Nový plzeňský Giovanni Jiří Hájek – introvertní a bojující o místo na slunci

Právě dnes večer se po šestnácti letech vrací na plzeňskou scénu Mozartova “opera oper” – Don Giovanni. Jejím hudebním nastudováním byl pověřen dirigent Jiří Štrunc, režijně inscenaci připravil dlouholetý dramaturg a sólista opery Zbyněk Brabec, zpívat se bude v italském originále. V titulní roli potrestaného prostopášníka se plzeňskému publiku představí vedle Svatupluka Sema i další mladý barytonista, Jiří Hájek, jedna z výrazných mladých osobností, které dnes už bývalý šéf opery pražského Národního divadla neváhal do souboru první scény angažovat. Během svých studií jste vystřídal několik pedagogů. Byla to přímá nebo křivolaká cesta? Dlouho jste se jako zpěvák hledal? Myslím hlavně, co se techniky zpěvu týče?

Jak už je z otázky patrné, poznal jsem za svůj život řadu pedagogů a musím tedy konstatovat, že cesta k uspokojivé hlasové technice nebyla přímá, ale velmi křivolaká. Nikdy jsem se do hloubky nezabýval tím, proč bylo těch pedagogů tolik, ale vím,že vždy jsem vstupoval do jejich tříd s maximální důvěrou a odhodláním posunout se dál. A pokud jsem nebyl sám se sebou spokojený,tak jsem se poohlédl dál ve stejné víře v další posun. A i dnes jsem na té cestě hledání a zdokonalování. A vím, že na ní budu po celý svůj pěvecký život.

Absolvoval jste také nejeden mistrovský pěvecký kurz. Povězte prosím, jak velký mají podobné zkušenosti pro mladého zpěváka význam? Dá se na nich při dalším vývoji třeba i stavět nebo je to prakticky jen taková třešnička na dortu?

Myslím, že stavět se na nich opravdu dá. Mohou být inspirací, tím správným nasměrováním. A tou třešničkou na dortu bych viděl možnost seznámit se s významnými osobnostmi opery.

Jaký typ repertoáru vám zatím nejvíc sedí? V jakém se momentálně cítíte nejlépe? Ptám se proto, že soupis vašich rolí je vzhledem k vašemu věku již poměrně různorodý…

Vždy jsem se opravdu dobře cítil v Mozartových postavách. Atˇuž hrabě Almaviva, Guglielmo nebo Papageno. Jsem velmi vděčný, že je mohu na jevišti Stavovského divadla zpívat. A věřte, že bych s trochou nadsázky dokázal byt štasný, i kdybych měl jen je. Jsou ale další role na které se vždy těším: Bohuš v plzeňské inscenaci Jakobína, Marcello z plzeňské Bohémy, Belcore v Nápoji lásky v Národním divadle, Doktor Malatesta z Dona Pasquala v Českých Budějovicích… Jsou to role kavalírské, bufózní. žádní dramatičtí hrdinové. A když se ptáte na repertoár, který mi sedí, je zde něco, co jsem vždy miloval, a tím jsou písně. Bohužel příležitostí zpívat je ale je velmi málo.Nemůžu se nezmínit o vašem Paulovi z Glassových Příšerných dětí v režii Alice Nellis, aspoň pro mne roli, ve které jste na sebe upozornil nejvíc. Nakolik vám přirostla k srdci? Není vám líto té bezpochyby velké dřiny na ní jen pro pár repríz, o zápřahu pro hlas ani nemluvě?

Líto mi to opravdu není. Ba právě naopak. A k srdci mi přirostl nejen Paul, ale celá naše skupina bláznů.Tak, že jsem dlouho po posledním představení cítil něco jako abstinenční příznaky. Na začátku jsem opravdu nevěřil, kolik radosti mi to dá. Dnes jen s úsměvem můžu zavzpomínat na ty nekonečné hodiny marného snažení naučit se alespoň jednu stránku. Nakonec se ale vše poddalo a já mohl ve staré vývařovně zažívat skutečnou radost ze své práce. Děkuju Alice. Děkuju kamarádi blázni…

Před nedávnem jsem se svého staršího kolegy, který má za sebou celou řadu úžasných představení a inscenací zeptal, jestli by dokázal vybrat to ze všech nejcennější. A on skutečně jednu inscenaci jmenoval. Je docela možné, že pro mě to budou třeba právě naše Příšerné děti. Teď odjinud: Co si vůbec myslíte o vaší hlasové výdrži, o odolnosti vašeho hlasu? Jste na něj hodně opatrný? Podle četnosti vašich vystoupení a také poměrně značné „rozježděnosti“ se zdá, že vám větší zápřah nevadí. Opravdu ne?

Těch faktorů, které ovlivňují hlas, je celá řada. V první řadě je to zdraví. Pokud je tělo v pořádku, hlas funguje. Dál je to již zmíněná technika. Je opravdu obtížné skloubit jeden den Bacha a druhý den Vlacha. Ale i tomu se dá trochu předcházet při plánování. V krku nemám ocelová lanka, ale dva trochu víc trénované svalíky. Občas se cítím opravdu unavený a pak si nadávám a zlobím se, že nedokážu trochu ubrat. Snažím se si najít čas pro odpočinek.

Abychom se také dostali k vašemu plzeňskému Donu Giovannimu. Je to tuším vaše první setkání s touto rolí – nebo se mýlím? Jak dlouho jste se na ní chystal? Máte nějaký vzor? Kterého z těch mnoha interpretů téhle skvostné role v ní obdivujete nejvíc?

