Nový MyMime – reportáž z prvního ročníku festivalu

Červen je letos výjimečně nabitý kulturními událostmi. Rozběhl se festival Tanec Praha a aby toho nebylo málo v našem sídelním městě, prvních pět dní měsíce se odehrál také HAMU MyMime věnovaný mimickému divadlu. Festival s názvem My Mime už existoval, jednalo se o studentský festival, který probíhal v různých evropských městech. Katedra nonverbálního divadla přišla ale s novou koncepcí, bude se konat každoročně a spojí hostování významných zahraničních umělců, tvorbu tuzemských profesionálů i prezentaci školních studentských projektů. Součástí festivalu je hned od prvního ročníku konference věnovaná mimickému divadlu.

Festival, který by se soustředil na mimické umění, Praha skutečně nemá, po této stránce HAMU zaplňuje jedno prázdné místo a pouští se do akce velmi sebevědomě. Jediný festival zaměřený výslovně na mimické umění je u nás Mime Fest v Poličce (to festivalů věnovaných novému cirkusu je celá řada, s Letní Letnou v čele). Trošku horší je to ovšem u pražské novinky s načasováním na první červnový týden. Ve stejném termínu probíhal v Trutnově festival nového cirkusu Cirk-UFF a troufám si říci, že je zaměřený na stejnou cílovou skupinu diváků, pražské publikum ještě není natolik „vycvičené“, aby paralelně pilotní pražský ročník MyMime zaplnilo. Začátek festivalu Tanec Praha (1. a 2. června v divadle Ponec) také nijak neusnadňuje snahu všechny významné události pokrýt mediálně. Ale kdo se rozhodl místo současného tance pro pantomimu, také nebyl zklamán. MyMime 2022 začal outdoorovým programem v Kampusu Hybernská a rozprostřel své další aktivity mezi domovské prostory HAMU, divadlo Alfred ve dvoře a Divadlo BRAVO! v Braníku, které je dramaturgicky v rukou Losers Cirque Company a Radima Vizváryho.

Zahraniční hvězdy
Festival představil tři zahraniční hosty, jedny tentokrát pouze v roli pedagogů. Sara Mangano a Pierre-Yves Massip vedli masterclass „Theatrical Body“ pro studenty vysokých škol a profesionály z oblasti performativního umění, ale zúčastnili se jako hosté páteční konference. Duo Alexander Neander a Wolfram von Bodecker vedli dvoudenní workshop a přivezli do Divadla BRAVO! svůj best of pantomimický program, opravdu jen jednoduše nazvaný The Best of. Byli by si zasloužili trochu více zaplněné auditorium, kterému přivezli ukázku čisté pantomimy. Dvojice mimů diváky provedla svými nejúspěšnějšími čísly, potkali jsme je jako pouliční hudebníky, jako dva přátele, z nichž jeden v cyranovské tradici radí druhému, jak nejlépe zaujmout dámu na schůzce, strávníky marně odolávající hladu a lákadlům obžerství, nebo scénkou ze života puberťáka, který prožije dobrodružné odpoledne díky dobrosrdečné ochotě pomoci staré dámě na nádraží. Čím více jsou situace příbuzné realitě našeho všedního dne, tím zábavnějšími se v jistém směru stávají, protože v mimech nejednou vidíme sami sebe nebo své blízké.

Ono se to možná nezdá, ale pantomima je skutečně svébytný žánr, a pokud jste jej nevystudovali, jednoduše nejste vybaveni na jeho analýzu. Pak jste i jako profesionál z příbuzného oboru, a přes svůj vlastní vnitřní odpor, vrženi do poněkud bezmocné role „čistého“ diváka, který se navzdory jindy hlubokým ponorům do historie a souvislostí náhle omezuje ne prostou škálu líbí-nelíbí (a občas nedokáže najít racionální důvod ani pro vlastní pocity!) Věřím, že nás časem do tajů pantomimy a typologie mimů a klaunů zasvětí povolané osobnosti naší domácí scény.

