O taneční kritice (1): Co je to názorová žurnalistika

Pokud něco vyvolává potřebu diskuze, je to dobré znamení – téma je živé a má smysl se jím zabývat. Nejhorší je nulová reakce na jakoukoli tvorbu, s tím jistě souhlasí i umělci. V letošní sezoně jsem v porovnání s těmi předchozími zaznamenala větší a bouřlivější diskuzi o taneční publicistice (raději použiji širší pojem, do kterého se schová kritika, recenze i další žánry, které spojují společné znaky, ale každý má svou vlastní funkci). Téma si samo nachází prostor i na setkáních, která jsou určena úplně jiným otázkám. Stále více publicistů i tanečníků začíná psát články, sloupky, otevřené dopisy a komentáře a reagovat na sebe. Jako když se hodí ze skály kamínek, přidávají se další a další – je těžké odolat, když jeden začal.
Tanec smrti – Wellcome Library, London 1827 (zdroj commons.wikimedia.org)

Prázdniny kromě festivalů nabízejí odpočinek od pravidelné recenzentské činnosti a vzniká prostor také se do diskuze zapojit. Moje obojživelné postavení je specifické, protože jsem původem novinářka a mediální analytička, ale současně také kulturní PR, a žurnalistiku a mediální studia jsem si zpestřila taneční vědou. Než se vložím do diskuze se svými subjektivními názory a postavím se k otázkám, jestli se mám cítit provinile, protože jsem si dovolila taneční vědu studovat jako amatér, i když s magisterským titulem a rigorózní zkouškou z Univerzity Karlovy, nebo kolik jsem za třináct let zápolení s klasickým tancem propotila trikotů (statistiku ovšem dodat nemůžu, protože posledních šest let trénuju v tričku), chci zcela vážně a bez nadsázky (a že mi to dává práci, mnozí vědí, že jako ironik jsem se už narodila) předat čtenářstvu z obou táborů něco ze svého dávného studia žurnalistiky na FSV. Tam se teď chystají velké změny ve studijních programech, fakulta jde s dobou a s požadavky, které přinesla nová média a sociální sítě. Ale základy stále zůstávají stejné.

Mám neblahé tušení, že povědomí o tom, jak v naší středoevropské kotlině tradičně rozdělujeme mediální obsahy a jaké jsou jejich znaky, je mizivé jak na straně tanečníků, tak, pardon vlastní řady, i některých publicistů. Protože ti se obvykle nerekrutují z médií, ale z uměnovědných oborů. Někoho láska k tanci provází odjakživa a skočil do taneční teorie rovnou z gymnázia, někdo z jiného humanitního směru, když při studiu zjistil, že objektem jeho trvalého zájmu výzkumníka bude tanec… možností jsou tisíce. Někoho také my ostatní ke psaní „dostrkáme“ téměř přes jeho odpor, protože chceme větší pluralitu názorů, přístupů a stylů ve svých redakcích. Svoje místo si nakonec musí každý vydobýt a obhájit sám, ať už se školami nebo bez nich.

Průkopníci jako Jan Reimoser nebo Emanuel Siblík to měli o hodně jednodušší v tom, že neměli s kým být srovnáváni a nebyla tehdy ani konkrétní očekávání, jak má jejich práce nebo jejich profesní profil vypadat. Byli popularizátory i kritiky současně, každý mimochodem se svým vyhraněným osobním názorem, který byl všeobecně známý, takže ano, i soudy těchto velikánů byly přímo předvídatelné! (což někteří vyčítají nám, ale zvažte dobře, když se podíváte na dílo těchto mužů – jejich práci rozeznáte, už v jejich době bylo jasné, komu „padne do noty“ třeba vystoupení Milči Mayerové, a Siblík si dopřával i takový střet zájmů, že psal o své vlastní žákyni Ance Čekanové…).

Ale zpět k tématu: Jak se můžeme bavit společně o úloze žánru, když nevíme, kam ho zařadit, kdo je jeho recipient a jakou má funkci? Jsem toho názoru, že většině sporů, konfliktů a nedorozumění se dá předejít osvětou. Teď to tedy nějakou chvíli vůbec nebude o tanci – ale tanci by to přesto prospěšné být mělo:

Zpravodajská a názorová žurnalistika
Elementární rozdělení, kterému čělí každý adept žurnalistické praxe je toto tradiční dělení na zpravodajství a publicistiku či názorovou žurnalistiku.

Zpravodajství stojí na informacích a faktech, které novinář vyhledává, shromažďuje, třídí, zpracovává a ve vhodné formě publikuje v tradičních nebo nových médiích. Ve zpravodajství se (v ideálním stavu – odmysleme si prosím stav české mediální krajiny a vlastnických struktur) dbá na pluralitu názorů, vyváženost. Mělo by poskytovat informace relevantní, pro publikum důležité a užitečné, sloužit veřejnosti k tříbení vlastních názorů. Má být vyvážené, nepředpojaté, co nejvíce nestranné, taktéž jasné a srozumitelné. Nemá obsahovat novinářův názor, ale zprostředkovat fakta.

Samozřejmě – namítnete, že už výběrem té které informace nebo umístěním zprávy v té které části novin či webu novinář určitý názor předkládá, dává najevo, kterou zprávu považuje za zásadnější a důležitější. Přesto je mechanismus výběru témat a jejich umístění rutinní, řídí se pravidly – například tím, jaké má téma „zpravodajské hodnoty“ (neboli news values, to je odborný termín pro zažité znaky, které musí událost nést, aby se stala zprávou). Novinář se jako zpravodaj ale nesmí k obsahu zprávy vyjadřovat svým osobním názorem nebo postojem. Ve zprávě pouze sděluje odpovědi na základní otázky: kdo, co, kdy, kde + jak a proč. Jazyk je citově neutrální.

Jednotlivými druhy zpráv se zabývat nemusíme, ostatně s nástupem nových médií tahle oblast prodělala velké změny. Zpravodajství má ale stále své místo v tisku, televizi, rozhlase i v on-line médiích a různých hybridních výstupech těchto dříve oddělených prostředí (a ve zpravodajských agenturních servisech).

Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Názorová žurnalistika neboli publicistika zahrnuje kromě elementárních informací především autorův názor, přesvědčení, je z principu subjektivní. Zahrnuje soudy, postoje a hodnocení, kombinuje analytický nebo syntetický přístup, některé žánry mají za úkol více vysvětlit a poučit, jiné už ve své podstatě mají čtenáře přesvědčit, aby s autorem souhlasil. Je v pořádku a žádoucí, že obsahuje emocionálně zabarvené výrazy.

V názorové žurnalistice je možné vytvořit si svůj osobní styl, což ve zpravodajství nelze – tam je účelem, aby autor svou osobnost neprojevoval. V publicistice se ukazuje jeho individualita. Jazyk je bohatší než u zpravodajství, expresivní. Publicistika má často i estetickou hodnotu, i když se nikdy nestane literaturou, ačkoli může využívat třeba všech druhů kompozice a v závislosti na žánru i celé bohatství jazyka.

Jak zpravodajství, tak publicistika se zabývají otázkou objektivity. Ta je jakýmsi ideálním stavem, kterého není možné dosáhnout, protože absolutní neutralita neexistuje. I mlčení může znamenat názor. Jakákoli naše výpověď má svůj kontext a každý popis světa je i jeho hodnocením. I novinář je produktem své společnosti, kultury, vzdělání. Proto se většinou nemluví o objektivitě, ale o vyváženosti, nestrannosti a zdravém skepticismu – ve zpravodajství jde o nestrannost při výběru faktů, v publicistice o eliminování střetu zájmů, nesmí úmyslně nadržovat, třeba navzdory tomu, že logická analýza vede k zápornému hodnocení. Názor musí být podpořen něčím více než pocitem a náklonností. Objektivita samotná ale neexistuje, a to by si měli uvědomovat nejen autoři, ale i čtenáři.

Pokud jde o žánry, je samozřejmě názorová žurnalistika pestřejší. V první řadě je to na první pohled nic neříkající pojem „článek“, který ale v našem kontextu znamená propracovaný text, který analyzuje nějaké zásadní jevy nebo události. Je to například komentář, úvodník, klasická analýza, nejlépe si to lze představit v oblasti politiky a ekonomie. Žánry, které stále ještě ctíme, ale dobře tušíme, že schází na úbytě jsou sloupek a fejeton. Nicméně jsou dobrými nástroji k „vypsání“ a k „osahání“ mateřského jazyka, a proto se stále i učí. Historické žánry jako soudnička, causerie apod. měly své místo a funkci, které zkrátka již zanikly. K čemu entrefilet, když dnes každý grafik „nalije“ text na stránku beze zbytku a může zvětšit nebo zmenšit písmo či fotografii? Medailony, profily, nekrology, črty a novinové povídky můžeme také nechat stranou.

