Nová Tosca v Národním divadle. Tentokrát zcela aseptická

  1. 1
  2. 2
Není mnoho operních skladatelů, kteří jsou obdařeni dramatickým cítěním od pánaboha, jsou spolutvůrci libreta, které umí hudebně přetavit do podivuhodného operního tvaru, v němž pouze dřímá latentní podoba budoucí operní inscenace. Giacomo Puccini mezi tyto výjimečně nadané operní dramatiky nesporně patří. Neznamená to samozřejmě, že by předem omezoval tvůrčí potenciál pozdějších interpretů, jen je nepřímo vybízí k tomu, aby dokázali využít divadelního potenciálu díla v jeho i ve svůj vlastní prospěch.
G. Puccini: Tosca – Peter Berger (Mario Cavaradossi), Barbara Haveman (Tosca) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Nová inscenace Tosky v Národním divadle nás vskutku překvapila. Režisér Arnaud Bernard si usmyslel, že publikum vtáhne do hry jakousi paralelou policejního státu à la Československo padesátých let, inspirovanou především jeho vlastním předobrazem barona Scarpii – Lavrentijem Berijou a také německým filmem z roku 2007 Das Leben der Anderen o metodách Stasi v tehdejší Německé demokratické republice. Režisérova inspirace se vtělila do málo nápadité a nepružné scénografické složky inscenace (scénografka Camille Dugas) a vnukla mu nekonečně dlouhý popisný úvod k inscenaci. Divák vstupuje do hlediště, do něhož je otevřeno filmově rozehrané policejní velitelství na jevišti.

Pracovníci v šedavých uniformách neustále pilně píší na psacích strojích, něco důležitého vyřizují, pobíhají po schodech do patra, patrně sledují obyvatele města. Jsme v roce 1923. Na pozadí scény se promítá zpráva o útěku nebezpečného vězně Cesare Angelottiho (jež je však v opeře oznámena až v prvním jednání výstřelem z děla Andělského hradu). Teprve po několikaminutovém úvodu začne předehra a na vyklizenou plochu jeviště přivážejí statisté v uniformách ploché bílo-černé načrtnuté kulisy římských pamětihodností včetně kostela Sant’Andrea della Valle. V pravém portálu stojí v podstatě nefunkční lešení pro malíře Cavaradossiho, které je nutno vzápětí odstranit.

Výjevy v kostele jsou proměněny ve zmatené scény zatýkání, snímání otisků prstů, měření lidských těl (viz ilustrativní fotografie bertillonáže v programu k inscenaci), jeviště je přeplněno lidmi a bezpočtem nepřehledných mini akcí, v nichž málem zanikne sborové Te Deum i s hříšnými myšlenkami barona Scarpii (mafiánského kmotra?). Druhé jednání začíná za zavřenou oponou ťukáním do psacích strojů a pokračuje zdlouhavou filmovou „pantomimou“ bez hudby. Pro tuto inscenaci je charakteristická zvýšená péče o vnější ambaláž příběhu Tosky a Cavaradossiho, zatímco samotný průběh opery jako takové režisérovo vedení značně postrádá. Postavy jsou nevýrazné, mdlé, vztah mezi nimi je téměř nulový, dramatické situace působí nepřesvědčivě, operní herci se pohybují podle archaického kánonu prastarého „operního stylu“. Kostýmy, jejichž autorem je sám režisér, naprosto postrádají dramatickou funkci – jsou spíše přehlídkou módy dvacátých let s vyvrcholením na závěr, kdy se Tosca na útěk s Cavaradossim pečlivě převlékne do modelu s kloboučkem.

Třetí jednání – svítání v Římě se zpěvem pasáčka režisér realizoval jako akci vymyšlenou na Pucciniho hudbu: policie předvádí nějakému vysoce postavenému znalci či bohatému sběrateli umění bezpočet zabavených obrazů. Šikma je prudší a na ní leží obrovský Cavaradossiho obraz – veduta Říma s Andělským hradem. Do vězení mu přinesou jeho malířské potřeby a on obraz domalovává. Manipulace s obřím obrazem je krkolomná jak při jeho vyzvednutí z plochy šikmého jeviště, tak při snaze připoutat jej a vytáhnout na tazích vzhůru. Další z mnoha diletantských scénografických řešení. Závěrem uspořádá policie hromadnou střelbu na Cavaradossiho, Tosca utíká po schodech nahoru a mizí v nenápadných dveřích vpravo. Aha, jsme v Andělském hradě. Všichni policisté se zastaví a dívají víc a víc vzhůru a najednou letí střemhlav dolů loutka v životní velikosti a padá do osvětleného obdélníkového otvoru propadliště. Směšná akce, hodná rakvičkového loutkového divadla.

Dirigent Andreas Sebastian Weiser (hudební šéf Státní opery) se projevil v interpretaci Tosky s prominutím jako operní antitalent. Táž nepřesvědčivá bezkrevnost hudby, jakou se vyznačovalo dění na jevišti. Od začátku do konce vládla premiérovému představení nedynamická dirigentova taktovka, která postrádala dramatičnost, napětí, vášnivé zaujetí. Naprosto se míjela s tempovým a dynamickým rozvrstvením účinných kontrastů, s dramatičností až tajemností nebo náladotvorností některých hudebních pasáží, nevytvořila kompaktnost hudebního celku, který by mohl alespoň zčásti suplovat jevištní nudu.

Pěvci v čele s Barbarou Haveman (proč hlavní roli nezpívala jedna ze dvou původně ohlášených pěvkyň?), která po pěvecké stránce předvedla obdivuhodný výkon, se po jevišti pohybovali s až amatérskou nemotorností, o vztahu Tosky ke Cavaradossimu nelze vůbec mluvit, „chemie“ nefungovala. Peter Berger zazpíval svého Cavaradossiho celkem bravurně, Baron Scarpia nebude patřit k nejlepším rolím Jiřího Sulženka pro jistou monotónnost pěvecké i herecké interpretace. Nejživější postavou byl silně kulhající Kostelník Jevhena Šokala – a to je věru trošku málo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (ND Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="239778" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments