O fenomenálních Benátčanech, Řádu italské hvězdy i českých houslích

Už za necelý měsíc se skutečností stane 24. ročník festivalu komorní hudby Svátky hudby v Praze. Letošní zahajovací koncert nese podtitul Návrat fenomenálních Benátčanů, který napovídá, že po úspěšném českém debutu před třemi lety do Prahy opět zamíří virtuózní italský orchestr Interpreti Veneziani. I s tím má souvislost událost, ke které před pár dny došlo na italském velvyslanectví v Praze: zakladatel a umělecký šéf Svátků hudby v Praze, houslista Václav Hudeček, převzal prestižní italské vyznamenání Rytíř Řádu italské hvězdy (Cavaliere dell’Ordine della Stella d’Italia), udělované italským občanům žijícím v zahraničí nebo cizincům, kteří se významně zasloužili o obnovu Itálie. 
Do Prahy ve vašich Svátcích hudby znovu přivážíte uznávaný benátský soubor Interpreti Veneziani. Před třemi lety měli velký úspěch, s čím chtějí Prahu zaujmout tentokrát?

Samozřejmě, že program vychází z italské hudby, které je pro obsazení tohoto jedinečného souboru nepřeberné množství a kterou on tak skvěle interpretuje.

Vy jste s tímto souborem v minulosti již opakovaně vystupoval. Jak se vám s nimi spolupracuje? Co hlavně na jejich hře oceňujete?

Kromě dokonalé souhry tento ansámbl disponuje úžasnými osobnostmi a skutečnými virtuózy. Například violoncellista Paolo neskutečným způsobem hraje skladby Niccoly Paganiniho, které jsou na hranicích hratelnosti pro většinu houslistů, a on je zvládá na podstatně větším nástroji. Je to obdivuhodné. Samozřejmě, že i na koncertě 13. října opět něco předvede.

Cítíte nějaké rozdíly v jejich a vašem pohledu na interpretaci italského repertoáru? Dala vám v tomto směru spolupráce s Interpreti Veneziani něco nového?

V každé zemi se vychází z nějaké interpretační tradice. Respektujeme tím naše muzikantské předky a je to v pořádku. Nicméně vývoj jde rychle kupředu a díky komunikačním technologiím máme možnost kdykoliv slyšet záznamy toho nejlepšího ve světě. Konkurence je obrovská a inspirace jakbysmet. A kdo může být lepším zdrojem poučení než úžasný soubor z Benátek, který se na italskou hudbu specializuje! Mám od nich spoustu dobrých nápadů a s potěšením je používám.

Jak vznikal program vašeho nejnovějšího společného pražského koncertu? A jak vypadá příprava?

U všech koncertů Svátků hudby je to podobné. Kolegové pošlou několik návrhů a z nich my potom sestavíme program, abychom se například na jiných koncertech neopakovali. Zkoušet budeme až v Praze.

Program dalších večerů nejnovějšího ročníku Svátků je hodně rozmanitý – od Mozarta až po swing, od Gabriely Beňačkové až k úspěšným studentům Pražské konzervatoře. Dramaturgii jste měl na starosti vy? Čím hlavně chcete posluchače oslovit?

Snažíme se především o pomoc začínající muzikantské generaci. Vybíráme podle našeho názoru ty nejlepší, kteří dělají první krůčky ve své kariéře, a jsme šťastni, že jsme před čtyřiadvaceti lety měli šťastnou ruku a z tehdy neznámých začátečníků jsou dnes renomovaní kumštýři. Za všechny mohu uvést pár jmen, Radek Baborák, Kateřina Englichová, Dagmar Pecková nebo Eva Urbanová, a je mnoho dalších.

Jak hodně se změnilo publikum za těch čtyřiadvacet ročníků Svátků hudby?

Těší nás, že nám publika přibývá, že jsme se z Anežského kláštera postupně přestěhovali až do nejprestižnějších sálů v Praze a že vždy máme zcela plno.

Jakými změnami za tu dobu prošla současná generace českých houslistů?

K mé velké radosti máme opět úžasnou generaci mezinárodně srovnatelných houslových virtuózů, kteří jsou laureáty velkých světových soutěží a kteří začínají koncertovat na těch nejprestižnějších pódiích. Těší mě, že Josef Špaček, Jan Mráček, Petr Matěják a Jiří Vodička prošli i mojí luhačovickou Akademií a zvítězili ve velké konkurenci už tam. A změna? Je to návrat k poctivému umění a skutečné houslové virtuozitě.

A jak jste se změnil vy?

Jsem o mnoho starší, ale co se přístupu k houslové hře týká, měnit se nehodlám.

Během své kariéry jste obdržel nespočet ocenění. Kterých z nich si nejvíc vážíte a jaké místo má mezi nimi to nejnovější, Rytíř Řádu italské hvězdy, udělené prezidentem Itálie? Může za to „váš“ Paganini a Vivaldi?

Vážím si každého ocenění, kterého se mně dostalo. To poslední, od italského pana prezidenta, je opravdu obrovskou poctou a přiznám se, že jsem byl překvapen. S italskou hudbou, konkrétně houslovým koncertem Niccoly Paganiniho, jsem svojí profesionální kariéru začínal. Je to ale ocenění nejen moje, ale všech dobrých lidí, které jsem v životě potkal. Na prvním místě mojí ženy, která mně celý život pomáhá a podporuje. Ostatně to byl její nápad, abych se naučil slavné Vivaldiho Čtvero ročních období a nahrál je. A že jsem se v té době hodně bránil, protože začátkem devadesátých let tuto geniální skladbu hrál a nahrával kdekdo a to všelijak, což trvá dodnes. Nicméně moje, nebo spíš naše nahrávka z jednadevadesátého roku je stále absolutně nejúspěšnějším titulem v oblasti vážné hudby vyprodukované po roce 1989. Prodalo se už přes sto tisíc nosičů a to bez billboardů, bez televizní a jiné reklamy. Prostě si to lidé pouze řekli, a to je úžasné. Ten italský řád patří i publiku, které mně už takřka padesát let plní sály, a všem úžasným muzikantům, se kterými se setkávám a kteří si poctivě a většinou tudíž velmi těžce vydělávají krásnou hudbou na živobytí.

Děkuji za vaše odpovědi.

 

Vizitka:
Václav Hudeček (7. června 1962) zahájil svoji příkladně strmou cestu mezi českou a mezinárodní interpretační elitu v šedesátých letech. Již ve věku patnácti let dne 12. listopadu 1967 vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel legendární David Oistrach, předpověděl mu velkou budoucnost a nabídl mu pedagogickou pomoc. Od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974 byl žákem tohoto velkého Mistra.
Od svého londýnského debutu vystupoval po celém světě na nejprestižnějších podiích (Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall, Sydney Opera), s nejlepšími světovými orchestry (Berliner Philharmoniker, Cleveland Symphony Orchestra, NHK Philharmonic Orchestra, Gewandhaus Leipzig, Moskevská státní filharmonie a další), jakož i na světových festivalech (Osaka, Salzburg, Istanbul, Perth, Helsinky). K odkazu Davida Oistracha a dalších velikánů ruské houslové školy se stále hlásí. A tak cílevědomě spolupracuje i dnes s nositeli tradic Oistracha, Kogana a Sitkovetského, jak dokazují jeho nahrávky.
Hudečkovo sympatické vystupování a zejména styl jeho hry spojující technickou suverenitu s vervně tvořeným a emocionálně bohatým tónem a s radostí, kterou dovede nezaměnitelným způsobem přenášet do publika okouzluje obecenstvo bez rozdílu věku. Jeho nahrávka Vivaldiho Le Quattro Stagioni s dirigentem Pavlem Koganem je od roku 1992 stále nejúspěšnější produkcí v České republice a interpret za ni obdržel zlatou a v roce 1997 platinovou desku. Rovněž za další svoje nahrávky, obdržel interpret zlaté desky.
Václav Hudeček se nevěnuje jen kompozicím starých mistrů, ale rozšiřuje své repertoárové spektrum o díla dvacátého století (Janáček, Prokofjev) a skladby soudobých českých autorů (Kymlička, Fišer, Mácha).
Systematicky se stará o pomoc nastupující české interpretační generaci a to jak každoročním pořádáním letních houslových kurzů v Luhačovicích, tak představováním těch nejlepších jako hostů na svých koncertech. v rámci tradičních vánočních turné, nebo na Hudečkem pořádaných Svátcích hudby v Praze.
(Zdroj:www.vaclav-hudecek.cz)

Foto archiv