Na VŠMU v Bratislavě jsme mohli v rámci operního studia nastudovat celou operu a poté ji na konci semestru provést na jevišti s orchestrem. A ve druhém ročníku mi přidělili právě Dona Giovanniho. Ten se tedy stal mou první celou rolí. Byla to tehdy velká výzva. Na nastudování bylo hodně času a bylo velmi intenzivní. A já z něj vlastně čerpal i teď. Velice mě překvapilo, jak hodně je ta role do paměti vryta. Nedalo mi téměř žádnou práci ji vytáhnout ze šuplíku. Samozřejmě jsem ale musel celý part znovu nazpívat. A bylo velmi příjemné citít, jaký rozdíl to po těch letech je.

Skvělých představitelů téhle role je opravdu mnoho, ať už po vokální nebo i po herecké stránce. Ale je přece jen jeden, který pro mě představuje sloučení obého, a tím je Sir Thomas Allen.

Před časem jsem mluvil právě na téma Don Giovanni s jedním z vašich starších kolegů, který tuhle roli zpívá už bezmála dvacet let a který snad o každém taktu z ní je schopen mluvit dlouhé minuty – a přesto bylo evidentní, že o její interpretaci stále velmi intenzivně přemýšlí a pracuje na ní. Jak to máte vy? Jak hodně se vám podařilo se s Donem Giovannim sblížit?

Ten rozhovor s Romanem jsem četl. Romana si velmi vážím a obdivuju ho pro jeho profesionalitu. Možná bych o té roli dokázal také chvíli hovořit, ale je jisté, že bez důkladného rozboru textu a bez dokonalé znalosti notového zápisu nelze odvést dobrou práci. Mě, introverta, baví vžít se na jevišti do role zcela opačné.A co opravdu miluju je, hledat si v situacích různé nuance výrazu.

Roman Janál mluvil také o tom, jak ho i po těch mnoha letech Don Giovanni fyzicky i psychicky pokaždé doslova „užírá“. Jak vy tuhle roli prožíváte? Kolik sil vás stojí? Rozdáváte se na jevišti až na doraz, nebo považujete za důležité si třeba právě u takovéto role nechat určitou rezervu, nadhled?

Je to velmi náročná role a sebere opravdu hodně sil. Jsem typ zpěváka, který nedokáže udržet od role odstup. Je to sice nebezpečné kvůli hlasu, ale mě by to jinak nebavilo. Jsem spokojený, když cítím tu opravdovost vztahů. Za sebe ale musím říct, že pokud vše funguje jak má a na konci se dostaví ta euforie z dobře vykonané práce, vím, že – ať to bylo sebe těžší – mělo to význam. Ta vložená energie se mi vrací a je po únavě.

Don Giovanni je nesčíslněkrát inscenovaný titul, který od režisérů už zažil a vydržel mnohé. Jak se ztotožňujete s plzeňskou režií Zbyňka Brabce? A se způsobem jeho práce? Jak hodně a v čem konkrétně se při jeho režii projevuje to, že je sám zpěvák?

V přípravě. Bylo znát, že má Zbyněk připravenou koncepci celé opery, promyšlené všechny vztahy. Nejhorší pro zpěváka je potulka po jevišti a tomu jsme se díky němu vyhnuli. Rozhodl se převyprávět příběh bez větších změn, v zásadě přesně, jak umožňuje text. Neměl jsem nejmenší problém naplnit jeho představy. Čeho si opravdu vážím je to, že i on byl ochotný přijmout mé nápady. Díky za to.Rád bych se zeptal také na jednu věc, úplně odjinud: Máte kariéru pořád ještě před sebou a tak je logické, že zdaleka ne vše je ve vašich výkonech pokaždé ideální. Jak snášíte kritiku? Ať už od kolegů, či třeba výhrady od recenzentů? Jste v tomhle hodně senzitivní nebo naopak? Jak moc si připomínky berete k srdci?

Kritika k mému povolání patří. Musel jsem se naučit s ní žít. Špatná kritika mě nutí zamyslet se, dobrá potěší. Bohužel si neumím mnohdy držet nad svou prací a tedy i kritikou nadhled. Mohli bychom se o kritice a o práci kritika bavit velmi dlouho, Ale jedno vím jistě:je na každém, ať už sólistovi či kritikovi, zda dělá svou práci poctivě, rozumně, ale také s citem. Proto máme přece svědomí.

Jaké další nové věci vás čekají? A máte momentálně nějaký profesní sen? Ať už roli, divadlo kde byste si chtěl zazpívat nebo zpěváka či dirigenta, se kterým byste se toužil při práci potkat?

Nejbližší dalši premiéra mě čeká v Národním divadle, a to role Lorda Mountjoye v Brittenově Glorianě. Velice se na to těším. Na mé práci mě baví, že občas můžu nečekaně zkusit něco zcela nového a zajimavého, jako třeba potápění a natáčení ve čtyřech metrech pod hladinou pro Příšerné děti, nebo kurzy Tai chi pro Guglielma. Pro Glorianu se zase učím staré renesanční tance Voltu a Galliardu. V budoucnu bych se rád potkal na jevišti se svou ženou Lucií. Třeba v Oněginovi nebo ve Figarově svatbě.

A jaký je „civilní“ Jiří Hájek? Ať už povahou, zájmy, přístupem k životu?

Šťastný a spokojený manžel a otec dvou dcer. Jsem introvertní přecitlivělý rak, který se snaží vybojovat si místo na slunci.

Hodně úspěchů nejen při novém plzeňském Giovannim, hodně nových příležitostí a taky hodně slunce. A díky za rozhovor.
www.jirihajek.cz
Ptal se Vít Dvořák