Nový plzeňský Dalibor je neromantický, osciluje mezi šedivou současností a temnou historií
Dalibor zkomponovaný na český překlad německého libreta Josefa Wenziga, pořízený pro Smetanu Ervínem Špindlerem, měl premiéru v Novoměstském divadle v Praze 16. května 1868 u příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Příběh opery je vybásněn na pozadí skutečné historické události z konce 15. století o spravedlivém rytíři Daliborovi z Kozojed, ochránci rebelujícího lidu, tak jak ji vylíčil český humanista Viktorin Kornel ze Všehrd. Wenzig se inspiroval i díly, v nichž je smrt milovaného přítele důvodem k pomstě. Ve Wenzigově pojetí se Dalibor mstí za krutou smrt svého přítele Zdeňka, je proto uvězněn a libretista fabuluje jeho záchranu z vězení. A mění i charakter historické postavy Vladislava Jagellonského. U něj je to přemýšlivý vladař, díky Smetanově hudbě král s důstojností, noblesou a skutečným panovnickým majestátem. Obecenstvo přijalo operu na premiéře srdečně, ale Smetanovi byl záhy v tisku opět vytýkán wagnerismus, což mělo negativní vliv – publikum zaujalo k Daliborovi rezervovaný až odtažitý postoj. Kvality díla dokázal jako jeden z mála Smetanových současníků ocenit Jan Neruda. „Bůh ví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi vstal,“ napsal o Daliborovi mimo jiné.
Nové triumfy zaznamenala opera po roce 1900, a to nejen v Čechách, ale i na zahraničních scénách, například v Berlíně, Hamburku, Vídni a koncertně v New Yorku. Velkými propagátory díla se staly takové osobnosti světové hudby, jako byl Gustav Mahler a později dirigent Erich Kleiber. Že Smetanův Dalibor rezonuje i dnešní Evropou, dokládají inscenace ze zahraničních jevišť poslední doby. V Plzni byl Dalibor poprvé uveden v roce 1887, naposledy zde byl inscenován v roce 2006 v hudebním nastudování Pavla Šnajdra a kontroverzní režii Karly Štaubertové.
Smetanova dramatická i lyrická hudba vyjadřující velmi plasticky jednotlivé osobnosti i jejich vztahy je nesmírně působivá. Operní orchestr Divadla J. K. Tyla provedl Smetanovu partituru technicky na vysoké úrovni, precizní byla houslová sóla koncertního mistra Martina Kose. Pod taktovkou Jiřího Štrunce hrál orchestr v žádoucí souhře, odpovídající byla i jednota mezi orchestrem a pěvci. Hudební nastudování bylo v celkovém pohledu korektní a přehledné, melodie byly čitelné. Ale prospělo by mu pečlivější vypracování dynamiky a odstínění hudebních ploch, hrálo se takřka jen v mezzoforte a forte, lyrické části zněly téměř stejně jako dramatické. Celek měl málo hudebních kontrastů a z nich plynoucí plastičnosti a napětí; vyplatil by se větší důraz na českou zpěvnost. Orchestr často překrýval pěvce, třebaže nezřídka stáli přímo na rampě.
Martin Otava inscenoval Dalibora na neromanticky minimalistické šedé scéně s futuristickými prvky, ale i s historickými odkazy a v historizujících kostýmech. Ovšem s respektem ke Smetanovu dílu a k hudbě jako takové. Na jevišti se odehrává příběh Dalibora tak, jak jej Smetana zhudebnil. Děje se to, o čem pěvci zpívají, pozornost diváka neodvádí hemžení přidaných postav, sbor je umístěn na jevišti logicky, aby byl zvukový vjem publika co možná nejlepší (žádné zpívání z lóží, kterého jsme někdy svědky a které hudební tok zásadně deformuje). To vše je samo o sobě v současné operní režijní praxi přístup mimořádný.
Otavova režie se pohybuje spíše v symbolické než v realistické rovině, tomu odpovídá scénografie i režijní akce. Scéna Daniela Dvořáka je jednoduchá – symbolem krále Vladislava je nejen jagellonské dvojité W, ale i velká plastika ležícího českého lva, která v královské scéně třetího dějství slouží králi i jako lenoška. Otevírá se i pohled na zadní jeviště, které je dějištěm některých sborových scén. Osvětlený vysoký kachlíkový “altán” na čtyřech sloupech je v průběhu večera jak místem pro Vladislavův trůn, tak žalářníkovou komůrkou i Daliborovou celou, odděluje však aktéry od sebe navzájem a je optickou překážkou mezi pěvci a publikem. Navíc nereflektuje změnu prostředí a přispívá k vizuální unifikaci celého prostoru. Z provaziště se v některých obrazech spouštějí šedé tubusy.
Najde se několik režijních zbytečností – Dalibor má skleněné housle bez smyčce, takže může brnkat jen pizzicato; mříže vězení jsou obrovské, připomínají spíše bankovní trezor, a tak mečík (nebo snad pilník?) v Daliborově ruce i při vědomí symboličnosti všech akcí působí nechtěně komicky stejně jako velká baterka, kterou si Milada svítí na cestu do Daliborovy kobky. Budivoj by musel být slepý, aby neviděl při svém vstupu na scénu v závěru opery Dalibora, který není zakryt skupinou žen, jak předepisuje Smetana, ale je naopak dobře viditelný ze všech stran. Skutečně problematické jsou ale hlučné jevištní přestavby mezi obrazy. Smetana tyto proměny spojil působivou hudbou, která má být hrána při zatažené oponě; V Plzni se však přestavuje na otevřené scéně. Nelze vnímat Smetanovu hudbu, když pozornost přitahuje posouvání bílého “altánu” a několika židliček dobře viditelnými techniky. Navíc někdy během přestaveb přicházejí a odcházejí dokonce i samotní sólisté.
Historizující, jednoduché a u žen až strohé kostýmy Dany Haklové ponechávají postavám dobové ukotvení, ku prospěchu by byla větší diferenciace v kostýmování sborů, ale i například Vítek zcela splýval s davem na scéně.
Režie nenutí pěvce do přehnaných akcí, které by omezovaly pěvecké možnosti. V hereckém uchopení rolí ponechává Martin Otava pěvcům spíše volnost a sází na jejich individualitu. Ne vždy se to ale vyplácí, postavy Dalibora a především krále Vladislava herecky vyzněly místy ploše. Daliborův příchod před krále by měl být v souladu s hudbou podstatně energičtější, aby byl vyjádřen charakter odbojného rytíře. A Vladislavovi by prospěla větší přirozenost v celkovém projevu a jasnější propracování charakteru postavy.
Titulní roli ztvárnil Richard Samek, který od této sezóny opět vstoupil do řad souboru opery DJKT. V předchozích letech vystupoval na domovských i zahraničních scénách, mimo jiné zpíval Smetanova Dalibora v roce 2015 s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Při jeho dřívějším působení v Plzni zněl jeho barevný tenor plně a sytě, nyní byl zastřený a zatěžkaný, což se odrazilo především ve výškách. Zpíval ovšem čistě a dbal na dikci, srozumitelnost zpívaného textu byla velmi dobrá. Byť v árii Ha, kým to kouzlem nezaznělo vysoké “h”, byla to celkovým vzepjetím, hereckým a výrazovým ztvárněním Samkova nejlepší scéna.
Exponovanou roli Milady ztvárnila působivě Ivana Veberová, která dala výrazově i herecky Miladě žádoucí charakter, navíc i jí bylo především v první polovině večera dobře rozumět. Její velký hlas zněl ovšem tentokrát úžeji, než jsme zvyklí z jiných produkcí, a ve výškách místy zbytečně ostře. Čerstvý držitel Ceny Thálie Martin Bárta dal Vladislavovi majestátnost barevností svého barytonu. Lucie Silkenová dala Jitce přesvědčivost jevištního projevu a prokázala, že je velký hlasový talent, hlas je ve všech polohách vyrovnaný, ale potřeboval by větší průraznost a lesk; navíc jí bylo málo rozumět. Tomáš Kořínek zpíval part Vítka svým znělým tenorem vyrovnaně s kvalitní dikcí. Jakub Hliněnský jako Budivoj dal svým přirozeným jevištním vystupováním veliteli stráže potřebnou rozhodnost i autoritu a plně při tom využil svůj bohatý hlasový fond; přepínání hlasu bylo zbytečné. Jiří Sulženko jako Beneš podal pěvecky vyrovnaný výkon, roli ztvárnil jako charakterní a v jeho pojetí byl žalářník do sebe pohroužený stařec. Plně znělý a barevný hlas Dalibora Tolaše udělal z epizodní role Soudce výraznou postavu. Sbory nastudoval Jakub Zicha pěvecky kvalitně, ovšem s nízkou srozumitelností textu.
Nový plzeňský Dalibor je neromantický, osciluje mezi šedivou současností a temnou historií. Ale je to Dalibor Smetanův, a i přes drobné výhrady si inscenace a její tvůrci zaslouží plný respekt a uznání za tuto interpretaci Smetanova díla. Premiérové publikum jej vyjádřilo dlouhotrvajícím aplausem.
Rozhodně nelze říci, že by byl v posledních letech Dalibor stálicí na tuzemských scénách a jeho inscenace v pražském Národním divadle je přinejmenším diskutabilní. Plzeňské divadlo inscenuje Dalibora znovu po šestnácti letech, což je v každém případě záslužný počin. A o to záslužnější, že plzeňští nechtějí zůstat jen u něj, ale plánují provedení všech Smetanových oper v roce 2024.
Bedřich Smetana: Dalibor
Premiéra 22. října 2022
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo
Inscenační tým
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc / Jiří Petrdlík
Asistent dirigenta: Václav Dlask
Režie: Martin Otava
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Dana Haklová
Choreografie soubojů: Karel Basák
Světelný design: Antonín Pfleger
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Jakub Zicha
Asistent režie: Michal Lieberzeit
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspicient: Petra Kuldová Tolašová
Obsazení (recenzované obsazení označeno tučně)
Vladislav, král český: Jiří Kubík / Martin Bárta
Dalibor, rytíř: Richard Samek / Jakub Pustina
Budivoj, velitel hradní stráže: Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř
Beneš, žalářník: Jan Hnyk / Jiří Sulženko / Jevhen Šokalo
Vítek: Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek
Milada, sestra purkrabí ploskovického: Ivana Veberová / Kateřina Hebelková
Jitka, selské děvče na statcích Daliborových: Radka Sehnoutková / Lucie Silkenová
Soudce: Miro Bartoš / Dalibor Tolaš
Sbor opery DJKT
Orchestr opery DJKT
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
