontextu Karlových Varů… To, co se tady od roku 1990 s orchestrem děje, se dá bohužel nazvat pouze jen jako nestabilita… Ale věřím, že teď – po komunálních volbách na podzim 2010 – je ta správná doba orchestr posunout co nejdál a nejvýš… Samozřejmě, Karlovarský symfonický orchestr zaujímá i svébytné postavení v kontextu České republiky a v neposlední řadě i v kontextu celé Evropy, vždyť sezóna, kterou máme před sebou, je pro náš orchestr již sto sedmdesátá sedmá, řadíme se tedy s lipským Gewandhausem k nejstarším evropským symfonickým orchestrům, a to je podle mě velký závazek. A věř mi existují i lidé, kteří na Karlovarský symfonický orchestr takto stále nahlížejí…

Co se týče mých pocitů, ty nejsou až tak podstatné, ale ty poznatky a přínos jsou k nezaplacení… Je to velká škola komunikace s lidmi, s médii, člověk se toho dozví hodně především sám o sobě…

Jaké jsou tvoje plány s orchestrem?

Rád bych, aby se orchestr povedlo stabilizovat na třech frontách. První je samozřejmě ta umělecká… Pokud nemáme kvalitu, nemáme co prodávat… To se, objektivně řečeno, celkem daří. Máme dva nové mladé koncertní mistry houslí, Michala Sedláčka a Viléma Pavlíčka, kteří prošli náročným konkurzem. Máme za sebou i první rekonkurz v rámci skupiny fléten, který potvrdil, že kvalitní hráči v Karlovarkém symfonickém orchestru opravdu jsou. Dále přichází v běžných konkurzech řada mladých hráčů hlavně do smyčcových skupin, které je ale třeba stále posilovat… Druhá fronta je otázka managementu. Ten je personálně nedostatečně obsazený, je potřeba jej jasně vyprofilovat, pak se mu bude i daleko lépe pracovat. No a ta třetí fronta, ta je ta nejtěžší…Najít si cestu k posluchačům, kteří by si zase zpětně nacházeli cestu ke Karlovarskému symofonickému orchestru…

 

Co je v současnosti největší předností orchestru?

Odpověď je podle mého názoru jasná: mravní síla hráčů orchrestru a jejich touha hrát hudbu… To, co se tu dělo kolem Karlovarského symfonického orchestru v roce 2010, bylo jen vyústěním problémů, které se kolem orchestru hromadily již dvacet let. Uvědomme si, že většina hráčů zde hraje více než deset let, někteří i více jak dvacet, ale je tu i početná skupina hráčů, kteří zde hrají více jak třicet let… A ti lidé mají paměť, to znamená že oni pamatují doby, kdy jejich orchestr fungoval lépe. Tato ústní tradice se podává dál a dál a jako vedlejší produkt vytváří vnitřní pnutí… Minulý rok byl opravdu extrémní, byl to boj o holé přežití… Na stole Zastupitelstva Karlových Varů ležel v červnu 2010 návrh na zrušení stošestasedmdesátiletého orchestru a ležela tam i zakládací listina Karlovarského Lázeňského Symfonického Orchestru jako o.p.s. Žijeme dál hlavně díky tomu, že se většina hráčů orchestru opravdu semknula a bojovala za jednu konkrétní věc: aby budoucnost orchestru byla budoucností orchestru symfonického…

Jaká je jeho umělecká slabina?

 

Díky všem těm politickým tlakům z uplynulých let orchestr nemá svoje vlastní sídlo, svoje zázemí, svůj koncertní sál… Chybí ladírny pro nástrojové skupiny, hráči nemají kde v klidu pracovat…

Jak dalece se díváš dopředu, máš třeba představu, jak by měl orchestr vypadat v roce 2020?

 

Já svojí představu mám, ale v tomhle bodě nejvíc záleží na tom, jak bude v roce 2020 vypadat nejen město Karlovy Vary, ale třeba i Karlovarský kraj a potažmo i celá Česká republika. I pro kulturu jsou potřeba legislativní jistoty, které budou napomáhat rozvoji rozmanitosti kultury, ne naopak… Nebude podle mého názoru určující právní forma organizací, ale především to, jací lidé ji budou tvořit a jací lidé budou tvořit to nejdůležitější: a to je prostředí pro fungování a celkový kontext…

Je v něčem Karlovarský symfonický orchestr ojedinělý? Čím se liší od ostatních lázeňských orchestrů?

Ojedinělý je právě v těch odlišnostech… Karlovarský symfonický orchestr dokáže zahrát na velice kvalitní úrovni jak náročné interpretace vrcholné literatury pro symfonický orchestr v náležitém obsazení, ale i straussovské a náročnější promenádní programy, stejně tak jako programy, kde se žánry a myšlení hudebníků kříží… A to je v našich podmínkám opravdu výjimečné…

Do jaké míry je určující pro dobré fungování orchestru politická podpora?

 

Podle mého názoru se to obecně týká všech kulturních institucí. Potřebujeme mít pro vývoj stabilní podmínky, které ale málokdo zaručí… V našem městě to má samozřejmě specifické souřadnice. Málokomu se o tom ale chce veřejně mluvit… Žijeme tak trochu v kraji nikoho, odsun sudetských Němců v poválečné době pouze dovršil společenskou zkázu města i kraje… Takže ti, co tu od té doby obecně vládnou, mají v podstatě o to větší moc, jelikož proti nim ani nemůže stát zdravá principiálně vyrýsovaná společnost… Pro mě byla velice zajímavá informace, že v roce 1918, kdy se formovala samostatná Československá republika, doporučilo tehdejší Zastupitelstvo města Karlovy Vary se k republice nepřipojovat a žádalo příhraniční autonomii… Tento příklad je podle mého názoru signifikantní a mluví za vše…

Co je v současnosti pro Karlovarský symfonický orchestr největší hrozba?

Jako největší hrozbu vnímám to, kdyby se nepodařilo opravdu v dohledné době, tedy v horizontu maximálně dvou let, zřídit pro Karlovarský symfonický orchestr stabilní prostředí pro jeho fungování, se sálem na zkoušení a s ladírnami pro práci nástrojových skupin…

Co by si chtěl ještě o orchestru říci?

 

Mám pocit, že Karlovarský symfonický orchestr je šance něco kvalitního rozvíjet…

A chtěl by jsi něco říci orchestru?

On to již ode mě nerad slyší, ale to něco zní: „Vydrž”!

Děkuji Ti moc za rozhovor.