Nový MyMime – reportáž z prvního ročníku festivalu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Červen je letos výjimečně nabitý kulturními událostmi. Rozběhl se festival Tanec Praha a aby toho nebylo málo v našem sídelním městě, prvních pět dní měsíce se odehrál také HAMU MyMime věnovaný mimickému divadlu. Festival s názvem My Mime už existoval, jednalo se o studentský festival, který probíhal v různých evropských městech. Katedra nonverbálního divadla přišla ale s novou koncepcí, bude se konat každoročně a spojí hostování významných zahraničních umělců, tvorbu tuzemských profesionálů i prezentaci školních studentských projektů. Součástí festivalu je hned od prvního ročníku konference věnovaná mimickému divadlu.

Alexander Neander a Wolfram von Bodecker (zdroj PR MyMime)

Festival, který by se soustředil na mimické umění, Praha skutečně nemá, po této stránce HAMU zaplňuje jedno prázdné místo a pouští se do akce velmi sebevědomě. Jediný festival zaměřený výslovně na mimické umění je u nás Mime Fest v Poličce (to festivalů věnovaných novému cirkusu je celá řada, s Letní Letnou v čele). Trošku horší je to ovšem u pražské novinky s načasováním na první červnový týden. Ve stejném termínu probíhal v Trutnově festival nového cirkusu Cirk-UFF a troufám si říci, že je zaměřený na stejnou cílovou skupinu diváků, pražské publikum ještě není natolik „vycvičené“, aby paralelně pilotní pražský ročník MyMime zaplnilo. Začátek festivalu Tanec Praha (1. a 2. června v divadle Ponec) také nijak neusnadňuje snahu všechny významné události pokrýt mediálně. Ale kdo se rozhodl místo současného tance pro pantomimu, také nebyl zklamán. MyMime 2022 začal outdoorovým programem v Kampusu Hybernská a rozprostřel své další aktivity mezi domovské prostory HAMU, divadlo Alfred ve dvoře a Divadlo BRAVO! v Braníku, které je dramaturgicky v rukou Losers Cirque Company a Radima Vizváryho.

Zahraniční hvězdy
Festival představil tři zahraniční hosty, jedny tentokrát pouze v roli pedagogů. Sara Mangano a Pierre-Yves Massip vedli masterclass „Theatrical Body“ pro studenty vysokých škol a profesionály z oblasti performativního umění, ale zúčastnili se jako hosté páteční konference. Duo Alexander Neander a Wolfram von Bodecker vedli dvoudenní workshop a přivezli do Divadla BRAVO! svůj best of pantomimický program, opravdu jen jednoduše nazvaný The Best of. Byli by si zasloužili trochu více zaplněné auditorium, kterému přivezli ukázku čisté pantomimy. Dvojice mimů diváky provedla svými nejúspěšnějšími čísly, potkali jsme je jako pouliční hudebníky, jako dva přátele, z nichž jeden v cyranovské tradici radí druhému, jak nejlépe zaujmout dámu na schůzce, strávníky marně odolávající hladu a lákadlům obžerství, nebo scénkou ze života puberťáka, který prožije dobrodružné odpoledne díky dobrosrdečné ochotě pomoci staré dámě na nádraží. Čím více jsou situace příbuzné realitě našeho všedního dne, tím zábavnějšími se v jistém směru stávají, protože v mimech nejednou vidíme sami sebe nebo své blízké.

Benoît Turjman (zdroj PR MyMime)

Ono se to možná nezdá, ale pantomima je skutečně svébytný žánr, a pokud jste jej nevystudovali, jednoduše nejste vybaveni na jeho analýzu. Pak jste i jako profesionál z příbuzného oboru, a přes svůj vlastní vnitřní odpor, vrženi do poněkud bezmocné role „čistého“ diváka, který se navzdory jindy hlubokým ponorům do historie a souvislostí náhle omezuje ne prostou škálu líbí-nelíbí (a občas nedokáže najít racionální důvod ani pro vlastní pocity!) Věřím, že nás časem do tajů pantomimy a typologie mimů a klaunů zasvětí povolané osobnosti naší domácí scény.

