O daru hrát všechno tak, jak cítí. O milnících, které ho posunují dál. A také o rodině

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s houslistou Jiřím Vodičkou 


Kdo jen trochu zevrubněji sleduje houslovou scénu, zná vás už od dětských let, kdy jste pravidelně začal vystupovat s orchestrem a kdy se o vás mluvilo jako o ohromném talentu. Jak zpětně tento svůj velmi brzký profesní start vnímáte? Jaké byly jeho klady a jaké zápory?

Na svůj první velký koncert vzpomínám rád. Bylo mi dvanáct let, když jsem poprvé hrál s Janáčkovou filharmonií Ostrava ve velkém sále Kulturního domu v Ostravě. Hrál jsem tehdy Saint-Saense: Rondo Capriccioso. Byl jsem strašně nervózní, a když na mě před publikem na závěr dirigent ukázal, nepochopil jsem jeho gesto a chytil ho za ruku… Nyní to už chápu. Byl to také rok, kdy jsem začal chodit k panu profesoru Zdeňku Golovi, který mě provázel až do konce mých studií na vysoké škole a dodnes jsme v neustálém kontaktu. Byla to léta, kdy jsem každoročně vystupoval s již zmiňovanou Janáčkovou filharmonií a nabíral cenné zkušenosti, moc jim za to dnes děkuji. Zápory snad ani nejsou. Jenom možná vzpomínka na nelehké začátky na vysoké škole, kde to pro mne nebylo jednoduché začínat studovat a nemít celou konzervatoř za sebou. Ale celkově to všechno vidím jako pozitivní historii své kariéry.

Byly v době vašich „houslových začátků“ momenty, kdy jste přemýšlel o tom, že byste to vzdal? A netrpělo kvůli houslím vaše dětství?

Určitě takové momenty byly. Co si pamatuji dodnes, byly dva. První, když mi bylo nějakých jedenáct let a rozhodoval jsem se, jestli budu tanečníkem nebo houslistou. Tančil jsem něco přes dva roky latinsko-americké tance a strašně mě to bavilo. Nakonec to bylo všechno dohromady tak náročné, že jsem se musel rozhodnout jen pro jedno. Tehdy jsem si řekl, že hudba je láska na celý život a mohu, pokud budu moct, ji vykonávat celý život, ale tanec, jako sport, ne. Tak jsem se rozhodl… Ale byla to skvělá kombinace, tančit a hrát. Jednak mě nebolela z hraní záda, a navíc jsem se vždycky těšil při hraní na tanec a z tance na housle.

Později, když už jsem jenom cvičil na housle, tak i přesto jsem nikdy neseděl osm hodin denně u houslí. Cvičil jsem vždy dopoledne dvě hodiny a po obědě také. Pak jsem měl čas i na jiné aktivity. Ale tohle šlo až v době, kdy jsem studoval základní školu individuálně, což bylo na druhém stupni. Druhý moment byl v situaci, kdy se mi opravdu nechtělo cvičit nebo mi něco nešlo. Jednou jsem takhle položil housle do futrálu a vztekle od nich odešel. Pohrával jsem si s myšlenkou, že se na to vykašlu a budu dělat něco jiného. Tehdy jsem miloval jemnou elektroniku jako například hodinky a tak. Děda mi jich hodně věnoval a já je vždycky u cvičení postupně všechny rozebral, ale už nesložil. Nikdy nezapomenu na to, když jsem cvičil dvě minuty, položil housle a pak dalších pět minut kutal do hodinek… Pak se vždy z obývacího pokoje ozvalo… „Proč nehraješ? Cvič!” Nicméně, v tom okamžiku, když jsem housle nenáviděl, jsem se zapřísahal, že i kdyby to na mě přišlo kdykoli jindy, vzpomenu si na ten moment, a že to vydržím. Ale naštěstí takových momentů moc nebylo.Prošel jste opravdu dlouhou řadou soutěží. Jste soutěživý typ? Co vy a tréma? Které ze svých četných cen si považujete nejvíc? Co hlavně vám přinesly?

Jsem velký trémista, i když mi lidi říkají, že to není vidět. Ale pravda je, že čím je člověk starší a stojí více na pódiích, tak je to lepší a lepší. Co se týká soutěží, tak tam bych řekl, že je to naopak. Čím jsem byl starší, tím jsem to zvládal hůř. Nicméně, soutěže patří neodmyslitelně k naší profesi a každý si jimi musí projít, aby ho to někam v kariéře posunulo. Je jen pár světových jmen, kterým se to podařilo i bez toho. Mně určitě soutěže pomohly tak, jak jsem doufal, a to v koncertních příležitostech a spoluprací s agenturami u nás i v zahraničí. Můj největší úspěch bylo vítězství na mezinárodní soutěži Louise Spohra a druhá cena na americké soutěži Young Concert Artist.

Zpětně vzato: Myslíte, že jste ze svého nesporně velkého talentu dokázal vytěžit maximum?

Jsem šťastný za to, že mi pánbůh nadělil takový dar, abych mohl hrát všechno tak, jak cítím, jako si představuju. A že si to mohu na pódiu užít a nevnímat své ruce. To je dar, o kterém vím, že ho využívám na maximum. Ale dnes už vím, že kdybych třeba cvičil mnohem dříve tak jako dnes, tak bych měl mnohem větší repertoár za méně času. Ale člověk se vyvíjí a holt nikdo nikdy není s ničím hotov, a tak se tím člověk posouvá dál a pracuje na sobě.

Nelehká otázka, ale prosím, zkuste to: Jak byste sám sebe jako houslistu charakterizoval? Svůj styl hry? Muziku, která vám nejvíc sedí? Svůj přístup k ní?

To je hezká otázka. Taková na tělo… Ale dobře. Díky svému nadání jsem poměrně snadno nastudovával repertoár a mohl si užívat na pódiu koncerty bez strachu z těžkých míst ve skladbách. Hodně jsem poslouchal a poslouchám nahrávky a nechávám se inspirovat osobitostí světových houslistů. Z repertoáru mám rád všechno, protože to, jak hraji, je můj osobní přístup ke skladbě. Vzhledem k pravidlům a mantinelům v interpretaci je mi, asi jako většině hudebníků, nejbližší romantismus, neboť právě zde si houslista může dovolit svůj nejhlubší projev a předvést širokou paletu barev.Na jaké housle teď hrajete? A jak hodně se přibližují k ideálu, který byste si ideálně přál?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat