Novoroční koncert z Vídně do Brna a do celého světa

  1. 1
  2. 2
Nový rok zahajuje brněnská filharmonie tradičním novoročním koncertem. Ty tam jsou doby, kdy to byly každoročně Slovanské tance. Již mnoho let se dramaturgie koncertů proměňuje a hledá optimální podobu. Letos se podívala do nedaleké Vídně a inspirace byla na světě.
Pozdrav z Vídně do světa – Caspar Richter, Filharmonie Brno – Brno 1. ledna 2018 (zdroj FB / foto Jiří Jelínek)

Vídeňský tradiční novoroční koncert svoji dramaturgii nemění již sedmdesát sedm let. Předplatné na koncert je vyprodáno na mnoho let dopředu a dědí se. Zlatý sál je přeplněn květinami a lóže obsazují prominentní hosté, včetně prezidenta Rakouska. Kdo ve Vídni něco znamená, musí na koncertě být viděn. Koncert je přenášen mnoha televizními stanicemi do celého světa. Letos hráli vídeňští filharmonikové pod taktovkou hvězdného dirigenta Ricarda Muttiho.

Tak takhle jsme to v Brně zatím nevyšperkovali. Už jen to, že díky rekonstrukci Janáčkova divadla se koncert konal v retro podmínkách sálu sokolského Stadionu a že květinová výzdoba se styděla sama za sebe a krčila se v podobě dvou skromných kytic ve dvou koutech proscénia. Ale začalo to slibně. Filharmonie Brno (tedy její polovina, která zůstala doma, zatímco druhá polovina hudebníků odehrála novoroční koncert v čínském Si-anu) si pozvala dirigenta Caspara Richtera, který má za sebou v Brně dlouholeté působení. Po revoluci byl dokonce šéfdirigentem filharmonie a ještě nedávno šéfdirigentem brněnské opery. Sám však inklinuje nejraději k muzikálům, že ho k nim srdce táhne, nikdy neskrýval. Proto nabídku na realizaci novoročního koncertu v Brně přijal s nadšením a ujal se i dramaturgie.

Sympatické bylo, že nekopíroval osvědčený program vídeňský, ale pojal to jako vídeňský pozdrav do světa. Inspirací mu bylo zahraniční působení Johanna Strausse syna v Americe i v Rusku i průnik vídeňského valčíku do tvorby skladatelů vážné hudby.

Zahájení koncertu předehrou ke Straussově operetě Netopýr navodilo náladu, i když filharmonici nechytili hned vídeňský esprit a trochu posluchače zmátlo nastoupení attaca rychlé polky op. 27 Josefa Strausse s názvem Bez starostí. Sekvenci se smíchem hudebníků se pokusil dirigent přenést i na posluchače, ale narazil na poněkud nechápavou reakci. Komunikaci s publikem zkomplikovala technika, mikrofon nefungoval a němčina zpočátku nebyla publikem vnímána kladně.

Úspěšné navazování kontaktu začalo až u další skladby Johanna Strausse otce, která má název Vzpomínka na Ernsta, fantazie op. 126. Má jít o brněnského rodáka Heinricha Wilhelma Ernsta, houslistu, kterému se říkalo „německý Paganini“. Což nemá příliš logiku, neboť skladba sama je šňůrou nekonečných variací všech nástrojů v orchestru na primitivní popěvek z Benátského karnevalu. Češi z popěvku udělali prostonárodní kolovrátkovou nekonečnou písničku s názvem Pes jitrničku sežral. Variace jednotlivých nástrojů jsou sofistikovanější než popěvek sám. Zde se na výzvu dirigenta postupně publikum chytlo, evidentně proto, že se dirigent snažil o češtinu. Bariéra ostychu pomalu roztávala a vídeňský esprit chytl i orchestr při valčíku Johanna Strausse syna Vídeňská krev, op. 354, jistě i pod vlivem chytlavého a vroucího sóla první dámy houslí Marie Petříkové.

Vídeňskou secesi a výlet k jiným skladatelům zahájila vzpomínka na dalšího brněnského rodáka, který vyrostl ve Vídni a proslavil se v Americe. Erich Wolfgang Korngold a jeho Straussiana, prezentovaná na koncertě první částí Polkou, zaujala především částmi v pizzicatu. Další český rodák, uvedený na koncertě, byl z Kaliště u Jihlavy a nebyl to nikdo menší než Gustav Mahler, který v Symfonii č. 2 ve druhé části použil na odlehčení staršího bratra valčíku, Ländler.  Vrcholem první části koncertu byl Šlehačkový valčík z baletu Šlehačka, op. 70 Richarda Strausse. Ledy prolomil dirigent, snažící se vyslovit česky slovo „šlehačka“. Výsledkem byl strhující vír valčíkových rytmů a instrumentálních kombinací.

Po přestávce s novoročním přípitkem si publikum připomenulo cestu Johanna Strausse syna do Ameriky, a to energickým pochodem z operety Mařinka vonná op. 467 s názvem Bylo to překrásné, poté valčíkem Belle of the Ball od Leroye Andersona a rovněž Valčíkem, který napsal jako druhou část Divertimenta pro orchestr Leonard Bernstein. Druhou velkou zemí, kterou Johann Strauss syn pobláznil, bylo Rusko. Šestnáct zimních koncertních sezon, které v Petrohradu řídil, zanechalo stopy i na ruských skladatelích, jako byl Sergej Prokofjev, jehož Puškinův valčík č. 1, op. 120 zazněl na koncertě. Dimitrij Šostakovič zase použil polku, a to v baletu Zlatý věk, op. 22 a jeho disonance a sordiny působily spíše jako karikatura.

Návraty Strausse do Vídně se neobešly bez pomluv o jeho záletech, na které reagoval polkou op. 214 s názvem Třesky-plesky. Lépe řečeno Tritsch-Tratsch-Polka, kterou podal dirigent s patřičným odpichem. Na programu nemohl chybět Císařský valčík op. 437 (komu by se nevybavil text z filmu Noční motýl?) s noblesním violoncellovým sólem Pavla Šabackého a poté Hromy a blesky, rychlá polka op. 324, kde se doslova blýskaly žestě. Vcelku lze konstatovat, že Casparu Richterovi daleko víc seděly polky a pochody než nadýchané vídeňské valčíky. Což korunoval přídavkem. Jak jinak, i v Brně zněl na závěr koncertu Radeckého marš, i zde tleskalo publikum na pokyn dirigenta a tleskalo s nadšením.

Přece jen, ono to z Brna do té Vídně tak daleko není a historie to také není příliš vzdálená. Co je to sto let bez habsburské monarchie v porovnání s dvoutisíciletou historií křesťansko-antického světa! Brněnské publikum vstoupilo se svojí filharmonií do nového roku 2018 s elánem a noblesou.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

 

Pozdrav z Vídně do světa
Dirigent: Caspar Richter
Filharmonie Brno
1. ledna 2018 Sál Stadion, Kulturní centrum Babylon Brno

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pozdrav z Vídně do světa – Filharmonie Brno, Caspar Richter (Brno 1. 1. 2018)

[Celkem: 11    Průměr: 2/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář