„Nový názor na život vyžaduje novou hudební řeč“

 (Alois Hába, 1937)

Ke světové premiéře opery Aloise Háby Nová země v Národním divadle 

Alois Hába (1893–1973) vstoupil do hudebního dění kolem roku 1920 jako průkopník a přesvědčený propagátor mikrointervalové hudby.Její prosazení však nebylo jedinou Hábovou ctižádostí. Věděl, jak účinným komunikačním prostředkem mezi skladatelem a divákem je operní jeviště, a hledal novou cestu i pro moderní operu. Hlavní problém však představoval námět. V Hábově pozůstalosti se nachází více než třicítka návrhů a libretistických náčrtků, v nichž se zamýšlel nad úlohou umělce v moderním světě a sociálně-společenskými otázkami. Od poloviny dvacátých let byl ovlivněn antroposofickým učením, které do jeho myšlenek vneslo esoterické prvky. Zásadní podnět k první opeře mu ale poskytlo jeho rodiště.Hábova první opera Matka je komponovaná ve čtvrttónech a autor se pro ně rozhodl logicky. Děj je umístěn na skladatelovo rodné Valašsko, kde byly mikrointervaly součástí lidové hudby. Měl-li Hába prokázat jejich oprávněnost na jevišti, nemohl učinit jinak. Světová premiéra Matky se uskutečnila 17. května 1931 v Mnichově pod taktovkou Hermanna Scherchena, na jejím nastudování měl lví podíl tehdy třiadvacetiletý Karel Ančerl. Režisérem měl být původně intendant divadla Neues Schauspielhaus v Königsbergu/Královci Fritz Jessner, neshodl se však v pojetí s autorem scénografie Františkem Zelenkou (dekorace byly vyrobeny pod dohledem Josefa Matěje Gottlieba v dílnách Národního divadla) a režii převzal režisér Národního divadla Ferdinand Pujman. Na uvedení v autorově vlasti musela Matka čekat. Zamýšlené pohostinské představení mnichovského nastudování na jevišti Nového německého divadla se neuskutečnilo a neúspěšné byly i tehdejší snahy o českou premiéru v Národním divadle, jejíž šéf opery Otakar Ostrčil namítal, že pro „tuto hudbu nemáme vychovaného ensemblu v sólistech, ve sboru ani v orchestru a nelze ji zařaditi do regulerních prací opery, jelikož by se tím veškeré ostatní studium na dlouhou dobu zastavilo“. Zapochyboval také, „zdali umělecký význam provedení byl by úměrný investicím“. K české premiéře Matky došlo až 23. května 1947 na jevišti Velké opery 5. května (bývalého Nového německého divadla a dnešní Státní opery), kde byl Alois Hába (v letech 1945–1948, před sloučením s Národním divadlem) ředitelem. Hudební nastudování připravil Karel Ančerl, režii měl Jiří Fiedler a scénu vytvořil Josef Svoboda. Další a dosud poslední nastudování Matky se uskutečnilo roku 1964 souborem Národního divadla opět v režii Jiřího Fiedlera a na scéně Josefa Svobody a v hudebním nastudování Jiřího Jirouše; opera byla uvedena v rámci festivalu Pražské jaro a na festivalu Maggio Musicale Fiorentino.
Nová země
Za Hábovou volbou námětu první české opery podle sovětské předlohy stálo prohlubující se politické rozpolcení Evropy po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Československo se ocitlo na rozmezí dvou politických systémů a jen málokdo tušil, jak velmi se ve svých metodách a důsledcích vzájemně podobaly. Germánské nebezpečí působilo hrozivě, ke slovanskému bratru se upínaly naděje. Bezprostředním impulzem k Hábově druhé opeře byla jeho návštěva Sovětského svazu. V létě 1933 se zúčastnil Mezinárodní olympiády revolučních divadel a navazující Mezinárodní konference hudebních skladatelů v Moskvě. Hlavní referát, namířený proti Arnoldu Schönbergovi a dalším skladatelům „hudby západu“, pronesl hudební vědec Lev Lebedinskij. Volal po „revoluční písni s heroickým obsahem“, „hudební kultuře proletariátu“, po „novém, bojovném obsahu“. Hába oponoval, že nelze experimenty paušálně zavrhovat. Ale pochválil sovětský systém, jenž řeší pomocí podpor, studijních dovolených a stipendií existenční otázky skladatelů, poukázal na to, že „nejvýznamnější německý skladatel Schönberg byl zbaven místa na Hudební akademii v Berlíně a je nyní závislý na almužně mezinárodní hudební veřejnosti“, a dal sovětský přístup k umělcům za vzor.

Debata moskevské konference měla pokračování. Roku 1934 byla v Moskvě založena Mezinárodní hudební kancelář (Internationales Musikbüro), jejímž předsedou byl maďarský skladatel a publicista Ferenc Szabó a v níž působil Hábův přítel z vídeňských let Hanns Eisler. Szabó vyzval hudebníky různých zemí, aby se k Lebedinského názorům písemně vyjádřili. Hába v odpovědi informoval o práci na opeře Nová země a připomněl, že „ze sovětských skladatelů si dosud bohužel nikdo neosvojil nových zvukových výrazových prostředků k formování nové socialistické tematiky“. Ocenil sice výsledky moderního sovětského divadla a uvítal budování nového společenského řádu, avšak „nelze říci, že by sovětská kultura stvořila nový syntetický světový názor, zahrnující v sobě totální poznání podstaty člověka, jeho vývoje a funkce pozemské i kosmické“. Za jediné východisko pro budoucí společnost označil Hába antroposofické učení Rudolfa Steinera a doporučil sovětským kolegům jeho studium.

Za Hábovým rozhodnutím komponovat Novou zemi stálo přesvědčení, že sovětská cesta je přes počáteční neduhy správná a jediná, která nehrozí zbraněmi a mocichtivými plány. Může se zdát zvláštní, že takový bojovník za svobodu umělecké tvorby jako on nepochyboval o sovětské cestě ani tehdy, když přicházely zprávy o útocích na Dmitrije Šostakoviče kvůli opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu a posléze o likvidaci (i fyzické) prakticky celé ruské avantgardy. V bezprostředním ohrožení nacistickým Německem, které bylo blízko a vtahovalo do svého chřtánu třetinu obyvatel českých zemí, se však sovětské problémy jevily jako přechodná záležitost. Alois Hába se z moskevské konference vrátil s potřebou napsat operu se sovětskou tematikou, jako příspěvek české moderní opeře, ale také jako příklad pro sovětské skladatele. Libreto Ferdinanda Pujmana podle povídky Fjodora Gladkova mělo být původně určeno pro Hábova bratra Karla, ale Aloisi Hábovi přišlo v jeho hledání právě vhod. Gladkovovo jméno nebylo na začátku třicátých let v Čechách neznámé. Roku 1932 vyšel v češtině jeho autobiograficky laděný román Cement, už roku 1929 se v českých novinách psalo o jeho politické angažovanosti v akcích na obranu Svazu sovětských socialistických republik proti Číně a podobně. Zmiňován byl také jako kritik nedokonalostí sovětského systému; jeho povídka Opilé slunce vypráví o pacientech sanatoria na Krymu, kteří „nervově nevydrželi nároky pětiletky“.

Fjodor Vasiljevič Gladkov se narodil 21. června 1883 v Černavce v Saratovské gubernii; byl tedy na den o deset let starší než Alois Hába a měl s ním společné i původní učitelské povolání. Za první světové války působil jako pomocný učitel na Kubáni, za občanské války se skrýval mezi dělníky v cementárně; zážitky dostaly později literární podobu v románu Cement. Po válce působil jako novinář, spolupracovník Anatolije Lunačarského na lidovém komisariátu pro vzdělávání. Roku 1928 navštívil na Ukrajině komunu Avangard, založenou bývalými příslušníky Rudé armády. Gladkov o ní napsal zprávu pro list Izvestija a článek později přepracoval jako povídku Novaja zemlja. Ta se objevila roku 1930 v almanachu Zemlja i fabrika a později ji Gladkov začlenil do románu Energie o období elektrifikace Sovětského svazu.Povídka je vyprávěním učitelky mateřské školky Galji (v libretu dostala jméno Nataša) o pobytu v komuně. Ferdinand Pujman koncentroval události do kratšího časového úseku, vyprávěcí pasáže převedl do dialogu. Nevypráví příběh, z textu povídky sestavil sled volně navazujících obrazů a epizod. Vybaví se postup Leoše Janáčka v jeho opeře Z mrtvého domu, výpověď Nové země je však – na rozdíl od Janáčkových drásavých obrazů podle Dostojevského předlohy – schematická a postavy nemají jasně definovatelný charakter. Záměrem bylo postižení rozporuplné atmosféry budování „nové země“, období kolektivizace, elektrifikace a hladomoru, který právě ničil obyvatelstvo sovětské Ukrajiny. V první scéně se hovoří o kanibalství, jakého se lidé ze zoufalství dopouštěli, rychlý sled replik působí jako útržky hovorů. Hábu zaujal problém ženy a její přirozené úlohy v „nové zemi“. Větrovová, žena bývalého partyzána a nyní předsedy kolchozu, visí na skromném majetku, k němuž počítá i své děti, Máša hledá nezištnou lásku a Nataša se pokouší dostat do souladu své „civilizované“ městské zkušenosti s animálními zvyky vesničanů. Postava učitele Prochora reprezentuje „intelektuála“; snaží se být loajální, i když ví, že do uměle vybudovaného společenství nezapadne.

Po zkušenostech s obtížemi, spjatými s nastudováním Matky, komponoval Hába v půltónech. V Nové zemi najdeme i folklorní prvky v písňových útvarech a sborech. V druhém obraze třetího dějství zpívá sbor propagandistickou ruskou častušku o minulosti za cara, o dělnících, kteří dali impulz zaostalým rolníkům, o kolchoze, který dá všem chléb a změní svět. Opera končí opakováním sboru z druhého obrazu druhého dějství, životním motem vesničanů: „Na pole s traktorem, na baby s muzikou, na holky s hubičkou, na dareby s pěstí!“ – aniž bychom se ovšem jednoznačně dozvěděli, na čí straně vlastně stojí autor.
Problém opery na aktuální téma
Roku 1930 vyšel v českém překladu Bohumila Mathesia poprvé román Michaila Šolochova Rozrušená země a roku 1934 jako Rozjitřená země v překladu Františka Píška znovu, svědectví o tom, „jaké tragické stíny vrhá ten pochybný, ano, nemožný experiment. Věci sice líčí tendenčně a snaží se držeti palec šíleným sovětským pokusníkům, ale poučí všestranně, jak se žije milionům nešťastných sovětských sedláků…“ (Národní listy, 9. ledna 1934) V květnu 1935 se objevila Rozrušená země v dramatizaci Jana Bora v Městském divadle na Královských Vinohradech: „Oněch deset obrazů, do nichž dr. Jan Bor zhustil rozsochaté pásmo románu, plného episod a paralelních dějů, není opravdu organické drama a chvílemi se až zdá, že epické proudy, jež se tu řítí na všechny strany jako dravé bystřiny, podryjí jeho divadelní základnu. Ale je to látka tak aktuální a živá, že často dostačí na scéně pouhá její přítomnost, aby vyvolala ve vás napětí, jakého mnohdy nedocílí ani obratně vypočítaná dramatičnost,“ napsal o inscenaci Miroslav Rutte. Podobný účinek si zřejmě Hába s Pujmanem slibovali od své opery.

O „zemi, kde zítra již znamená včera“ se objevovaly protichůdné zprávy, například o vzpouře žen, které chtěly zabránit vývozu kubáňské pšenice do Itálie. „Zajímavo přitom jest, že všechny tyto ženy jsou zaměstnány v továrně na cement, kterou opěvuje známý sovětský spisovatel Gladkov ve svém revolučním románě Cement.” (Národní politika, 19. srpna 1930) Delegacím, které se do Sovětského svazu dostaly, se ale předváděly úspěchy a nadšení a málokdo věřil československým občanům, kteří odjížděli pomáhat budovat kolchozy a zklamaní se vraceli. Zahraniční pozorovatelé upozorňovali, že kolektivizace postupuje jedině za cenu hospodářského nátlaku a správního násilí: „Jen nepředvídané úspěšné povstání mohlo by překaziti tuto snahu. Tím si můžeme vysvětliti, proč se Sověty namáhají vyhnouti se stůj co stůj každému válečnému konfliktu, který by mohl sedlákům dát možnost k ozbrojené akci proti nenáviděnému kolektivnímu hospodářství.“ (Národní listy, 21. července 1934)

