Nový Mozartův Únos ze serailu v ND – Jaký bude?
Už zítra čeká Prahu zbrusu nová operní inscenace: Mozartův singspiel Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail). Díla, které se zrodilo po odchodu Mozarta ze Salcburku do Vídně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 18.století, které bezesporu patří mezi jeho vrcholná díla, a které zapadá do snah o vytvoření původní německé opery, jež měla nahradit italské umění, považované za elitářské.
Autorem libreta, odehrávajícího se v 16. století v Turecku, je rakouský dramatik a režisér Gottlieb Stephanie, s využitím divadelním hry Christopha Friedricha Bretznera. Partitura rozhodně není interpretačně snadnou záležitostí – už například jen hlavní sopránový part obsahuje hned několik velmi záludných čísel, basová role předepisuje vedle náročných koloratur také jeden z nejnižších tónů požadovaných v tomto oboru – velké D.
W.A.Mozart sleduje představení svého Únosu v Berlíně (1789)
Premiéru měl Únos ze serailu ve vídeňském Burghtheatru v červenci 1782, již na podzim téhož roku dílo poznala i Praha, v Nosticově, tedy dnešním Stavovském divadle. Na scénách Národního divadla se tato opera objevila doposud v osmi nastudováních (tedy o poznání méně často, než zavedenější mozartovské tituly – například Figarova svatba byla souborem první scény nastudována již devatenáctkrát); poprvé Únos Národní divadlo uvedlo roku 1884, zatím poslední inscenace v roce 1991 byla pod hlavičkou ND hrána jen rok, po kterém ji převzala nově vzniklá Státní opera.
Inscenace ND z roku 1974 (režie P.Kočí a L.Čechová)
Inscenace ND z roku 1991 (režie K.Drgáč)
Hudebním nastudováním současné inscenace byl pověřen šéfdirigent opery Národního divadla Tomáš Netopil, režií pak všestranný belgický výtvarník a režisér Joël Lauwers. Víc o něm a o novém pražském Únosu napoví rozhovor, na který si udělal čas v průběhu závěrečných zkoušek.
Soudě podle vašeho bohatého životopisu vás lze snadno považovat za renesančního umělce: Studoval jste hru na cello, malbu a historii umění, režíroval jste opery a muzikály a jste známý i jako scénograf. Které z těchto aktivit se věnujete nejraději?
Svět divadla je velmi různorodý a zajímavý stejně jako radosti, které přináší. Některá díla mě lákají k režii nebo scénografii, jiná mě naopak podněcují k tomu, abych na jejich vytváření spolupracoval s ostatními umělci, což je vždy velmi obohacující. A mé vzdělání mi v určitém ohledu pomáhá pochopit dílo v jeho komplexnosti a složitosti.
Pracoval jste s mnoha věhlasnými divadelními režiséry, mezi něž patří Luc Bondy, manželé Herrmannovi, Peter Sellars nebo Luca Ronconi. Dlouhou dobu jste také byl blízkým spolupracovníkem Gerarda Mortiera. Která z těchto osobností na vás zanechala největší dojem a která vás nejvíce ovlivnila?
Vždy to pro mě byla především obrovská příležitost! Vážím si určité upřímnosti, discipliny, respektu k textu a pokory, se kterou jsem se setkal u Karla-Ernsta a Ursel Herrmannových, nebo grácie a poetičnosti u Luca Bondyho. Od Gerarda Mortiera jsem se naučil především to, že celé to kouzlo má být určeno především pro diváky a ne pro režiséra a že vše je tvrdá práce a disciplina.
Která z oper, jež jste nastudoval, je vašemu srdci nejblíže?
Člověk se vždy snaží porozumět danému dílu co možná nejlépe a dosáhnout dokonalosti při jeho inscenování. Miluji Mozarta, kterého jsem mnohokrát inscenoval. Vždy je ale nutné naučit se jej respektovat a přijmout ono mystérium (jakým je dílo génia). Ihned se nabízí také Carmen (kterou můžeme směle zařadit po bok Mozartových děl) a zřejmě také Richard Strauss a jeho Salome nebo Capriccio.
Pražská produkce Únosu ze serailu není vaší první Mozartovou operou. Jak byste popsal svůj vztah k Mozartovi?
Jako velmi blízký (nemluvě o jeho genialitě). S obrovským uspokojením ho studuji do detailu, včetně všech možných výkladů (ať už správných nebo mylných), hledám v jeho hudbě a mezi řádky libret narážky, radosti i strasti jeho osobního života. A Únos ze serailu je v tomto naprosto úchvatný.
Jak těžké je nastudování Únosu ze serailu z pohledu režiséra?
Libreto je poněkud strohé a děj velice jednoduchý. Není tedy snadné operu zinscenovat, když se nedá spolehnout na nejběžnější operní postupy a klišé. Důležitá je především hudba, kterou se musí režisér nechat vést a kterou je potřeba také dostat na jeviště. Potom se začne objevovat skutečná krása celého díla, a to je na něm právě to zajímavé.
Které z témat Únosu ze serailu vás zaujalo nejvíce? Co byste nejraději v pražském nastudování podtrhl?
Únos ze serailu pochází z nejplodnějšího, nejspletitějšího a nejvýbušnějšího období Mozartova života. Touha měnit a překračovat hranice, která se k tomuto období váže, je typická pro každého velkého skladatele v dějinách opery. Je to dílo plné napětí, snů a tužeb, ale také bolesti. Je to opera, která může být vzrušující i rozervaná, která vypráví o věcech, jež se nás v dnešní době stále bytostně dotýkají jako nikdy předtím.
Popsal byste jako režisér váš přístup k Únosu ze serailu jako spíše moderní nebo klasický?
Moderní v rámci klasického přístupu (někteří by jej určitě označili za klasický, protože po scéně nepobíhá nikdo nahý a nikdo také nezpívá árii v džínech a na skateboardu). Ale jinak jde o dílo, které je po všech stránkách moderní. Mozart vypráví o tom, jak je obtížné najít pravou lásku, o úzkosti zaviněné žárlivostí, o strastech a těžkostech, jež s sebou nese nutnost činit v životě důležitá rozhodnutí (rozhodnutí, která znamenají se něčeho vzdát), o povrchnosti a touze… Což jsou témata naprosto aktuální.
Jak se zatím cítíte jako host v Praze a v Národním divadle?
Cítím se zde velmi vítán. Práce na představení není snadná, protože jako u většiny divadel, se na scéně každý večer hraje něco jiného. Možnosti jejího využití jsou tedy omezené. Každý z umělců, zpěváků, techniků i z vedení divadla se ale představení věnuje naplno a každý den se tak posouváme o veliký kus dopředu.
A jaké další výzvy si pro vás Praha připravila?
…určitě je pro mě velká výzva pokusit se neztratit ve spletitých a přelidněných uličkách starého města :-).
Díky za rozhovor, přejeme úspěšnou premiéru!
Die Entführung aus dem Serail
(Únos ze serailu)
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Režie : Joël Lauwers
Scéna : Etienne Pluss
Kostýmy: Etienne Pluss
Sbormistr : Martin Buchta
Dramaturg: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 7.května 2011 ve Stavovském divadle v Praze
Selim – Markus Boysen
Konstanze – Simona Houda-Šaturová / Jana Kačírková
Blonde – Kateřina Kněžíková / Yukiko Šrejmová Kinjo / Martina Masaryková
Belmonte – Aleš Briscein / Richard Samek
Pedrillo – Jaroslav Březina / Tomáš Kořínek
Osmin – Zdeněk Plech / Mischa Schelomianski / Jan Šťáva
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
