Do nového roku s Dvořákem

Orchestr PKF-Prague Philharmonia, který vnímáme stále jako mladý, ale který přesto napřesrok dospěje už k pětadvacátému výročí vzniku, věnoval Novoroční koncert s datem 5. ledna z větší části hudbě Antonína Dvořáka. Hlavním důvodem pro takové rozhodnutí byl skvělý sólista, německý violoncellista Daniel Müller-Schott.
Novoroční koncert – Daniel Müller-Schott, Leoš Svárovský, PKF-Prague Philharmonia – Praha 5. ledna 2018 (zdroj PKF / foto © Milan Mošna)

Místo původně ohlášeného šéfdirigenta Emmanuela Villauma, který dostal nabídku z Metropolitní opery, jaká se zřejmě neodmítá, nastudoval a řídil nakonec ve Dvořákově síni Rudolfina abonentní koncert A4 Leoš Svárovský. Nutno zdůraznit, že moc pěkně – s invencí, s detaily, s empatií zřetelnou ve spolupráci s violoncellistou, ale i při hře samotného orchestru.

Dvořákův Koncert h moll zahrál jedenačtyřicetiletý umělec s velkou dávkou zralosti, ztišeně a okouzleně, až introvertně, bez přeháněné vášně. A Leoš Svárovský s Pražskou komorní filharmonií ho v ní doprovázeli mimořádně citlivě. Skladbu, kterou se zabývá už dlouhá léta, považuje Daniel Müller-Schott za zcela výjimečnou ve světovém repertoáru, a to nejen ryze hudební krásou, ale i silou příběhu, který za ní – v souvislosti s životní situací skladatele a dobou vzniku – stojí a který hudba jakoby vypráví. Je si podle vlastních slov vědom, že se autor v této skladbě vyjadřuje velmi osobním, intimním způsobem – a skutečně, jak se ukázalo, ji tak sám i hraje a zahrál. Byli jsme svědky klidné, krásné interpretace, podpořené znělým temným tónem nástroje, interpretace zkázněné, zřetelně artikulované, pokud bychom použili příměr k mluvě, což se k violoncellu docela hodí, tak obsažné a se zřetelnými hranicemi mezi slovy. Orchestrální doprovod byl pozorný a chápavý. Beze stopy okázalosti podpořil sólistovu koncepci.

Viditelné bylo vzájemné propojení s dirigentem. Daniel Müller-Schott neopomenul jediné místo, které bylo vhodné ke zpomalení, Leoš Svárovský v porozumění počkal a posléze tok hudby krásně vrátil do tempa. Pro vyslání signálu týkajícího se drobných podnětů nebo téměř neznatelných vzájemných ujištění stačilo mnohdy violoncellistovi pouhé malé natočení nástroje. A potěšením bylo sledovat jeho kontakt a souznění s koncertním mistrem Janem Fišerem v místě, kde delší dobu hrají sólově spolu. Současně bylo milé vidět, s jakým zaujetím sleduje oba hudebníky Romana Špačková, která seděla s Fišerem u prvního pultu… „Je to hudba, která mě neunaví, hudba, která neomrzí. Hudba osvěžující, přirozená, jdoucí od srdce,“ říká Daniel Müller-Schott. Nelze nesouhlasit.

Sólista vystupoval skromně a neokázale, i jeho hra byla taková. Dvořákův koncert zakončil osobitě uchopenou tečkou – dlouhý zesilovaný tón rozvibroval mnohem mírněji než mnozí jiní; a bylo to tak dobře. Pozornost vyprodaného sálu podchytil od prvních do posledních tónů spolehlivě, dostalo se mu mimořádného ohlasu… a přišel se dvěma přídavky. Ptačí píseň (Song of the Birds) od Pabla Casalse měla i na malé ploše krásné soustředění a skladbička Chonguri, jejímž autorem je Sulkhan Tsintsadze, byla – bez použití smyčce – vtipnou hříčkou napodobující hru na kytaru.

Ale ještě jednou sólistova slova, s nimiž nyní při poslechu jeho vystoupení silně zarezonoval dojem z viděného a slyšeného: Dvořák zjevně vyhmátl něco, co je mimořádně zajímavé a podnětné nejen pro posluchače a pro cellistu, ale i pro hráče v orchestru. Bylo to zřetelné v Koncertu h moll, ale v Osmé symfonii také: orchestr dával Dvořákově hudbě nejen radostnost, ale především potřebnou poetičnost. Jeho obsazení není skutečně symfonické, velké. Slyšeli jsme všechny výhody, které to přináší – zřetelnost pasáží, které nejsou podpořeny plným zvukem smyčců, tedy až komorní zvukovou intimitu míst, kdy hrají dřevěné dechové nástroje nebo nějaké další kombinace. A ani v tutti, protože PKF nemá les smyčců, to tentokrát nebyl Dvořák masivní, mohutný, hlučný, ale Dvořák příjemný, hravý, důvěrně známý, proměnlivý, motivicky a instrumentačně invenční, kouzelně střídající sazbu, výrazové polohy a dynamiku. Leoš Svárovský se vystříhal rutiny, skutečně s „filharmoníčky“ muzicíroval. Zúročil v provedení Anglické symfonie své zkušenosti dirigenta symfonických těles a velkých hudebních pláten a současně i někdejšího šéfdirigenta Komorní filharmonie Pardubice. Symfonii dovedl po krásném zklidnění při strmé gradaci k impozantnímu vyznění. Přidali pak ještě jeden ze Slovanských tanců a publikum, které určitě z velké části chodí „na svou“ PKF, odcházelo opravdu a právem naplněno.

Pod dojmem z takové porce hudby Antonína Dvořáka poněkud bledne vzpomínka na úvodní skladbu večera, Beethovenovu předehru Coriolan. Ta byla přece jen běžnější. Přesně zahraná, ale ještě bez oné přidané hodnoty, která rozkvetla ve Dvořákovi – a nejvíc v jeho Osmé symfonii.

Hodnocení autora recenze: 80 %

 

Novoroční koncert / český živel
Dirigent: Leoš Svárovský
Daniel Müller-Schott (violoncello)
PKF-Prague Philharmonia
5. ledna 2018 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Ludwig van Beethoven: Předehra Coriolan, op. 62
Antonín Dvořák:
– Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
– Symfonie č. 8 G dur, op. 88

www.pkf.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Novoroční koncert – PKF-Prague Philharmonia, L. Svárovský, D. Müller-Schott (Praha. 5. 1. 2018)

[Celkem: 11    Průměr: 3.7/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Do nového roku s Dvořákem

  1. Tak nevím: Na koncertě jsem sice nebyl, četl jsem však v Harmonii slova pana sólisty… Autor ve své recenzi na O+ tak jásá, že jsem očekával alespoň 95% (i vzhledem k úspěšnému „záskoku“ pana dirigenta).
    Moc mne proto překvapilo, že za několikaminutového Coriolana srazil celých 20%!! Tak nevím…

Napsat komentář