Živá a aktuální je bezpochyby reportáž (psaná, televizní, rozhlasová…), na které by měla být nejzajímavější přímá účast autora (podle hesla „být při tom“, jak je razil Zuřivý reportér Egon Erwin Kisch). Za vzor i současným adeptům reportáže bývá dáváno dílo Richarda Halliburtona. Žonglujeme také s pojmem feature, který by měl být ještě volnější než reportáž a může jít až na hranici literární a divadelní tvorby. Dále rozhovor – existuje ale i tzv. zpravodajský rozhovor nebo dialogizovaná zpráva, což není interview, jen zajímavější a chytlavější způsob, jak podat zprávu. Publicistický rozhovor se může naopak přiblížit literatuře, pak vznikají svébytná díla, jako je kniha rozhovorů Generace A. J. Liehma nebo poněkud kontroverzní Hovory nad Seinou J. Hotmara, které obsahují rozhovory s úžasnými osobnostmi stejně jako úděsnou režimní propagandu. Existuje skoro deset různých metod psaní rozhovorů, z jejichž užití může vzniknout rozmanité množství výsledků.

Ilustrační foto (Critic by Nick Youngson CC BY-SA 3.0 / zdroj Alpha Stock Images)

Recenze a kritika
A konečně už je tady recenze a kritika (a stále se pohybujeme v oblasti názorové žurnalistiky). V první řadě chci připomenout toto tradiční dělení, které zavedl Arne Novák, na recenzi a kritiku. Dnes se zdá, že se oba žánry stírají, a není to vždy vinou autora – kritika potřebuje více prostoru, kterého se v tisku většinou zoufale nedostává, ale v prostředí internetových médií je mnohem obtížnější vybudovat si status seriózního autora, protože část společnosti stále na internet jako komunikační prostor pohlíží jen jako na místo, kde si mladí hrají a ztrácí čas s Facebookem a Instagramem. Jindy nám chybí i praktická možnost oddělovat pojmy – navigaci na webech není možné znepřehlednit příliš velkým množstvím štítků nebo položek v menu, takže se při tvorbě většinou rozhodneme pro rubriku či štítek „recenze“, protože je to název smířlivější a z obou pojmů je spíš nadřazenější. Snáze odpustíme, že je pod štítkem recenze publikována kritika než naopak. Nicméně o nás jako o autorech umělci v drtivé většině hovoří jako o kriticích, nikoli recenzentech. Je to ale pojem, který má zbytečně negativní konotaci a staví nás do světla, jako kdybychom na představení chodili už a priori rozhodnutí být negativní a vše odsoudit. Je to ale arci i důsledek historického vývoje, mimochodem se cestou ztratil pojem „referát“, který se v prvorepublikovém tisku často vyskytuje v souvislosti texty, které bychom dnes označili za recenze.

Recenze je útvar, který má v první řadě informovat a představit dílo a zhodnotit jeho hlavní klady nebo zápory. Je kratší než kritika, takže by měla být úspornější i v prostředcích a jednoznačná, pokud chce autor upozornit na výrazné kvality nebo nedostatky. Předpokládá čtenáře/diváka, který dílo zatím nezná, je třeba mu ho představit, nastínit děj apod. Zahrnuje většinou stručně kontext vzniku, případně informace o tvůrci díla, je srozumitelná laikovi, nehýří zbytečně odbornou terminologií. Přežívá v denním tisku, kde je prostor pro ni stále krácen. Na internetu v naší oblasti můžeme počítat s divákem, který sice ještě neviděl dílo, ale pravděpodobně zná tvůrce nebo soubor, který dílo uvádí. Je na citu a soudnosti autora, aby zhodnotil, které informace jsou podstatné a které zbytné, je rozdíl, jestli je recenze publikovaná v oborovém médiu (takže čtenáři Opery PLUS nebudeme muset vysvětlovat, že Čajkovskij je slavný skladatel baletní hudby), nebo v běžném kulturním přehledu, kde může opravdu sloužit jako vodítko a seznámení s divadelním tancem i recipientovi, který půjde do divadla úplně poprvé.

