Nový Tristan a Isolda v newyorské Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku

Sopranistka Nina Stemme ohromuje v Tristanovi a Isoldě v Met
Na pozadí středověkého příběhu o válce mezi Cornwallem a Irskem se odvíjí všestravující, mystifikující milostný příběh v jádru Wagnerova Tristana a Isoldy. Mnoho inscenací sice využívá metafory námořníků, vojenského dobývání a odplaty, ale zároveň se zaměřuje na Wagnerovo zkoumání lásky, touhy a smrti.

R. Wagner: Tristan und Isolde - Stuart Skelton (Tristan) a Nina Stemme (Isolde) - Met 2017 (foto Ken Howard)
R. Wagner: Tristan und Isolde – Stuart Skelton (Tristan) a Nina Stemme (Isolde) – Met 2016 (foto Ken Howard)

V odvážné nové inscenaci v Metropolitní opeře, jež zahájila novou sezonu, pojímá režisér Mariusz Treliński pozadí příběhu válčících národů explicitně, někdy až rušivě. Během velkolepé orchestrální předehry k prvnímu dějství ukazují videoprojekce (od Barteka Maciase) na hrubém plátně obrovský lodní kompas a vířící temné moře. Když se plátno zvedne, je jeviště zaplněno přízračně realistickou současnou válečnou lodí se třemi palubami (scénografem je Boris Kudlička). Vypadá jako gargantuovský námořní domeček pro panenky.

Irská princezna Isolda, kterou vezou do Cornwallu, aby se provdala za tamního krále Markeho, je uzavřena v něčem, co lze považovat za kajutu se špinavou pohovkou a provizorní komorou. Loď řídí Tristan, ušlechtilý rytíř a adoptivní dědic krále Markeho, jehož poprvé spatříme, jak stojí na horní palubě před nejrůznějšími elektronickými panely a jinými zařízeními včetně videokamery ke sledování Isoldy.

Jak pan Treliński vysvětloval v různých interview, chápe loď v Tristanovi jako skutečnou a metaforickou zároveň. Tristan vede loď, řekl pan Treliński, na „pokraj noci“, ke své vlastní i k Isoldině transcendentní smrti. Jak se opera vyvíjí, inscenace se stává stále metaforičtější, ovšem matoucím způsobem.

Přesto jsou v jeho pojetí zajímavé prvky a výrazně ho doplňují přesvědčivé, procítěné výkony, jež těží z vynikajícího obsazení, zejména z úžasné sopranistky Niny Stemme v roli Isoldy. A na každém kroku této wagnerovské výpravy na pokraj noci ukazoval cestu dirigent Simon Rattle, který je po svém významném debutu v Debussyho Pelléovi a Melisandě v roce 2010 v Met konečně zpět.

Výkon pana Rattlea v monumentální Wagnerově partituře, představující zhruba čtyři hodiny hudby, působivě balancoval mezi jasností a bohatostí, chladem a intenzitou, inteligencí a vznětlivostí. Skladatelova harmonická řeč, jež se mění v hutnou, radikální chromatiku, se projevila v bohatém, plném orchestrálním zvuku. Pan Rattle také vnesl zázračnou průzračnost do kontrapunktových frází, které se v hudbě neustále prolínají. Vrcholné pasáže překypovaly zvukem a dramatické epizody byly nabité vášní. Přesto pan Rattle není tím správným mužem pro kypící emotivní vášnivost. Spíše usiluje o přesnost a důraznost.

Když Met v minulé sezoně uvedla dechberoucí inscenaci Straussovy Elektry od Patrice Chéreaua, triumfovala paní Stemme v titulní roli. Isolda v jejím podání je stejně skvělá. Její hlas má obrovskou, nenucenou sílu se nést. Zářivé, přesné vysoké tóny doslova prořezávají orchestr. Když Isolda procházela záchvaty marné zuřivosti, touhy a zoufalství, měnila paní Stemme barvu svého hlasu z ocelové syrovosti k dojemné vřelosti. Navíc dbala na rytmickou věrnost a přesnou dikci, což u wagnerovských sopranistek nebývá zvykem.

R. Wagner: Tristan und Isolde -Nina Stemme (Isolde) - Met 2017 (foto Ken Howard)
R. Wagner: Tristan und Isolde – Nina Stemme (Isolde) – Met 2016 (foto Ken Howard)

Je-li role Isoldy pro vybrané dramatické soprány vrcholem, Tristan může být pro hrdinného tenora ještě těžším úkolem. V této inscenaci naštěstí účinkuje Stuart Skelton, který podává úctyhodný a odvážný výkon. Jeho mužný hlas snad postrádá trochu něhy a zvonivosti. Zpívá však s hudební celistvostí a citem. A působivě sám sobě udává tempo během dlouhé, namáhavé scény ve třetím dějství, kdy Tristan, smrtelně zraněný a v deliriu, čeká na Isoldu v domovině svých předků v Bretani. Tristan, obsluhovaný svým věrným služebníkem Kurwenalem (spolehlivý basbarytonista Evgeny Nikitin), si neustále myslí, že na obzoru vidí Isoldinu loď, je však otřesen zklamáním. Když loď konečně připluje, je už příliš pozdě.

Pan Treliński si jistě zaslouží pochvalu za jemný a působivý herecký projev jím vybraných účinkujících. Ovšem scénické návrhy, zejména válečná loď v prvním dějství, občas překážejí, tak jako je tomu ve strhující scéně, kdy Isolda vypráví své věrné služebné jménem Brangäna (mezzosopranistka Ekaterina Gubanova s bohatým hlasem) celý příběh o tom, proč se děsí sňatku s králem Markem. Isolda trucuje na podlaze před pohovkou a Brangäne ji mateřsky hladí po vlasech. Ale intimita, již tyto dvě umělkyně vytvářejí, je porušena, protože nevelká místnost, v níž jsou uvězněné, působí hranatě a je daleko od publika.

Inscenace funguje lépe až později v tomto dějství, kdy Tristan souhlasí se setkáním s Isoldou a učiní smířlivé gesto tím, že se společně s ní napije. Pan Treliński se lákavým způsobem noří do jedné ze záhad této opery: Co to vlastně pijí? Isolda si myslí, že nenávidí Tristana, jenž v bitvě zabil jejího snoubence, pak se vrátil v přestrojení, načež ona díky svému kouzelnickému umu uzdravila jeho zranění, jen aby se dozvěděla, kým ve skutečnosti je. Přesto v nich to setkání vzbudilo láskyplné city, které musejí přemoci.

Isolda chce společně s ním na lodi vypít jed, který by je opravdu zabil. Ale Brangäne ho vymění za nápoj lásky. Má nějaký skutečný účinek? Jeden výklad říká, že tím, že přijali to, co považovali za smrt, Tristan a Isolda vstoupili do Schopenhauerovy říše lásky jako nesplnitelné touhy, jež může být naplněna pouze ve smrti. To dá jejich lásce průchod. Pan Treliński přiměl pěvce, aby na nápoj zareagovali šokem a panikou. Co jsme to udělali? Co jsme to rozpoutali?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Tristan und Isolde (Met New York)

[Celkem: 17    Průměr: 3.6/5]

Mohlo by vás zajímat


5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ctirad

Neviděl jsem horší operní inscenaci v MET, než Trelinskeho Tristana. Unavovalo mne pět hodin koukat do tmy a vnímat svévolné vedení herců bez větší logiky. Ale když jsem zavřel oči, užíval jsem si plastického hudebního nastudování Sira Rattla, do nejmenšího detailu propracovaného, krásně znějícího orchestru. Nina Stemme je důstojnou nástupkyní Birgit Nilsson, dnes není na světě lepší Isolda! Stuart Skelton byl oproti ní naprosto necharizmatickým Tristanem, který tuto vražedně těžkou partii nezvládal zrovna nejlépe, rozhodně ne s nadhledem. Třetí dějství mu již viditelně (nebo spíš slyšitelně) činilo potíže. Ale Tristanové zase tolik po světových divadlech nechodí. Výborná byla Brangäne paní… Číst vice »

Richard

Opravdu strašná režie, přitom ta minulá inscenace byla úžasná. Nedivím se, že dost lidí odcházelo.

pavouk

Zjevně co člověk to názor, neboť pro mne to bylo jedno z nejlepších představení: Zkusím být co nejstručnější: Režie (Mariusz Treliński) Zasazení Tristana a Isoldy do moderního námořního prostředí byl podle mne výborný a velmi zajímavý nápad, následné dopracování každého jednoho detailu do konzistentního tvaru, aby ani jeden moment nepůsobil jako vytržený z celkového konceptu, bylo bezchybné. Počínaje předehrou s projekcí periskopového záměrného kříže prolínajícího se s radarem a křižníku potácejícího se na rozbouřeném moři, přes vyladění kostýmů, scény, zbraní i dialogů samotných, … do designu +/- 2. světové války, to vše vůbec nepůsobilo anachronicky, naopak, jako by to byl… Číst vice »

Ratro

V dnešním moderním a přetechnizovaném světě bych si přála trochu té “staroby”, snaha odlišovat se a vymýšlet stále něco nového (mnohdy za každou cenu) někdy zažene operu do úzkých a víc než diváka pak lituju samotné pěvce, kteří se na tom musí účastnit. Vzpomínám na Metropolitní Valkýru nebo Soumrak bohů, kterým nové nápady a technické vymoženosti pomohly vytvořit pro mě nezapomenutelná setkání s Wagnerem. Obdiv Stuartu Skeltonovi, pěvecky dotáhl třetí dějství se ctí, jak vysilující muselo být pobíhání na studené scéně, kde se nebylo čeho chytit. A orchestr je možno Met jen závidět.

pavouk

Nijak se nepřu, je to strašně subjektivní, každý máme rád něco. Ale vždyť máme tolik klasických představení. Sám je mám také rád (v MET například loňský Tanhäuser anebo třeba Donizettiho Roberto Devereux byli samozřejmě úžasní), ale dejme prostor experimentu. Takhle dobrým, se vším všudy precizně doladěným experimentům zvlášť. Tak Wagnerovsky temné a monstrózní. Vždyť takový Wagner byl, i romantismus jeho doby. Mimochodem když jsme u té moderny, např. loňské nastudování opery Romeo a Julie ve “Státní” – to byl také nádherně “vymazlený” kus, do posledního detailu propracovaný moderní příběh. Jsem rád, že jsou tu režiséři, kteří mají neotřelé nápady s… Číst vice »