Premiéra Dona Giovanniho a Bruno Berger-Gorski znovu v Brně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Masseto a jeho přátelé započnou „Ho capito, Signor“ skoro revoluci proti opovážlivé aroganci šlechty. Giovanni nakládá se svými penězi a chováním obdobně jako v dnešní době známí politici. Není Berlusconi stejná postava jako Giovanni, když si myslí, že za peníze a pozvání si koupí každou prostou ženu z lidu? Nesmíme zapomenout, že Francouzská revoluce byla v roce 1789 a zahájila pád moci vrchnosti. V dnešní politice vidíme, jak velmi aktuální je stále toto téma. V Lucce, resp. Bergamu, měli Masetto a sbor trikolory, v Brně ukazujeme obyčejné sedláky, kteří se chováním a zaťatými pěstmi jednoznačně liší od aristokratů. Pro Brno možná přicházím ve svém konceptu s novinkou, že druhé jednání interpretuji jako pokračování slavnosti první věty. Ve zničeném slavnostním sále Villy Rotandy Dona Giovanniho musí Leporello odvést pozornost Elvíry, aby mohl Giovanni svádět služebnou, zatímco ho hledá Masetto se svými kamarády-rváči, stejně jako v první větě, aby pomstili Zerlinu, která ale šla docela ochotně s Giovannim.

Jak se vám spolupracuje se scénografem Danielem Dvořákem, se kterým se nesetkáváte poprvé? Míváte pro něj víceméně přesné zadání, nebo koncepce inscenace vzniká při vašich společných debatách?

S Danielem Dvořákem pracuji na mezinárodní úrovni spoustu let. Znám ho už z doby mého Lazebníka – inscenace ve Státní opeře Praha v roce 1993, kdy byl Daniel intendantem Komorní opery v Praze. Připravili jsme společně Bohému pro Operu v Thessalonice v Řecku, potom Figarovu svatbu pro Hildesheim v Německu, Rigoletta ve známém Paláci Bellas Artes v Mexico-City, Normu pro pražské Národní divadlo, Kouzelnou flétnu pro turné po Nizozemí a naposledy Don Carlose v Magdeburgu. Nyní chystáme jednu z Janáčkových oper pro Teatro Verdi v Terstu. Pochopitelně ale spolupracuji i s jinými scénografy.

Každý režijní koncept vzniká jinak. Nejprve musíte mít přesnou představu konceptu, doby, do které chcete operu situovat. Dekorace a kostýmy musí být vyrobeny ještě dlouho před začátkem zkoušek a intendant by se měl také rok před začátkem zkoušek zaobírat konceptem a pro své divadlo vhodným režijním týmem. Často pracuji společně s dramaturgem a po několika setkáních vytvořím se scénografem koncept a odpovídající jeviště. Teprve potom přichází na řadu kostyméři, které informuji o směru, jakým se má dílo ubírat. Práce na režijní tvorbě závisí rovněž na tom, jak dobře už operu znám, případně jestli jsem operu už několikrát inscenoval. K prvním představením přistupuji jinak, zejména pokud mám možnost osobně mluvit se skladatelem. Celkem jsem inscenoval na čtyřech kontinentech přes devadesát oper. Například pro Teatro Colón v Buenos Aires inscenaci Růžového kavalíra v klasické podobě, zatímco v Liceu v Barceloně nebo ve Státní opeře v Hamburku očekávali současný koncept pro Sílu osudu a Popelku. Ve Španělsku a Německu chce publikum inscenaci ze současnosti, v USA a Asii je tomu jinak, můj Netopýr v Soulu v Jižní Korej, musel být v klasickém podání. Zato při premiérách současných skladatelů nemá publikum žádná očekávání, takže se můžu nechat plně inspirovat hudbou a libretem. Naposledy jsem inscenoval první představení opery Adriany Hölszky Trilogia v Bonnu. Často mě ovlivní přestavitelé sami. Při Giovannim v Brně jsem měl velmi inspirující debatu se zpěváky, kteří nás posunuli dál ve vývoji postav, přestože charaktery a koncept byly už roky pro Lucce a Bergamu pevně stanovené.

Jakou verzi Dona Giovanniho v Brně představíte? Pražskou nebo vídeňskou? Případně mix?

V Lucce jsme dávali kompletní neseškrtaný vídeňský text, to znamená všechny recitativy a árie. Pro Bergamo jsme některé části vynechali a zazněly změny. V Brně jsme se rozhodli pro pražskou verzi, ale bez druhé věty. Skončíme tedy Giovanniho cestou do pekla. Během tříleté spolupráce na Giovannim se změnilo divadelní vedení nejen v Lucce, ale také divadlo v Brně je momentálně bez vedení. Pro režiséra to není snadná situace.

Na výběru obsazení jste se osobně podílel? Nebo měl hlavní slovo pan dirigent Feranec? Jak si s ním rozumíte?

Petera Ferance znám přes dvacet let. Ve Vídni dirigoval naprosto úžasně moji inscenaci Prodané nevěsty. V Brně jsem pracoval se dvojím obsazením brněnského souboru a s hosty z Prahy a Bratislavy. Hodně zpěváků, například Romana Janála znám ze svých inscenací v České republice. Na zkouškách jsme zažili hodně radosti a zajímavých diskuzí při vývoji postav. Brněnský sbor mám obzvlášť rád, po celé Evropě je známý svou hravostí a dobrým zvukem. V divadle jako je Brno, stejně jako i v podobných operních domech se stálým souborem se mě většinou na obsazení nikdo neptá, protože tato divadla nemají peníze na zahraniční zpěváky. Proto hrají své opery v repertoárovém systému.

Pouze ve velkých operních divadlech můžu navrhnout obsazení, případně pozvat zahraniční zpěváky do opery se stagionovým systémem, pokud mají zájem o určitou roli a akceptují nižší gáži. Několik let jsem se staral o obsazení sólistů v Bergenu v Norsku, také jsem si bral do zahraničních divadel sebou svoje zpěváky. S Olgou Romanko jsem pracoval v Liceu v Barceloně a mohl jsem si ji přivést do Norska jako Aidu, stejně tak jsem si mohl vzít Carmen Oprisanu z malého divadla v Luzernu do Hamburské státní opery. Známého českého barytonistu Richarda Haana jsem mohl po našem Bludném Holanďanovi z roku 1993 v Brně vzít do Caracasu, kde zpíval v mé inscenaci Lohengrina v roce 1994 v Teatro Teresa Carreno poprvé roli Telramunda po boku Paula Freye a Gaily Gilmore. Zpívali tehdy v Bayreuthu a v Met a Richard Haan dosahoval absolutně jejich úrovně!Jak jste sám připomněl, řada českých operních fanoušků se s vaší tvorbou měla možnost již seznámit. Přitom především na vaši Normu v Praze a také Macbetha v Brně byly poněkud rozporuplné názory. Jak tyto inscenace s odstupem času vidíte?

Kontroverzní kritiky a diskuze s publikem pokládám za velmi důležité. Divadlo není muzeum, ale živé umění, které klade důraz na současnost a musí být politicky aktuální. Německé kritiky v německém Opernweltu, Neue Merker a v anglické Opera vyzněly pro Macbetha i Normu velmi příznivě, obsazení sklidilo také úspěch. Moje inscenace Holanďana v roce 1993 v Brně a pražského Lazebníka byly českými a zahraničními recenzenty hodnoceny velmi odlišně.

Různorodost kritiky přisuzuji možná tomu, že Praha nemá předepsaný jednoznačný koncept pro operní domy.Stavovské divadlo by bylo ideální pro operu, kde by se uváděly současné Mozartovy inscenace. Třeba zrovna tolik diskutované interpretace Dona Giovanniho, které se zrovna hrají na Salcburském festivalu, ale také pro klasické inscenace. Tím by se publikum obeznámilo se současnou interpretací Mozarta a mohlo o tom společně diskutovat s kritiky. Jsem toho názoru, že Praha má plné právo na přívlastek „Mozartovo“ město stejně jako Salcburk.

A jaké jsou vaše další plány? Vím jen o vašem Rigolettovi v německém Trieru, co dalšího máte ve svém kalendáři?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="55234" size="small"]

Mohlo by vás zajímat