Domnívám se, že z psychologického hlediska jsou imaginární pantomima a klaunérie ve skutečnosti divácky náročné. Jistě že ne kvůli základnímu porozumění – těžko se může stát, že by divák nepochopil obsah scénky nebo skeče. Ale spíš z hlediska přistoupení na drsný humor, který v sobě hyperbola a typizace na scéně nese. Pokud se nebavíme, chyba patrně nebývá na straně umělců, ale v tom, že od zobrazované situace nebo typu osobnosti nemáme sami vytvořený odstup. Zkrátka urazit se je mnohem snazší než zasmát, pokud na jevišti vidíte svůj odraz…

Abychom však nezapomněli na reportáž: další zahraniční hvězdou byl francouzský mim Benoît Turjman. Jeho (i německé duo) už znají návštěvníci festivalu v Poličce, ale v Praze vystupoval poprvé a publikum si naprosto získal. Je to možná zkratkovité škatulkování, ale jako by se spolu s umělci v něčem přenášel na scénu duch jejich zemí. Benoît Turjman vystupoval se šarmem a lehkostí, které byly mnohem uvolněnější a radostnější než poněkud akademičtější výraz a umírněná dynamika projevu německých umělců. A nutno podotknout, že i v publiku panovala jiná energie. Je toto dáno konkrétním stylem, nebo proveniencí? Spočívá rozvernost Benoîta Turjmana v tom, že pochází z jihu, nikoli ze země pravidel a pořádku, nebo v tom, že už není ani tak mimem, jako spíše klaunem? Inu, sbíráme otázky, na které budeme hledat odpovědi s pomocí odbornou…

Jeho vystoupení bylo skvěle energické a začalo už před představením ve foyer divadla a v auditoriu mezi diváky. Le voisin neboli Soused je pásmem ze života nesmělého človíčka, jakých v našem okolí potkáváme denně stovky na ulici a v tramvaji, ale jako každý má v sobě někde zakódovanou touhu po lásce a po dobrodružství. Na první pohled vypadá program jako číslovaná revue, ale není tomu tak, ačkoli každá část má svůj vlastní název. Po představení do sebe jednotlivé dílky zapadnou a vyloupne se celistvá podoba, která sice nemá parametry inscenace, ale rozhodně má jednotnou dramaturgickou linku a jako diváci si zpětně uvědomíme, že se před námi skutečně svého druhu příběh odehrál. A tím jsme možná také našli odpověď na otázku, proč čas strávený se Sousedem utekl tak rychle (jakkoli třeba Vizváryho Sólo také funguje dynamicky, ačkoli jde o číslovaný program, v něm ovšem udržení divákovy pozornosti zaručuje střídání stylů).

O Benoîtu Turjmanovi se prý říká, že je francouzský Mr. Bean a je pravda, že v jeho mimice i pohybech je mnoho podobného a možná skutečně převzatého z výrazu, který dal své postavě Rowan Atkinson, v roztržitosti pohybu, v grimase, v některých akcentech gest… možná se ale spíš než o vnější nápodobu snažil navodit projevy „myšlení“ člověka, který tak trošku nezapadá do svého prostředí. Myslím, že satirický britský „sitcom“ zná každý z nás, až do dnešního dne mne však nenapadlo definovat si jej jako pantomimu (ačkoli je to jasné jako hvězdné nebe – vždyť Mr. Bean jako postava neřekl v těch patnácti dílech víc než své jméno) a nikdy bych o něm neřekla, že je klaun – ačkoli je to patrně právě podstata této jeho typizované postavy.

Ovšem Benoît Turjman je mnohem civilnější, nejde do poloh drsného humoru na hranici kanadských žertíků a jeho klaun, lze-li to tak říci, je jen o trochu málo introvertnější než někteří z nás obyčejně zakřiknutých. Le voisin má tři propracované části: seznamovací večírek, brilantní epizodu o kempingu v přírodě s rybolovem, otravnými komáry a medvědem obcházejícím v okolí, a Vánoce. V rovině osobních guilty pleasures si mne Turjman získal svou znalostí klipů Michaela Jacksona. A to zdaleka nejsou tak jednoduché choreografie, jak by se mohlo zdát, když se na ně díváte doma ze židle na YouTube. Takže pokud je „Sousedova“ romance korunována úspěchem díky tomu, že ovládá choreografie Vincenta Patersona, všichni moonwalkeři toto vítězství považují za po zásluze spravedlivé.

Představuje se nová generace
V programu samozřejmě nemohli chybět ani studenti pořadatelské organizace, katedry nonverbálního divadla HAMU. Tři ročníková představení se konala přímo v sídle Akademie, první ročník si pro svou premiéru téměř hodinového kusu vybral Divadlo BRAVO! a jejich prvotina byla klauzurní zkouškou. Studenti Radima Vizváryho zatím prošli průpravou technikou mime corporele, ve které se učí základní pohybové principy, na kterých mohou rozvíjet další techniky mimu. Z laicky tanečního hlediska tu jsou vysledovatelné spojitosti s moderními tanečními technikami, ale i s méně artikulovanými principy klasického tance, nebo spíše principy, které jsou univerzální, ale nepracuje se s nimi často vědomě. Moderní techniky také využívají izolace a zdůrazňují schopnost ovládat napětí a uvolnění různých částí těla, zahrnují techniky contraction a release, ale i akademická taneční technika pracuje s tahem a protitahem apod. Studenti prvního ročníku zpracovávali autorsky téma ročních období, respektive dvanácti měsíců, vkusně a čistě, v metafoře, ale i s rozpoznatelnými referencemi k situacím a činnostem, jako procvičení prvního nástroje, který mají v ruce, ale i své imaginace. Mají především potenciál vytvořit vyrovnanou skupinu, která je společně naladěná a má chuť tvořit jako kolektiv. Kéž by jim to vydrželo a kéž by skutečně vydrželi také u pantomimy.

Ateliér fyzického divadla DF JAMU přijelo do Prahy reprezentovat 17 studentů, vedoucí ateliéru Pierre Nadaud též jako jeden z účastníků konference. Jako umělec i pedagog vychází mimo jiné z práce Jacquese Lecoqua, jeho východiskem je zkoumat život skrze pohyb. Účelem umělecké tvorby v tomto případě není vyjádřit nonverbálně svůj individuální příběh, ale poznat svět a skrze poznání vytvořit charaktery, v nich, v klaunech, se pak odrážejí univerzální projevy lidství. To je vodítko, které divákovi pomůže pochopit i ono pásmo, které brněnští studenti připravili. Ve své klaunérii zalidnili jeviště Alfredu ve dvoře pitoreskními postavami, ve kterých absurdita zdůrazňuje lidskost a pod bizarností se ukrývá typ, účelem není diváka rozveselit, ačkoli úsměv se dostavit může. Je ovšem otázka, kolik bizarnosti dokáže pojmout divák a jak dlouho se dokáže jednotlivými charaktery a jejich mikrosvěty… ani ne tak bavit, ono to totiž občas je tak vážné, že to k smíchu vůbec není. Ale kde je hranice, za kterou už bude přílivem motivů zahlcený. Myslím, že ta hranice je docela křehká a neměla by se poměřovat jen tím, co se líbí lidem „z oboru“.

Studenti 4. ročníku katedry nonverbálního divadla HAMU nastudovali pod vedením Romana Horáka plnohodnotnou premiéru The Big Bite o vztahu (nejen) k jídlu. Ta byla zase z ranku fyzického divadla a prakticky bez jakékoli vizuální stylizace, v naprosto civilním řešení. Performeři na sebe nebrali typizovanou podobu ani nehráli role, tady bylo naopak sdílení osobního příběhu a individuální povahy prvořadé a pohyb nástrojem exprese byl. Centrem dění se stal napolo prostřený stůl a nejprve netrpělivé vyčkávání, zda a kdy se objeví vytoužená krmě. Mísa plná těsta však představovala příliš velké sousto a inspirovala potenciální strávníky k prozkoumání jejich hladu, fóbií a lásek k jídlu, ke sdílení osobních mikropříběhů… Nanejednost, hlad i přesycení se propisují do tváří a těl, ale nemusíme je vztahovat jen na jídlo, ale na konzumaci čehokoli, co strávit lze, ať už ve fyzickém nebo zcela přeneseném významu. Manipulace a „hra“ s těstem mi připomněla škrobové hrátky mladých tanečníků v inscenaci Lidé Antropocénu, hledání cesty mezi destrukcí a tvořením, mezi materií, z níž něco dalšího vzniká, a nedokonalou surovinou, fascinace proměnlivým materiálem jako takovým.

Více teorie neuškodí
Poznámek z pátečního dopoledne věnovaného konferenci jsem si učinila tak pohříchu málo, že z nich už její program po několika dnech nešlo zrekonstruovat ani verbálně, ani neverbálně. Co si však pamatovat budu je její duch spíše přátelského posezení a setkání než oficiální akce, vzájemného utvrzení se v tom, že umělecká práce má smysl a že navzdory všem těžkostem a krizím je tvůrčí prostředí a vědomí sounáležitosti velmi silné. V každém oboru se vždy bude diskutovat o potřebnosti odborné terminologie, kterou jej dokážeme popsat. Druhotným jevem bývá, že jej těmito slovy a termíny také příliš zakonzervujeme a musí přijít vždy někdo další, kdo staré „okovy“ přetne. Teoretici a praktici si vždy budou hájit své území a jeho důležitost, ale nakonec se shodnou, že jedni bez druhých nemohou být. Je příjemné mít platformu, na které se mohou názory obou tříbit a přitom zůstat právě u toho vědomí sounáležitosti. V tanci jsem už dlouho nezažila větší akci tohoto typu, která by měla tak přátelskou a komfortní atmosféru.

V rámci setkání byla otevřena i všudypřítomná témata udržitelnosti a dopadů umělecké práce na prostředí kolem nás. Tím se už dostáváme mimo obor do obecné roviny, v níž je prostor pro každého umělce (a každého uměleckého oboru se také týká). Koresponduje možná spíš s programem nedávno v květnu proběhlé konference Trans Europe Halls, z níž ještě také přineseme dodatečně reportáž.

Pokud jde o nonverbální / fyzické / mimické divadlo, je jistě potřeba větší osvěty směrem k divákovi, využít všechny mediální platformy, které se nabízejí a možná se i zamyslet nad tím, jestli nám nějaký prostor náhodou nechybí. Čím by mohli pomoci teoretici z jiných oborů, je nabídnout okruhu nonverbálního divadla jasnější rámec pro pojmy, které umělci používají, ale zdá se mi, že občas poněkud nahodile: když hovoří o jazyku a řeči, ale patrně nemají úplně přesnou představu o tom, co odlišuje pojmy langue a parole; když hovoří o symbolech, ale vlastně mají na mysli ikonické znaky (pantomima je přeci svým výrazivem a přímočarostí ikonická, maximálně indexická, a jen výjimečně symbolická – jinak by to nebyl jazyk, kterému je rozumět „beze slov“, význam symbolu nelze rozklíčovat na základě podobnosti nebo příbuznosti označujícího a označovaného, ale právě jen sdílením předem domluveného kódu). Celkově tedy vnímám lehké zmatení pojmů znak a kód a nejasnosti v typologii znaků, ale ona to všechno ve svém základu není atomová fyzika a docela by to spravil jeden semestr sémiotiky, kdyby na něj třeba na takové HAMU někdo našel místo v kurikulu.

Diskuse se stáčí i k obecnějším otázkám, které jsou buď ve své podstatě nadčasové (ptáme-li se po samotném smyslu umění), nebo naopak aktuální – jako je v posledních týdnech a měsících čerstvě otevřená otázka tlaku na výkon a výkonnost, na poměřování umělecké tvorby ekonomickými ukazateli, což je téma, které vyvřelo náhle napříč žánry a obory (ale věřím, že katalyzátorem pro ně byla pandemická krize, která navodila bezprecedentní stav nečinnosti – a tak nastavila reflexní plochu hektickému životnímu stylu většiny naší společnosti). Pojem udržitelnost je v poslední době redukován směrem k cirkulární ekonomice a ochraně životního prostředí, ale jeho význam je široký. Udržitelnost v umění může znamenat i udržitelnost samotné umělecké tvorby, ne z hlediska dopadů na ekologii, ale jestli je udržitelné tempo „výroby“ a očividná nadprodukce, které si nikdo dlouho nevšímal, dokud se nedostavila divácká krize. Jak změnit systém natolik, aby se pro tvorbu vytvořily časové a produkční podmínky, které by nevytvářely tlak na výkon tam, kde není žádoucí, to by měl být další krok úvah. Protože problém už je definován, mnoha umělci nezávisle na sobě.

Mnoho otázek tedy můžeme otevřít napříč obory a komunitami, i když zůstanou dál i témata specifická oborová. Konference – nebo spíš setkání odborníků, protože nejde o prezentaci vědeckých příspěvků, ale spíš o diskusi – se bude na festivalu HAMU MyMime konat s každým ročníkem. Snad se neukonferujeme k smrti. Konec konců, některé referáty se dají přinejhorším i odmimovat.