Domnívám se, že z psychologického hlediska jsou imaginární pantomima a klaunérie ve skutečnosti divácky náročné. Jistě že ne kvůli základnímu porozumění – těžko se může stát, že by divák nepochopil obsah scénky nebo skeče. Ale spíš z hlediska přistoupení na drsný humor, který v sobě hyperbola a typizace na scéně nese. Pokud se nebavíme, chyba patrně nebývá na straně umělců, ale v tom, že od zobrazované situace nebo typu osobnosti nemáme sami vytvořený odstup. Zkrátka urazit se je mnohem snazší než zasmát, pokud na jevišti vidíte svůj odraz…

Abychom však nezapomněli na reportáž: další zahraniční hvězdou byl francouzský mim Benoît Turjman. Jeho (i německé duo) už znají návštěvníci festivalu v Poličce, ale v Praze vystupoval poprvé a publikum si naprosto získal. Je to možná zkratkovité škatulkování, ale jako by se spolu s umělci v něčem přenášel na scénu duch jejich zemí. Benoît Turjman vystupoval se šarmem a lehkostí, které byly mnohem uvolněnější a radostnější než poněkud akademičtější výraz a umírněná dynamika projevu německých umělců. A nutno podotknout, že i v publiku panovala jiná energie. Je toto dáno konkrétním stylem, nebo proveniencí? Spočívá rozvernost Benoîta Turjmana v tom, že pochází z jihu, nikoli ze země pravidel a pořádku, nebo v tom, že už není ani tak mimem, jako spíše klaunem? Inu, sbíráme otázky, na které budeme hledat odpovědi s pomocí odbornou…

Benoît Turjman na festivalu HAMU MyMime (foto Michal Hančovský)

Jeho vystoupení bylo skvěle energické a začalo už před představením ve foyer divadla a v auditoriu mezi diváky. Le voisin neboli Soused je pásmem ze života nesmělého človíčka, jakých v našem okolí potkáváme denně stovky na ulici a v tramvaji, ale jako každý má v sobě někde zakódovanou touhu po lásce a po dobrodružství. Na první pohled vypadá program jako číslovaná revue, ale není tomu tak, ačkoli každá část má svůj vlastní název. Po představení do sebe jednotlivé dílky zapadnou a vyloupne se celistvá podoba, která sice nemá parametry inscenace, ale rozhodně má jednotnou dramaturgickou linku a jako diváci si zpětně uvědomíme, že se před námi skutečně svého druhu příběh odehrál. A tím jsme možná také našli odpověď na otázku, proč čas strávený se Sousedem utekl tak rychle (jakkoli třeba Vizváryho Sólo také funguje dynamicky, ačkoli jde o číslovaný program, v něm ovšem udržení divákovy pozornosti zaručuje střídání stylů).

O Benoîtu Turjmanovi se prý říká, že je francouzský Mr. Bean a je pravda, že v jeho mimice i pohybech je mnoho podobného a možná skutečně převzatého z výrazu, který dal své postavě Rowan Atkinson, v roztržitosti pohybu, v grimase, v některých akcentech gest… možná se ale spíš než o vnější nápodobu snažil navodit projevy „myšlení“ člověka, který tak trošku nezapadá do svého prostředí. Myslím, že satirický britský „sitcom“ zná každý z nás, až do dnešního dne mne však nenapadlo definovat si jej jako pantomimu (ačkoli je to jasné jako hvězdné nebe – vždyť Mr. Bean jako postava neřekl v těch patnácti dílech víc než své jméno) a nikdy bych o něm neřekla, že je klaun – ačkoli je to patrně právě podstata této jeho typizované postavy.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments