Nutí svoji ženu k sexu a schovává se v koupelně s jaderným kufříkem. Nová opera o Trumpovi?

  1. 1
  2. 2
Svým nepřehlédnutelným vkladem přispěla ke vzruchu posledních dnů před dnešní inaugurací amerického prezidenta Donalda Trumpa i Washingtonská národní opera. V rámci projektu American Opera Initiative uvedla světovou premiéru zhruba hodinové opery amerického skladatele arabského původu Mohammeda Fairouze, nazvanou Diktátorova žena (The Dictator's Wife). Téma? Manželka nejmenovanéhoho diktátora, láteřící na těžkostmi, které vládnutí jejího manžela obnáší. Jedná se o zcela jasnou parodii na nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho manželku Melanii, tvrdí četné spekulace, které se v souvislosti s uvedením nové opery objevily. Obě zatím odehraná představení byla beznadějně vyprodána.
Donald a Melania Trumpovi (zdroj flickr.com / Marc Nozell)

Nová opera o diktátorovi může být o Trumpovi, ale možná taky ne. Záleží na tom, koho se na to zeptáte
(The Washington Post – 10. ledna 2017 – Anne Midgete)

Opera nese název Diktátorova žena (The Dictator’s Wife). Atraktivní žena autoritativního politického vůdce v ní lamentuje nad svým složitým postavením: venku protestují jeho odpůrci, zatímco on ji zahrnuje drahými dárky, nutí k sexu a schovává se v koupelně s „jaderným kufříkem“.

Nabízí se tu otázka pro Washington National Opera, kde je v pátek večer, tedy týden před prezidentskou inaugurací, na programu světová premiéra tohoto díla: Je ta opera jen fraška – „Grand Guignol“ (pozn. překl.: podle Grand Guignol, pařížského divadla, proslaveného hororovými představeními s naturalistickými detaily) slovy režiséra Ethana McSweenyho? Nebo by snad možná mohla pojednávat o Melanii Trump?

Ti, kteří mají světovou premiéru na starost, nemají všichni stejnou odpověď.

Skladatel Mohammed Fairouz (31 let) se nijak netají svým politickým zaměřením. Je to velmi produktivní, oblíbený a přímočarý autor, který čerpá ze svého saudsko-amerického původu při psaní sloupků do Foreign Policy, The Independent atd. „Chtěl jsem to nějak udělat [míněno vnést do této produkce asociace s Donaldem Trumpem], ať už by vyhrál, nebo prohrál,” říká. „Naše poslední odpolední představení se koná pět dní před inaugurací. Pokud bychom to zasadili někam do jižní Asie, vypadali bychom jako idioti.“

Francesca Zambello, umělecká ředitelka Washington National Opera, má jiný názor. Produkce „se neodehrává v Bílém domě,“ prohlašuje. „Není to o zvoleném prezidentovi a jeho manželce.“ Ovšem, jak dodává, „existují tu samozřejmě analogie s kýmkoliv, kdo se ujímá moci.“

A McSweeny, divadelní režisér, který zodpovídá za poslední dvě světové premiéry kratších operních děl v rámci American Opera Initiative ve Washington National Opera, stojí názorově někde uprostřed.

Washington National Opera – American Opera Initiative – vizuál (zdroj kennedy-center.org)

„Tohle je jednoaktová opera, nikoliv skeč ze Saturday Night Live,“ vyjadřuje se režisér telefonicky před zkouškou ve studiích Takoma Park. „Myslím, že bychom dílu prokázali špatnou službu, kdybychom je takto limitovali.“ Ovšem nehodlá ani zastírat vztah díla k současným událostem. „Připravuji jednu verzi, která v některých prvcích skutečně zachází až tak daleko, a druhou verzi, která tak daleko nejde,“ říká. Až na zkouškách se uvidí, jak daleko se rozhodnou při představení jít.

Washington National Opera určitě neměla v plánu nořit se do zkoumání otázek politické kultury a politické autocenzury, když si operu před téměř dvěma lety objednala. Libreto opery z pera Mohammeda Hanifa, bývalého pákistánského důstojníka, z něhož se stal novinář a později autor bestsellerů, vychází z dramatického monologu, který Hanif v roce 2008 napsal pro svou ženu, herečku Nimru Bucha. Jestli si v něm vůbec bral na mušku nějakou skutečnou postavu, byl by to generál Muhammad Zia-ul-Haq, autoritářský vládce Pákistánu od roku 1978 do své smrti v roce 1988 (ten byl také námětem Hanifova prvního komediálního románu A Case of Exploding Mangoes).

Ovšem v operní verzi – která přidává ještě další postavy – se tvůrci nechtěli omezovat na Pákistán, spíše chtěli zdůraznit, že tohle by se mohlo stát kdekoliv. „Mohla by to být klidně paní Putinová,“ poznamenává McSweeny.

Fairouz říká, že chtěl, aby se děj odehrával v Americe – zmiňuje Oválnou pracovnu. „Vždycky zobrazujeme autoritářské vládce jako něco, co mají jinde, nikdy ne tady u nás,“ prohlásil.

Se svými záměry se před produkčním týmem nijak netajil. „Společně jsme vtipkovali,“ vypráví McSweeny, „že kdyby byl ten chlápek Trump zvolen, byla by to politicky nejjasnozřivější americká opera všech dob. No a ono se to stalo.“

9. listopadu najednou představa manželky-loutky, odhalující, co si skutečně myslí o nevypočitatelném autoritářském vládci, získala zcela nový význam. „Ty paralely vyplouvají na povrch, protože je do díla vnášíme my, diváci a tvůrci,“ vyjádřil se McSweeny. „Nemusíte s nimi zrovna mávat nad hlavou, ale musíte je připustit. Nemůžete před nimi uniknout.“

Diktátorova žena nemá velký vztah k takzvaným docu-operám, které přivedly na operní jeviště Annu Nicole Smith, Harveye Milka či Malcolma X. Obsahuje některé narážky – demonstranti, skandující o zdi (pozn. překl.: míněna zeď, kterou Trump plánuje vystavět mezi USA a Mexikem.), zmínky o posledním politickém vůdci, který použil nukleární arzenál: „Truman, či to byl Roosevelt?“ Jinak je ovšem v mnoha ohledech záměrně nekonkrétní. Hrdinka díla je takřka archetypální postavou, jakousi směsicí Evy „Evity“ Perón, Imeldy Marcos a mnoha dalších prvních dam minulosti. Samotný diktátor se na jevišti nikdy neobjeví. Prostá, abstraktní scéna v představení Washington National Opera neobsahuje prvky natolik specifické, aby bylo možné konkretizovat místo děje. Dokonce ani jinak přímočarý Fairouz nezamýšlel, aby opera byla spjata čistě jen s Trumpovými.

„Donald Trump tu nebude dlouho,“ prohlašuje. „Za pět let se tohle dílo bude hrát s představou úplně jiné postavy.“

Nicméně v současnosti musí celý tvůrčí tým čelit otázce, jak co nejlépe zvládnout něco, co je nepopiratelně politickou satirou – což, jak poznamenávají, je jeden z nejtěžších žánrů.

„Není snad naším kolektivním úkolem umožnit divákům, aby si tyhle věci vydedukovali?“ ptá se Zambello. „Taky se mi stalo, že jsem se snažila divákům něco až příliš vnucovat; nejsem v tomhle žádná výjimka. Myslím si však, že je lepší předávat sdělení spíš v náznacích.“

S tím souvisí otázka, jak dalece dávat najevo politické stanovisko. Každý, kdo se doslechne o nové opeře, která je satirou na Trumpa, se jistě neubrání nervozitě při pomyšlení na možné důsledky – tato nervozita jen podtrhuje názor, který se tato satira pokouší sdělit.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na