Nová Madama Butterfly poprvé s Mariou Kobielskou

O nové inscenaci Pucciniho Butterfly ve Státní opeře bylo na tomto místě napsáno již mnoho. Od příprav přes potíže s uvedením kvůli indispozicím sólistů v době chřipkové epidemie až po premiéru se záskokem Cio-Cio-San ze zahraničí. V sobotu 27. února jsme ve Státní opeře mohli vidět v hlavní roli Mariu Kobielskou, která kvůli nemoci svou původní premiéru na začátku února musela vzdát.

Na scéně se včerejšího večera sešlo velmi vyrovnané obsazení, které dostálo všem nárokům Pucciniho dramatu. Luciano Mastro jako Pinkerton byl přesvědčivý zvláště v poloze lehkomyslného veselého světoběžníka, který si příliš neláme hlavu se závazky k ženám. Bere si gejšu Cio-Cio-San jako luxusní, dobře zaplacené zboží a po odjezdu z ostrova jeho alimenty nepravomocné manželce váznou. V této poloze se zpěvák ustálil možná až příliš, silné momenty citového vzplanutí k dívce nebo prozření a lítost z toho, co jí způsobil svou zradou a novým manželstvím v Americe, ty už tak přesvědčivé nebyly. Mastro svým světlým a pevným tenorem uspokojivě naplnil všechny vrcholy Pucciniho partu; co do dynamiky orchestr sice tak tak, ale přece jen „přezpíval“. Velkou konkurenci ovšem měl ve Svatopluku Semovi (Sharpless), zvláště ve společných výstupech. Semův výkonný baryton se navíc mohl pochlubit přitažlivou barvou a vnitřním citem. Sem má prostě charisma, jakmile otevře ústa, cosi vás nutí pozorněji se do jeho zpěvu zaposlouchat. V jeho podání byl konzul Sharpless empatickou postavou, která snad jako jediná chápe tragédii malé Butterfy. To byl zřejmě i režijní záměr.

Maria Kobielska vstoupila na scénu spolu s nepříliš vydařeným ženským sborem, moc jim to neladilo a i sólistka byla jako v nervózní tenzi, její silně rozvibrovaný soprán působil dost násilně. Naštěstí se další scény dařily lépe, v tišších místech se jejímu přednesu vrátila citlivost a elegance – například v jejím duetu s Pinkertonem o svatební noci, kde byl výborný i tenorista. Kobielska naplnila roli patnáctileté Cio-Cio-San potřebnou naivitou, nadšením ve vše moderní a americké. Velké scény s naplno bouřícím orchestrem utáhla s přehledem. Za svůj výkon sklidila oprávněný obdiv publika.

Velice hezky se prezentovala Štěpánka Pučálková jako její oddaná družka a služebná Suzuki, její chmurně potemnělý mezzosoprán se dobře vyjímal zvláště v posledním dějství před sebevraždou Cio-Cio-San. Václav Sibera jako kuplířský Goro a trochu komická figura s tím vším hopkáním a ukláněním neměl svůj den, jeho tenor zněl slabě a v intonaci nejistě. Ani orchestr řízený dirigentem Jiřím Štruncem není ještě vyladěn k dokonalému hudebnímu prožitku, někdy ho bylo slyšet více, než je potřebné, někdy zněly smyčce rozklíženě. Zatímco namodralá scéna působila magicky, v hudbě se ta magie tak docela nekonala.

Celkové vyznění inscenace je spíše statické, podílí se na tom hodně režie Jiřího Heřmana, sázející na složité symboly, nové perspektivy pohledu a předvádění japanologických znalostí (promítání nesouvislých filosofických haiku, ale i efektní inspirace stínovým divadlem). Přiznávám, že tohle není můj šálek čaje, že mě nebaví luštit, proč celou dobu po jevišti až do omrzení bloumá černá dáma v klobouku a mladý pán celý v bílém. Jako jing a jang?

Jasně, přečteme si výklad, že je to Pinkertonova americká manželka (tedy díky kostýmu vypadá spíš jako jeho matka nebo vdova) a jeho již dvacetiletý syn, který zpětně odhaluje starou historii svého nemanželského původu. Ale divácky je to kontraproduktivní. Cio-Cio-San má zpívat svému synovi a něžně ho kolébat na prsou – jenže dítě už nám poněkud z ukolébavek vyrostlo. Nebo scéna svatební noci s Pinkertonem – jejich intimní duet ruší celý zástup podobných zbytečných figur. Intimita je ta tam, pozornost se nevyhnutelně tříští. Jsem zastáncem spíše přirozených postupů: když se zpívá, že Pinkerton je pryč a zoufalá Butterfly ho hledá, tak by prostě neměl stát čtyři kroky od ní. Dramatické momenty se tak poněkud relativizují a mění se v otázku, co tím chtěl básník říct? Na poměrně malé dynamice jevištního děje se podílí i scéna (Jiří Heřman, Jan Lukášek) – jakkoli bohatě vybavená a efektní. Mezi třemi dějstvími nezažijeme žádnou zásadní proměnu, ať jsme v domě Cio-Cio-San nebo v podniku pro pány, nebo se dokonce zpívá o útesech nad mořem, my jsme stále u stejného bazénu, uprostřed pokoje. Mění se jen svícení, občas se zatáhne stěna nebo vyjede nějaká paleta na laně do výšky (že by symbol nákladního přístavu?).

Na druhé straně je třeba kvitovat vysokou výtvarnou úroveň obrazů, které scéna vytváří, zvláště poetické animace na začátku a na konci opery, kdy bouřlivý hurikán smete třešňový sad a vlna tsunami pohřbí umírající Cio-Cio-San. Samotné harakiri Butterfly je vyjádřeno velmi působivě a decentně – její stín s dýkou namířenou na vlastní hruď se promítne vedle navlas stejných siluet divokých jeřábů, jež po celou dobu zdobily její domov.

Hodnocení autorky recenze: 75%

Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Hudební nastudování: Martin Leginus
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jiří Heřman, Jan Lukášek
Kostýmy: Alexandra Grusková
Pohybová spolupráce: Lucie Hayashi
Světelný design: Daniel Tesař
Videoprojekce: Lunchmeat studio (Larva, Bartoš)
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a Sbor Státní opery
Premiéra 9. února 2016 Státní opera Praha
(psáno z reprízy 27.2.2016)

Cio-Cio-San – Maria Kobielska
Suzuki – Štěpánka Pučálková
F. B. Pinkerton – Luciano Mastro
Sharpless – Svatopluk Sem
Yamadori – Igor Loškár
Kate Pinkerton – Erika Vocelová Jarkovská
Goro – Václav Sibera
Strýc Bonzo – Jiří Přibyl
Císařský komisař – Roman Vocel
Yakuside – Michael Skalický
Knihovník – Peter Paleček
Matka Cio-Cio-San – Soňa Koczianová
Teta – Gabriela Pešinová
Sestřenka – Eliška Mourečková

www.narodni-divadlo.cz