Kritika je žánr, který se soustředí na hlubší rozbor, zkoumá dílo z více úhlů než recenze, je komplexnější, přináší více informací a kontextu, může se snažit dílo interpretovat. Předpokládá čtenáře, který už dílo zná, je vlastně takovou společnou rozpravou a výměnou názorů nad ním. V jedné metodice bylo psáno, že dílo je lepé posuzovat s odstupem, což je v rozporu s dnešním požadavkem být online co nejdříve a vyjádřit se okamžitě. Samozřejmě by bylo řešením publikovat recenzi a po delší době kritiku, otázkou je, které médium by si takového autora mohlo dovolit. Kritika má vycházet z autorových zkušeností a poznatků, jeho znalostního pozadí, autor má svůj názor podložený argumenty a dokáže dávat věci do souvislostí, hodnotí dílo, nikoli jeho tvůrce, takže osobní zaujatost by měla být potlačena. Není nutností rozebrat každý aspekt díla, i v kritice je možné vyzdvihnout některé stránky.

Od autorů se kromě samostatného úsudku podepřeného zkušeností nebo vědomostí žádá také vytříbený styl, bohatství jazyka. Nemělo by ale zatlačit do pozadí myšlenku (sama se přiznávám, že mnohomluvnému patosu podléhám), recenze a kritika má zůstat srozumitelná, tak se ale často nevyhne používání klišé, což ji také vzdaluje od literatury. Pokud se týká schopnosti recenzenta či kritika vytvořit umělecké dílo vlastní silou, jde o neutuchající boj už takových sto sedmdesát let. Už Karel Havlíček Borovský tvrdil, že sám kritik nemusí umět dílo stvořit, tedy literární kritik nemusí být spisovatelem, aby o literatuře mohl psát. Tato premisa se primárně týká literární kritiky, ale bývá vyučována jako univerzální. F. X. Šlada zase upozorňoval, že kritik nemusí hodnotit dílo, ke kterému nemá žádný vztah, a v tom se s ním shodoval i Mukařovský (zatímco v našem případě, co si budeme povídat, je recenzování často během od projektu k projektu a od premiéry k premiéře, a ne každý jeví opravdu ryzí zájem o všechno, co se v dobré víře zavázal zrecenzovat).

Uvědomme si v každém případě, že naše teoretická východiska tak jako tak pocházejí z teorie literární kritiky, protože ta tu byla první, přinejmenším v našem jazykovém okruhu. Byl to v 19. století především Karel Havlíček Borovský (i když nebyl sám, nezapomínala bych ani na J. K. Chmelenského), kdo jasně pojmenoval požadavky na moderní kritiku, která je nástrojem rozvoje a kultivace oboru (tehdy česky psané literatury a divadelní hry) a na tuto generaci navázali další, ovšem opět s důrazem na literární kritiku. Literární kritika má mezi vědami lepší postavení než kritiky dalších oborů – je jednou ze tří základních literárních disciplín, vedle literární teorie a historiografie, což je zase zásluha především F. X. Šaldy, který kritiku pojímal jako uměleckou disciplínu. Není mi známo, že by taneční kritika v rámci svého vlastní oboru kdy požívala takového zájmu a postavení. Ovšem jen to, čemu je věnována pozornost, se může rozvíjet a vzkvétat!

Ačkoli jsem vždy obdivovala přímočarost jazyka Karla Havlíčka a ve svých prvních pokusech jsem měla bezelstnou tendenci být stejně přímočará i ironická, u taneční kritiky jsem později našla vzor v již zmiňovaném Emanuelu Siblíkovi, který je jedním z jejích průkopníků, jeho přístup byl smířlivý a jaksi všeobjímající. Přeci jen zacházíme s materií poněkud subtilnější a mladší, než je literatura. Je to trochu jako kdyby tanec, zejména současný tanec, prožíval dnes své „národní obrození“. Ale o postavení tance si ještě něco povíme později. Dnes svůj úvod do teorie žurnalistických žánrů ukončím. V dalších částech bych už ráda přešla k subjektivnímu pohledu a podívala se na pár dalších témat: připomenutí zásad kritické práce Emanuela Siblíka, kterou vnímám jako živý a platný odkaz; na to, proč tanec potřebuje teoretiky z jiných oborů, anebo proč nelze psát recenze a kritiky na profesionální úrovni zadarmo. A možná se zdržíme déle i u nestorů umělecké kritiky 1. poloviny 20. století, protože na jejich základech stavíme dnes, i když si to už neuvědomujeme.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat