O slovo se výrazně hlásí moravská metropole

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov – Fjodor Šaljapin (Boris Godunov) – ND Brno 1932 (zdroj archiv ND Brno)

Další významnou inscenací ruské opery byla Čajkovského Piková dáma, kterou nastudoval v té době velmi slavný ruský dirigent Nikolaj Malko v režii Chorvata Branka Gavelly. Představitelkou Lízy byla Alexandra Čvanová a po jejím boku v roli Heřmana stanul její budoucí dlouholetý jevištní partner, tenorista Gustav Talman. Dalším novým tenoristou byl Jihoslovan Juraj Hančevič, jenž se poprvé představil v roli Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, ale později se věnoval především interpretaci špičkových tenorových postav v operetách.

Operní tvorbu jižních Slovanů reprezentovala opera Jakova Gotovace Morena, jejíž inscenace byla dílem dirigenta Antonína Balatky a režiséra Oty Zítka.

Členem divadla se stal rovněž režisér Branko Gavella, který spolu se Zdeňkem Chalabalou, s nímž si velmi porozuměli, nastudoval Fibichovu Šárku.

Branko Gavella (zdroj archiv ND Brno)

Titulní roli ztvárnila nová dramatická sopranistka Marja Žaludová. Z dalších nových členů jmenujme sopranistku Mášu Kolárovou a představitele buffotenorových rolí Josefa Žižku.

Ale tím už se dostáváme k dalšímu období historie brněnského divadla a jeho operního souboru. Stále výrazněji se začaly prosazovat názory, aby divadlo bylo pozemštěno. Nahrála tomu nepochybně i ekonomická situace po propuknutí hospodářské krize v roce 1929. Jedním z důsledků bylo, že se muselo šetřit, což znamenalo i restrikce v počtu zaměstnanců.

Skloubit vlastní umělecké aktivity s ředitelováním, navíc tak složitého organismu, jakým je středoevropský typ vícesouborového divadla, není jednoduché a Ota Zítek to poznal na vlastní kůži.  Ředitelé Štech i Jiřikovský byli kumštýři, ale ve své vedoucí funkci se převážně věnovali činnosti, o níž bychom dnes řekli, že je manažerská. Neumann byl především umělec. Ota Zítek, jenž se naplno věnoval oběma aktivitám, měl navíc ztíženou pozici díky své náročnosti a nekompromisní povaze. Profesor Weyr ve svých Pamětech hodnotí Zítkovu povahu velmi diplomaticky: „Byl jsem si vědom některých jeho nedostatků, zejména jeho poněkud bryskního způsobu jednání s divadelním personálem.“ Vladimír Helfert v dopise Otovi Zítkovi definoval problém naprosto jednoznačně: „… ten váš nešťastný nedostatek diplomacie!“

Ředitel Zítek, věren své zodpovědnosti, byl nucen provádět nejrůznější úsporná opatření. Tím si pochopitelně příliš velkou oblibu nezískal. Na druhé straně se kvůli svým vlastnostem netěšil ani zvláštní přízni těch, kteří o osudu divadla rozhodovali. Nakonec vše vyústilo tím, že do čela divadla, jež se stalo v roce 1931 Zemským, byl postaven Václav Jiřikovský, který se do Brna vrátil po dvanácti letech.

Ota Zítek odešel do Plzně a do funkce šéfa opery byl vybrán jihočeský rodák a díky svému dlouholetému působení v Bělehradě a Záhřebu rovněž jugoslávský občan Milan Sachs, který se ve své nové funkci představil 2. března 1932 v premiéře Wagnerova Parsifala, již režíroval Branko Gavella.

Začala nová kapitola dějin brněnské opery, které se budeme věnovat v jednom z příštích pokračování našeho seriálu.

(pokračování)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na