Notebook Michala Maška (1)

  1. 1
  2. 2

Květen 2011
Fazioli a Pollini

Během svých četných zahraničních cest, které mně profese klavíristy a producenta přináší, poznávám společně se svojí partnerkou řadu výjimečných lidí a úžasných míst. Při každé takové cestě se vždy také snažíme nevynechat nějakou kulturní událost, která se v daném místě v tu dobu nachází a rozšířit tak svoje pomyslné obzory. A pravě letos v květnu jsme opakovaně navštívili nejprve Itálii, město Sacile, manufakturu, kde se vyrábějí klavíry značky Fazioli a kde je také nádherný koncertní sál – Fazioli Auditorium. Zde se konal poslední koncert sezóny, koncert klavírní řady. Naše další cesta pak vedla do mnou tolik milovaného Berlína: tady jsme si po skvělé večeři v budově Meistersaalu, kde sídlí Emil Berliner Studios, odskočili pár kroků vedle, do velkého sálu berlínské Filharmonie na recitál Maurizia Polliniho.


Ale začněme pěkně popořádku – Itálií. S klavírem Fazioli jsem se seznámil ještě jako student AMU, kde stál nejprve v sále Bohuslava Martinů a poté – jelikož na něj bylo nebo spíše nebylo vůbec hráno – byl přesunut do třídy 1034, která patřila právě mému učiteli. Ten klavír jsem si zamiloval. Nabízí skvělou alternativu k Steinwayi a – podle mého soudu – na určitý druh komorní hudby se hodí snad i lépe. Líbí se mi na něm – pochopitelně vedle dalších kvalit – i to, jakým způsobem dokáže přijmout zvuk ostatních nástrojů, jakým způsobem se s nimi dokáže propojit. Dokonce jsem uvažoval v roce 2009, kdy jsem realizoval komorní nahrávku, pořídit ji pravě na Fazioli. Z provozních důvodů z toho nakonec sešlo, ale nedalo mi to a časem jsem se seznámil se samotným panem Faziolim. Viděl jsem výrobu jeho klavíru, měl jsem možnost si vyzkoušet celou řadu jeho nástrojů včetně designové perličky klavíru tvaru kosatky, a také jsem poměrně dlouho zkoušel v jeho Fazioli auditoriu, jehož zadní dveře vedou hned do výrobny a pianista si tak může vybrat z celé řady nástrojů. Všechny tyto dojmy můj zájem o jeho nástroje jen posílily, proto jsem také celý natěšený navštívil onen poslední koncert letošní sezony, kdy byl ohlášen chopinovský recitál Stanislava Bunina.


Fazioli auditorium je akusticky skvělý sál, zhruba pro 250 lidí, já sám mám tento typ prostoru nejraději. I coby interpret totiž vnímám jako nejcennější věc kontakt s publikem, který se u větších sálů zcela vytrácí. V těch menších je ale slyšet každá nota, forte je forte, pianissimo pianissimo, nemáte pocit, že je nutné přidávat nebo ubírat „volume“, a také počet kašlajících není tak veliký, aby narušil nejtišší místa. Vzniká tak nádherné propojení interpretů s publikem, jakýsi jeden – pro ten daný večer – hudební organismus.

Večer začal osobním přivítáním pana Fazioliho, který mně však oznámil, že pan Bunin svůj koncert několik dní předem zrušil a že ho nahrazuje klavírista Bobby Chen. Líčil mi, jaký je to svrchovaný virtuos, kde všude studoval a čeho dosáhl. Změněný program nabízel Schubertova Impromtus, Beethovenovu Sonátu cis moll, v druhé půli pak Ference Liszta, Balady a legendy. Jako velký obdivovatel Lang Langa, Yundi Li nebo Alice Sary Ott nemám jakékoliv předsudky ani zaujatost vůči asijským umělcům, naopak, docela za ně bojuji. Jednoduše rozlišuji dobré – špatné, umí – neumí, zaujme – nezaujme, líbí – nelíbí.

Po proslovu managementu sál přivítal na pohled velice skromně vypadajícího usměvavého pána, jenž se uklonil a začal hrát. Po prvních taktech Schuberta, hraného kontrolovaně, krásným měkkým tónem, jsem nabyl dojmu, že se bude jednat o standardní výkon, spolehlivě přehraný, ale také naprosto předvídatelný. Pan Chen vládne skvělou technikou, ale „virtuos“ zdaleka není. I svým zjevem působil spíše jako leklá ryba, sice jeho tón je mimořádný, každá fráze je dokonale uzavřena, avšak po dvaceti minutách každý nabude jistoty, co bude následovat v taktu následujícím. Vlastně neustále dokola opakuje stejný model fráze. Bohužel ještě ke všemu pro mne naučený, nehraný od srdce. Jednoduše produkuje hezký zvuk, ale vůbec ne hudbu -emoce.

V prostředí auditoria o přestávce lidé debatují, popíjí víno, celá atmosféra je velice přátelská, vše zde má svůj prostor. Škoda, že se takovéto akce nekonají u nás, je opravdu potěšující vidět, kolik mladých lidí si udělá čas přijet, jsou vkusně oblečeni a opravdu se těší, nikam nespěchají.

Po pauze, kdy jsem si oddechl, že na Lisztovi nelze nic zkazit, je li hráč skvěle technicky vybaven, jsme zažili asi nejnudnější koncert v historii. Lisztova hudba, ač plná virtuozity, hraná prázdně je více než utrpení. Neozve li se jediné spontánní forte, ale jen jakýsi agogicky připravený kultivovaný zvuk, začne pak i přívětivé publikum docela hlasitě dýchat a dokonce si i povídat.

Jediné pozitivum tedy byl opravdu krásný zvuk klavíru.


Přesto ani v nejmenším návštěvy tohoto koncertu nelituji, vždy je to obohacení. Tento večer ve mně vyvolal řadu otázek, například proč tolik mizí spontánnost, co tato společnost vlastně od umělců chce, co chtějí učitelé, kde je individualita, proč si publikum i tehdy, když se mu koncert nelíbí a nudí ho, žádá přídavky, u kterých pak mluví a už stojí u dveří, aby mohlo odejít. Proč si tolik lidí navzájem – ačkoliv nepostrádalo vlastní názor – nalháválo, jakou to sehnali skvělou náhradu…

***

Maurizio Pollini. Léta jsem k němu měl neutrální vztah a vnímal ho jako dokonalého převaděče notového zápisu na zvuk. Dnes patří k mým nejmilejším. Jak mohu, navštívím jeho koncert a považuji ho za největšího současného pianistu světa. Jeho interpretace jsou pro mě ideální kombinací muzikality, svobody, kázně, virtuozity, pokory…

Kdysi jsem slýchával od lidí, že Pollini je koncertně zklamal, že to je stroj, že má manýry hvězdy. Nevím. To co jsem slyšel a zažil několikrát já, je toho pravý opak.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Maurizio Pollini nepřidával spoustu etud, nýbrž jednu: c moll tzv. Revoluční. Rovněž přídavkové nokturno bylo jen jedno: Des dur, op. 27/2. Včetně g moll balady byly přídavky celkem tři. Což nic nemění na kvalitě koncertu, ani článku pana Maška.

Anonymous

Hezký článek. Působí velmi pozitivně a je zajímavé číst postřehy profesionála ke hře M. Polliniho.

Anonymous

Dobrej nápad zprostředkovávat taky postřehy profíků! Díky K.