O obrazu Česka v zahraničí, návratech domů, významných ženách i o Vítězslavě Kaprálové

Rozhovor s Olgou Machoňovou Pavlů, českou dirigentkou žijící ve Švýcarsku 

Jste Významnou českou ženou ve světě – tedy držitelkou ocenění, které uděluje Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů společně se Senátem České republiky. Připadáte si sama jako významná Češka žijící v zahraničí? Slyšíte na slova jako „propagace Česka v zahraničí“, jakkoli to může znít jako fráze? Pokud ano, v čem hlavně svou úlohu v tomto směru spatřujete?

Zda si připadám jako „významná žena“? (smích) Každé ráno začnu pětiminutovkou před zrcadlem a přemítám o své významnosti. Zakrátko zjistím, že to s ní není nic moc, tak jdu dělat něco užitečného – věnovat se studiu partitur, které se mi hromadí na psacím stole, připravovat projekty, koncerty, vést zkoušky a tak dále.

Ale vážně: Českou republiku reprezentuji, kde se objevím, protože v každém programu, propagačním materiálu jakožto rozhovoru stojí, odkud jsem. Jsem na to patřičně hrdá být z malé, ale kulturní země v srdci Evropy. Vědomě naši zemi propaguji samozřejmě při sestavování programu koncertů, do nichž českou hudbu zařazuji velmi ráda (Dvořák, Janáček, Martinů a teď nově i Kaprálová!).

V Basileji, kde u Paula Sachera žil a zemřel Bohuslav Martinů, existuje mimo jiné od devadesátých let jeho festival (Musikfesttage B. Martinů), se kterým jsem už mnohokrát spolupracovala. Znala jsem se osobně i s panem Sachrem, který si mé hudební práce velmi cenil.

Jinak si tohoto ocenění samozřejmě vážím, obdržely jej ženy jako Madeleine Albright, Eliška Hašek-Coolidge, Ája Vrzáňová, Blanka Matragi, Eva Jiřičná, mnohé lékařky, spisovatelky, vědecké pracovnice, umělkyně… Za celoživotní dílo, kterého dosáhly v mnohdy velmi těžkých podmínkách (emigrace, perzekuce a tak dále). Takže to ve svém věku považuji jako ocenění své dosavadní činnosti, ale zároveň jako kredit do budoucna, že snad moje, pro ženu stále ještě neobvyklá práce má smysl.

Vědomě propagovat pozitiva a specifika naší země se mi zdá důležité i z toho důvodu, že ač mnozí lidé západní Evropy o naší zemi leccos vědí, jsme jim přeci jen vzdáleni jak jazykově, tak geograficky. Železná opona a neustálé řazení Česka k Východu, zejména Rusku, je tu latentně přítomno dodnes.Jak vůbec došlo na to, že jste šla studovat do zahraničí a jaké důvody jste měla pro to, tam i po studiu zůstat? Co vás v zahraničí vůbec drží?

Do švýcarské Basileje jsem odešla těsně po otevření hranic (1991) původně na rok, pouze jsem přerušila své studium dirigování na Pražské konzervatoři, což jsem učinila z nezměrné radosti z otevření hranic a možnosti vycestování jakožto z touhy poznat studium dirigování v cizině. To se mi v Basileji ovšem zalíbilo natolik, že jsem tam oba své studijní obory (sborové i orchestrální dirigování) chtěla i dokončit. Zvláště orchestrální dirigování, na které jsem měla profesora Manfreda Honecka, nyní světového dirigenta (a mimo jiné častého hosta České filharmonie), bylo úžasné a pro mě zcela určující.

Během studia jsem se tu seznámila s mým budoucím manželem, pěvcem Michaelem Pavlů (původně též z Prahy), se kterým jsme se po ukončení mého studia vzali a máme spolu dva syny. Tudíž náš pracovní i rodinný život se usadil ve Švýcarsku, kde máme uplatnění a nyní už i druhý domov.

Které ze svých dosavadních pracovních zkušeností považujete za nejzásadnější? A to jak pro vás osobně, tak z hlediska profesních referencí?

Jak už jsem předeslala: už samotné studium, jehož součástí byla široká praxe u mnohých symfonických a komorních orchestrů, bylo pro mě zásadní, protože s praktickými zkušenostmi stojí a padá celé dirigentské umění – v místnosti s klavírem a zrcadlem se tomu nenaučíte. Je zde třeba zpětná vazba interpreta.

Po studiu se mi poštěstilo pracovat jak s běžnými, tak vynikajícími tělesy. Například Basilejský symfonický orchestr, Opera v Zürichu, Radio-Sinfonieorchester Stuttgart, Radio-Sinfonieorchester Basel, městské orchestry v Bielu, Winterthuru, Státní opera v Praze, Stavovské divadlo, Pražská komorní filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Brno…Zastavme se přece jen ještě u Významné ženy ve světě: Je to už skoro deset let, co jste toto ocenění převzala. Co se za tu dobu v tom, jak je Česko vnímáno v zahraničí, podle vás změnilo?

Česko mělo po sametové revoluci, a to především díky osobnosti Václava Havla, v západním světě ohromný kredit, což se bohužel v posledních letech mění k horšímu. Často bývám na vývoj u nás dotazována a neodpovídá se na to snadno.

S tím související a nejspíš ne úplně jednoduchá otázka, ale prosím zkuste odpovědět: Jak Česko, co se kulturní úrovně týče (myslím tím hlavně kulturní vyspělost národa a vše s tím související), hodnotíte v celoevropském kontextu? Ve srovnání s ostatními zeměmi?

České země mají velké poklady, mnohé osobnosti z politického, kulturního či sportovního života, které jsou běžně známé široké veřejnosti a nadto vysoce hodnocené (Komenský, Hus, Masaryk, Dubček, Havel, Albright, Čapek, Kundera, Kupka, Dvořák, Janáček, Martinů, Zátopek, Navrátilová, Lendl, Berdych).

Každý zná český hokej, tenis, pivo, sklo, auto Škoda. Též je hodnocen vysoký stupeň vzdělanosti, čeští vysokoškoláci mají v západní Evropě i Americe dobré jméno. Ve Švýcarsku je už od roku 1968 ohromný počet českých lékařů, vědců (fyziků: CERN – Ženeva či chemiků: v Baselu Roche, Novartis), jakož i hudebníků.

Myslím, že si celkově nestojíme nijak špatně. O tento obraz je ale třeba neustále dobře pečovat.Hovoříme spolu v předvečer koncertů, které budete mít už tento čtvrtek a pátek u dirigentského pultu Filharmonie Brno na počest Vítězslavy Kaprálové. Jaký vztah k její tvorbě, ale i životním osudům máte?

Vítězslava Kaprálová byla jednou z prvních žen, která se rozhodla pro dvojkariéru skladatelky a dirigentky současně. Byla ve své době – a to v celosvětovém měřítku – jedna z prvních žen, které k tomu přes objektivní překážky našly odvahu. V určitém směru jdu tedy – ač ne nějak záměrně – v jejích šlépějích. Odešla jsem shodou okolností v obdobném věku ne do Paříže, ale do Basileje, kde se mé počáteční starosti zčásti podobaly těm jejím (ale tak už člověku samotnému v cizině bývá). Já jsem ovšem se skladbou již dávno přestala a věnuji se výhradně dirigování (a okrajově zpěvu). Rozdíl je též v tom, že v dnešní době je postavení žen přeci jen v lepší pozici než za jejích dob. Takže je zcela jasné, že ona to měla těžší.

Její tvorba, ke které jsem se tímto brněnským angažmá dostala opravdu detailně, mě svou kvalitou, bohatostí nápadu a vtipu ohromuje a zároveň naplňuje velkým smutkem, že této ženě bylo dáno pouhých dvacet pět let života. Kdyby takto krátce žil třeba Beethoven či Brahms, nedočkali bychom se ani jedné z jejich symfonií. U Kaprálové šel její hudební vývoj tak razantně rychle, že bychom se časem dočkali jistě opravdu světových děl. I sám Martinů, se kterým je stále spojována a srovnávána, být měřen metrem délky jejího života, by neobstál lépe. Byla zcela mimořádně talentovaná, pilná a zdravě ambiciózní. Život k ní byl zcela mimořádně krutý.

Žena diriguje skladby ženy. Nejeden z posluchačů si položí otázku: Může v tom být nějaký rozdíl oproti tomu, když dotyčné partitury má před sebou dirigent muž?

Tato otázka v sobě skrývá klišé, kterým čelím v každém rozhovoru. Není ženské a mužské hudby. Je jen dobrá a špatná hudba, dobří a špatní dirigenti, dirigentky (špatných mužských dirigentů je též velmi mnoho). Znám mnoho mužů dirigentů dirigujících úžasně diferencovaně, jemně až něžně (pokud by toto byly atributy přiřazované ženám), jakožto i tvrdých, své ženství negujících dirigentek, které dirigují až militantně (pokud bychom tyto vlastnosti považovali za výsostně mužské) a chovají se velmi direktivně.

Na hudbě Kaprálové neshledávám nic vyloženě ženského, co by muž zkomponoval jinak. Buď má skladatel co říct, má hudební invenci, ovládá řemeslo a strhne obsahem a výrazem, nebo ne, jiné dělení neexistuje.Jak prožíváte svoje profesní návraty do České republiky? Je pro vás nějaký citelnější rozdíl dirigovat české muzikanty oproti muzikantům zahraničním?

Z každého profesního návratu mám velkou radost a přála bych si jich upřímně o něco víc, velmi mi záleží na tom, aby se i v Čechách prolomily ledy omezující přístup ženám k dirigentským pultům. Už se to ale trochu mění: když jsem jako dívka zpívala v Kühnově dětském sboru a zpívali jsme s Českou filharmonií, seděla v orchestru jediná žena: harfistka. Dnes je jich tam velké procento a hraje Filharmonie hůř? Čeští hudebníci – obého pohlaví – mají obecně vysokou úroveň, diriguji zde velice ráda.

Vaše profesní, ale též soukromé přání do budoucna?

Jak jsem již předeslala, přála bych si větší rezonanci mé práce v Čechách, jako správný patriot lpím na své rodné zemi. A soukromé? Aby naši synové směli prožít život bez násilí a války. Momentální světová situace na mě působí skličujícím dojmem.

Ale abychom tento rozhovor zakončili veseleji: už se moc těším na zimní Brno a doufám, že se naše kaprálovské koncerty povedou, potěší posluchače a utvrdí Brňany v oprávněné hrdosti na svou slavnou rodačku Vítězslavu Kaprálovou!

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří!

Vizitka:
Olga Machoňová Pavlů (1971) studovala klavír, skladbu, dirigování, sbormistrovství a zpěv na Pražské konzervatoři a posléze ve Švýcarsku na vysokých hudebních školách v Basileji a Curychu. Svá dirigentská studia absolvovala u Hanse-Martina Lindeho, Manfreda Honecka a Ralfa Weikerta, zpěv u Marie Sandulescu, Daryla Halla a Gunduly Janowitz. Jako dirigentka se v současnosti věnuje tvorbě symfonické, operní i sborové. Dosud spolupracovala se Státní operou Praha, Operním studiem Curych, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, Rozhlasovým symfonickým orchestrem ve Stuttgartu, symfonickými orchestry v Basileji a v Bienne, Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně či s Moravskou filharmonií Olomouc. Za svou činnost obdržela několik cen, mezi nimi dvakrát Cenu Švýcarské kulturní nadace; v roce 1997 se stala finalistkou mezinárodní dirigentské soutěže ve francouzském Besançonu. Pravidelně spolupracuje s Hudebním festivalem Bohuslava Martinů v Basileji a se švýcarským rozhlasem DRS. V roce 2006 jí byla Senátem České republiky ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí ČR a Univerzitou Karlovou udělena cena Významná česká žena v zahraničí.
(Zdroj: Filharmonie Brno)

Foto: archiv Olgy Machoňové Pavlů