Nedá se předpokládat, že by Hábovi podobné zprávy unikly, nebo jim nevěnoval pozornost. Roku 1934 vyvolal solidární akci v zájmu tří jugoslávských skladatelů, kteří byli po návratu ze studií v Praze zfašizovaným režimem zatčeni a uvězněni jako agenti komunismu. Inicioval zásah ve prospěch rakouského sociálnědemokratického kulturního pracovníka Davida Josefa Bacha, který po zavraždění spolkového kancléře Engelberta Dolfusse a zákazu sociální demokracie v Rakousku přišel o místo. Roku 1935 se Hába snažil o přeložení festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu do Moskvy poté, co jeho pořádání odřeklo město Karlovy Vary. Festival se nakonec konal v Praze a vydal prohlášení, apelující na zachování svobodné umělecké tvorby bez rozdílu národnosti, náboženství a rasy. Pro Hábu byla tedy doba pro téma „nové země“ zralá. Odložil rozpracovanou operu, kterou dokončil až roku 1942 – utopické, dodnes neprovedené dílo komponované v šestinotónech Přijď království Tvé – a pustil se do sovětského námětu.

Definitivní vypracování partitury nese datum 20. června 1936. Předtím, 8. dubna, uvedla Česká filharmonie za řízení Karla Ančerla předehru, o níž František Bartoš napsal: „Zdravý elán, opírající se snad příliš o působivé žestě, jasné členění skladby a svěžest invenční zaručují této skladbě úspěšné přijetí. Není to jen suché uplatňování teorií, dílo mluví jasně, srozumitelnou řečí a jeho ideová tendence je také naráz patrna z užití ‚Internacionály‘ v prvém díle skladby.“ (Lidové noviny, 10. dubna 1936) Pozitivně předehru přijala i pražská německá kritika: „Od Háby jsme slyšeli teprve nedávno dokončenou předehru k opeře Nová země, jíž se rozumí dnešní Rusko, jak je patrné z Internacionály, použité jako symfonická apoteóza. Shoda myšlenek a výrazu propůjčuje dílu rys radostného přitakání.“ (Značka L. S. /Leo Schleissner/, Deutsche Zeitung Bohemia, 9. dubna 1936).
Zápas o Novou zemi
Operu Nová země zadal Hába Národnímu divadlu dopisem z 22. května 1936, 2. června obdržel zprávu, že opera byla „předběžně pojata do programu na příští sezonu 1936/37“. Smlouva o provozování byla uzavřena 11. srpna na základě kladného uměleckého posudku správce opery Václava Talicha.Operu měl připravit tým, který se podílel na nastudování světové premiéry Matky, scénograf František Zelenka, režisér Ferdinand Pujman, hudebním nastudováním byl pověřen Karel Ančerl. Premiéra byla stanovena na listopad 1936 (cenzurní povolení má datum 10. listopadu), ale posléze přesunuta na leden 1937 a začátkem ledna 1937 došlo k novému odkladu na březen. Hába tušil, že je uvedení ohroženo. Napsal Václavu Talichovi, že podniká kroky na ministerstvu zahraničních věcí a ministerstvu školství a národní osvěty a upozornil, že „zákaz nebo odsunutí premiery opery Národního divadla řádně přijaté a napolo nastudované vyprovokovalo by ve veřejném životě a v tisku šarvátky rázu neuměleckého, což by nikomu neprospělo.“ Pokud by snad měla vadit citace Internacionály v předehře, pak je jí „použito skladebně, absolutně, ne přece při nějaké politické demonstraci; ba ani při takové příležitosti není u nás Internacionála zakázána! K tomu je to hymna spojence! Smetana využil chorálu Kdož jsú boží bojovníci mnohem vydatněji v díle Má vlast. A provozování si Rakousko-Uhersko netroufalo zakázat!“.O opeře Nová země se brzy dozvěděla cizina. Dne 18. prosince 1936 se na Hábu obrátil z Londýna Ernst Schoen, žák Ferruccia Busoniho a Edgara Varèse, bývalý programový asistent rozhlasové stanice Südwestfunk ve Frankfurtu a v letech 1929–1933 její intendant. Roku 1933 emigroval do Londýna a založil soubor Opera Group, který si kladl za cíl uvádět operní novinky. Opera Group uvedla 9. března 1937 v Cowdray Hall Londýně první scénu ze třetího dějství opery. Z Národního divadla však dostal Hába 19. dubna 1937 zprávu o zastavení zkoušek, a to na základě stanoviska ministerstva školství a národní osvěty: „Libreto zpěvohry Al. Háby Nová země chová v sobě odůvodněné nebezpečí, že provedení této zpěvohry na scéně Národního divadla v Praze by mohlo vésti k ohrožení veřejného klidu a pořádku a vyvolalo by nejen v divadle, ale i mimo ně v široké veřejnosti na jedné straně projevy prudkých protestů a pohoršení, na druhé straně demonstrace pro komunistický řád, takže by z divadla učinilo jeviště demonstrací politických a rozbouřilo způsobem v nynější době zvláště nevítaným hladinu veřejného života.“

Skladatel se ale nevzdával. Obrátil se přímo na ministra školství a národní osvěty Emila Frankeho a dopis podobného znění odeslal také do Národního divadla. Ředitel Stanislav Mojžíš-Lom však pouze potvrdil dřívější stanovisko. Václav Talich se v dopise Hábovi ohradil proti výtkám, že „nepoužil všech prostředků, aby prosadil zřetele umělecké proti nedoloženým a všeobecným domněnkám rázu neuměleckého“. Sdělil, že v takových případech umělci nezbývá než vzít rozhodnutí vyšších míst na vědomí. Hába v dlouhé odpovědi Talichovi z 3. května připomněl českou premiéru opery Vojcek Albana Berga v Ostrčilově nastudování roku 1926, kdy bylo dílo na nátlak šovinistických a zfašizovaných kruhů po první repríze staženo z repertoáru. Odvolal se na cenzurní povolení a zdůraznil, že úkolem ministerstva školství a národní osvěty je „hájiti svobodu uměleckého projevu i proti námitkám úřadů politických či hospodářských“. Odsoudil paušální odmítnutí díla bez znalosti způsobu jeho zpracování: „Opera Nová země jako forma umělecká, v níž zápory i klady jsou v dramatické rovnováze, nemůže zavdati příčiny ke stranickým demonstracím – k těm může zavdati příčinu jen zlá vůle a podněcování zlé vůle zkrucováním umělecké skutečnosti!“ Připomněl útoky, jaké se objevily po premiéře hry Karla Čapka Bílá nemoc v lednu 1937, a uvedl, že byl svědkem představení, jehož se zúčastnil prezident Edvard Beneš „a projevoval svůj zájem a souhlas živým potleskem!“ S Národním divadlem si Hába vyměnil ještě několik dopisů, ale 18. června ředitel Mojžíš-Lom oznámil – poněkud alibisticky – že smlouvu o provozování opery se skladatelem uzavřel v létě 1936 během divadelních prázdnin jeho zástupce Karel Neumann a rozhodnutí ministerstva nemůže Národní divadlo měnit. Hábovi pak 14. července stvrdil rozhodnutí o neuvedení i Karel Neumann. Téhož měsíce zazněla předehra k Nové zemi v Paříži rámci festivalu The International Society for Contemporary Music, při němž mnozí kritikové vítali kulturu „levé fronty“ jako obranu proti nacismu.

Jméno Karla Čapka nezmínil Hába náhodou, také u něj hledal zastání. Čapek Hábovi napsal v říjnu 1937: „Váš případ mě velmi zaujal, neboť děje se mi něco hodně podobného, třeba za hranicemi: ve Vídni, ve Stockholmu, ve Finsku se rozpakují hrát Bílou nemoc, i když proti ní cenzura nemá a nemůže mít námitek, protože se obávají eventuálních demonstrací v divadle. Co mne se týče, jsem s tím smířen; říkám si, ryje-li člověk do živého, musí si nechat líbit, že se mu to živé nějak brání. (…) Ale myslím si: nebyl bych i já proti té svobodě, kdyby si třeba Němci v Liberci chtěli hrát drama o Horst Wesselovi?“ V dalším dopise podotkl: „Že by byl randál v části tisku a snad i publika, s tím se může počítat.“ Hába přesto oponoval: „Pokud se týče libreta: možná, že by narazilo samo o sobě. Ale v opeře? Je jen kostrou, ovšem pevnou – svou stručností, rozvržením a jadrným rytmem slova.“Posledním pokusem o uvedení Nové země mělo být spolkové představení Dělnické akademie, vzdělávacího spolku, jehož zakladatelem byl Tomáš Masaryk. Ale po dalších průtazích Hába v prosinci 1937 rezignoval. Pozoruhodné je, že libretista opery Ferdinand Pujman se k zápasu o uvedení opery nepřipojil a svoji práci nijak neobhajoval. Hába se také nepokusil nalézt zastání na sovětské straně, což je ovšem v době, kdy v Sovětském svazu lidé jednoho dne stáli nahoře a dalšího zmizeli beze stopy, pochopitelné.

Příležitostné dílo
Před okupací zazněla z Nové země na podzim 1937 v Londýně s orchestrem BBC za řízení Charlese Muncha ještě jednou předehra a bezprostředně po skončení války pak 4. října 1945 na mimořádném koncertě České filharmonie řízeném Rafaelem Kubelíkem ve Smetanově síni, spolu s Šostakovičovou Leningradskou symfonií. Skladba s citací Internacionály se v průběhu let hodila k politickým příležitostem, natočil ji rozhlas a poměrně často vysílal. Hába uvažoval o uvedení opery v Divadle (Velké opeře) 5. května, ale nakonec dal přednost Matce. V polovině třicátých let byla Nová země pokládána za propagaci komunismu, v období ideologicky vymezených mantinelů socialistického realismu by naopak působila antisocialisticky, nejen pro scény, které ukazují, že budování „nové země“ zdaleka nebylo idylické, ale i čistě hudebně; obhájci „umění srozumitelného lidu“ by se museli ošívat nad disonancemi a podivnými rytmy. Alois Hába byl ocejchován jako formalista a nepomohlo, že se mezi roky 1948–1950 snažil vyhovět požadavku doby a komponoval masové písně na banální, tendenční texty. Roku 1953 byl penzionován a vrátil se ke čtvrttónům. Po uvolnění politického napětí roku 1956 mohl opět vyjíždět na Západ a snažil se dohnat ztracené roky. Částečně se mu to podařilo, opět se o něm ve světě začalo mluvit. Ale hudba se už vyvíjela jinak, než si představoval.Ještě roku 1959 se pokusil Novou zemi (marně) prosadit Hanns Eisler do Berlína. Dopis Luigiho Nona ze 14. ledna 1960, který Hábu informoval o myšlence natočit Novou zemi pro italský rozhlas RAI, už pravděpodobně nenašel odezvu ani u samotného skladatele. Roku 1977, čtyři roky po Hábově smrti, uveřejnil Zdeněk Candra v Rudém právu článek Říjen a česká hudba, ve kterém píše: „Bez podnětných experimentů sovětských jsou sotva myslitelné například Dědrasbor či Burianův voiceband, bez prvních úspěchů sovětské kolektivizace a jejího literárního odkazu v románu Fjodora Gladkova by nevznikla Hábova Nová země, již postihl příznačný projev ‚umělecké svobody‘: Talichova správa Národního divadla dočkala se od tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty zamítavého stanoviska už kvůli libretu. Argumentovalo se obavami z rušení veřejného klidu a pořádku v divadle i mimo ně. Od široké veřejnosti byly ministrem očekávány zrovna tak důrazné protesty jako – na druhé straně – demonstrace pro komunistický pořádek. (Avšak) Říjen 1917 a jeho československý následník – Únor 1948 – ve svých důsledcích otevíraly cestu k nejdůležitějšímu společnému jmenovateli. K principiální jednotě hudebního umění a hudebních tvůrců se svými posluchači.“ Historická fakta se někdy jeví jako velmi tvárná.
Alois Hába:
Nová země
(poloscénické provedení)
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Miroslav Bambušek
Scéna a kostýmy: Jana Preková
Světelný design: Jan Dörner
Sbormistr: Miriam Němcová
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Koncertní mistr: Alexej Rosík
Český národní sbor
Premiéra 12. prosince 2014 Národní divadlo Praha

Větrov – Pavol Remenár
Větrovova – Lucie Hilscherová
Prochor – Josef Moravec
Krysa -Lukányč – Luděk Vele
Bankin – Jiří Brückler
Máša – Marie Fajtová
Gríša – Jaroslav Březina
Nataša – Veronika Hajnová
Čučkina – Lenka Šmídová
Šiškova – Yvona Škvárová
Karpucha – Zdeněk Plech
Mužík – Václav Lemberk

Činoherci – Tomáš Bambušek, Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Petr Krušelnický, Jan Lepšík, Johana Matoušková, Passi Mäkelä, Richard Němec, Zuzana Sýkorová, Halka Třešňáková, Miloslav Mejzlík

www.narodni-divadlo.cz

Foto archiv ND Praha