O tom, jak nezaměnitelně zahrát Beethovena, ale i o tichu v sále

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s houslistou Ivanem Ženatým 

Jedním z vrcholů letošní programové nabídky Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov slibuje být večer s názvem Pocta Antonínu Dvořákovi, jež se uskuteční v sobotu 26. července v Zámecké jízdárně. Koncert je, jak se již stalo dobrou tradicí, věnován zejména členům Klubu přátel Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Jako sólista na něm vystoupí houslista Ivan Ženatý.
Dovolte, abych se nejdříve zastavila u vás jako pedagoga. Již dva roky působíte na americkém soukromém Cleveland Institute of Music. Před tím mnoho let jako profesor na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech. Dovedl byste porovnat přístupy těchto dvou institucí k hudebnímu vzdělávání? A liší se v něčem přístup samotných studentů?

Když jsem v polovině devadesátých let začal pracovat jako nejmladší profesor houslové hry na drážďanské Vysoké hudební škole, mělo to řadu zvláštností: Kromě toho, že mě vrátný považoval za studenta a vytrvale požadoval legitimaci, se mi zdálo, že máme nejlepší předpoklady stát se během pár let elitním ústavem mezinárodní úrovně, v kterém se budou mísit vlivy východní se západními, anglosaské se slovanskými, románskými a asijskými – a to na úrovni studentů i pedagogů. A opravdu ty první roky byly slibné; jeden můj kolega to vyjádřil slovy: „Ty děláš skoro všechno úplně jinak než já a někdy s tebou opravdu nesouhlasím. Ale to všechno je vždy něčím přínosné a obohacující.” Pro mne osobně to mělo příchuť antických ideálů – snažit se být prvním mezi rovnými.

Pak se ale změnilo vedení Hochschule a začaly se objevovat „argumentace” typu: „Takto jsme to tady nikdy nedělali” nebo „Takto to tady děláme od nepaměti”. A já jsem během nádherné dlouholeté a intenzívní práce se studenty poznal všechny absurdity soudobého bismarckovského sociálního státu: Dostaneš smlouvu na doživotí, skvělý plat, záruku důchodu, ale musíš respektovat systém, nesmíš nic měnit. Úvazek je jednou provždy neměnný, nejhorší pedagog má stejný plat jako nejlepší. Jinými slovy vše individuální podléhá davovým zvyklostem.

A jednoho dne mi zavolal prezident clevelandského Institutu. Věděl o mé koncertní, nahrávací i pedagogické činnosti a nabídnul mi místo v Americe. Vyměnil jsem vcelku bez rozmýšlení pohodlí německého profesora s doživotní rentou za nejistou jednoroční smlouvu v cizím prostředí. Ale vyměnil jsem to všechno za čerstvý vzduch na jedné z nejlepších světových univerzit. Státní zkostnatělý systém za soukromý. Vím dobře, že v českých zemích existuje silná nedůvěra v soukromé školství, proto o tom mluvím s určitou opatrností. Ale student, který velmi dobře ví, kolik stojí jedna minuta se mnou, a také ví, kdo tu minutu platí, se podle toho taky chová, to mi věřte.

Máte dojem, že zájem o studium klasické hudby je dnes ze strany mladých lidí dostatečný?

Na to mi dovolte dva rozdílné a vskutku kontrastní pohledy.

První hledí na následující neoddiskutovatelné skutečnosti: Nikdy v historii neměl civilizovaný svět tolik koncertních síní, operních domů, vysokých škol, hudebních institucí a nadací jako v současnosti. Nikdy nechodilo po světě tolik hudebníků, hudebních teoretiků, studentů, skladatelů, manažerů, pedagogů jako dnes. Nikdy v celé historii lidstva nebylo komponováno tolik hudby, organizováno tolik koncertů, operních představení, festivalů, workshopů, kurzů, seminářů, vychováváno tolik mladých profesionálů jako právě nyní. Jinými slovy: Nikdy nebylo lépe!

Druhý pohled je komplikovanější a komplikující: Poměrně silná vrstva hudebních nadšenců s určitými obtížemi přijímá hudbu dvacátého století, tu soudobou totálně odmítá. Současná popkultura stále více a rafinovaněji vytlačuje tradiční hodnoty. Duch individualismu pozvolna umírá a je nahrazován stále dokonalejším komerčním modelem. Dnešní člověk, který má daleko více volného času než člověk devatenáctého století, podléhá pocitu, že musí spěchat. Domnívá se stále silněji, že hudba je jakýmsi cizím jazykem, kterému je obtížné porozumět. Mnoho posluchačů si vážně myslí, že smyslem hudby je perfekce. A část dnešního publika tleská přihlouplým exteriérům, aniž by kdy pocítila zážitek opravdové osobnosti. A konečně – nás všechny úlisně nahlodává všudypřítomný nejjednodušší typ pop music – od obchodních domů, přes restaurace, komerční rádia až po veřejné toalety.

Řekl byste, že dobrý pedagog rovná se dobrý psycholog?

Ano, já bych to tak řekl. Dobrý pedagog má především způsobit, aby mladý člověk, kterého dočasně provází na jeho cestě, přijal hudbu jako součást svého bytí, aby se zamiloval a aby se stal bohatším. A to všechno za předpokladu, že z něj vychová profesionála na nejvyšší možné úrovni. Bohužel mezi námi působí „pedagogové”, jejichž jediným cílem je nějaký viditelný úspěch studenta, nejlépe cena na soutěži. A tak se mezi námi bez ohledu na obtížnost „změřit krásu” pohybuje mnoho frustrovaných hudebníků, jejichž srdce planou úplně jiným směrem.

Máte čas sledovat mladé české houslové talenty? Měl byste na jazyku nějaká konkrétní jména?

Každý rok se setkávám v rámci svých mistrovských kurzů v České republice s mladými talentovanými lidmi. Těší mě, že mnoho z nich hledá nové podněty také v zahraničí, což bylo pro mou generaci až na výjimky nedostupné. Houslisté jako Roman Patočka, Jiří Vodička nebo Josef Špaček své místo v hudebním světě už našli, mladý Jan Mráček ho jistě brzy najde a další noví přicházejí. Přál bych jim, aby vydrželi s čistou hudbou a nepodlehli komerčním našeptávačům.

Myslíte si, že koncertní domy jsou naplněné mladým publikem? A pokud ne, zabýváte se otázkou, jak můžeme koncertní domy mladým lidem více otevřít?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na