O taneční kritice (5): Poznámky o kompetencích, profesi a psaní zadarmo

Poslední zastavení nad taneční kritikou věnuji tématům, která jsou trochu kontroverznější. Mám tušení, že kolem nich obcházíme a nikdo nechce říct nahlas, jak moc se ho některé věci dotýkají, protože se ty otázky podobají sudu s dynamitem a nikdo nechce přivolat hromobití zrovna na sebe. Ale k čemu jinému využít poslední okamžiky divadelních prázdnin než k otevření témat, na která není uprostřed projektů a premiér pořádně čas? I s tím rizikem navrch…

Psát může každý?
Teď se už pohybuji v oblasti názoru, nikoli odborných a historických souvislostí, o které jsem se dosud opírala. Jsem ale přesvědčená, že v našem diskurzu jsme příliš opatrní a příliš tiší a že přestat se bát říct pouze názor a zariskovat je důležitá cesta k získání sebevědomí pro celý obor. Vracím se k ožehavému tématu, které jsem načala z jiné strany, a to proč mají mít právo psát o tanci netanečníci, a co na druhé straně často limituje v této činnosti tanečníky. Na tu druhou část otázky neexistuje statistika a výzkum, ačkoli by to nebylo marné témat (s použitím metod ze sociologie).

Jistě by bylo lákavé hledat a předkládat mi podobnost v literatuře, poukázat na osobnosti, které jsem sama jmenovala. Poukázat na to, že už Havlíček, nebo později Šalda byli současně spisovateli i literárními kritiky. Kolik jen autorů se ve slovnících honosí výčtem „spisovatel, novinář, kritik (případně dramatik, překladatel)“ atd. Nabízela by se tedy paralela, že tanečníci a choreografové by měli být automaticky také kritiky, ale to by byl argumentační klam. Cítím tu jeden zcela zásadní problém, před kterým puristé brojící proti nám civilům zavírají oči:

Být literátem a literárním kritikem/publicistou je ve své podstatě jedno jediné „řemeslo“: práce se slovem a jazykem, byť různě motivovaná a podpořená jinou zkušeností. Někteří teoretikové požadují po kritikovi ještě další kvality než po spisovateli, že musí umět psát je však tak základní předpoklad, že ho nikdo ani nezmiňuje. K práci spisovatele a literárního kritika je v základu potřeba pouze jeden talent, dar slova, který je podporován autorskou praxí, tzv. „vypsáním“, a sečtělostí (autor nesmí ustrnout v zásobě vyjadřovacích prostředků a zmechanizovat svou práci jako stroj). Ale pro to, aby se mohl tanečník stát kritikem, je potřeba, aby měl talenty oba dva, pro dvě odlišné profese.

Že talent je něco, co nelze naučit, jistě cítí i umělci: jsou tanečníci, kteří si doslova vydřou svou práci, protože po ní touží, ale zřídka dostihnou ty, kteří měli nadání vrozené a disponují tím nepojmenovatelným espritem, který vzletně nazýváme talentem od Boha a kouzlem osobnosti. Stejně tak existují autoři, kteří píší třeba i deset let, a přesto je jejich jazyk stále chudý, kostrbatý a bez fantazie, nerozletí se nikdy do velkých obrazů. Lze naučit techniku – akademický slovník či kontaktní improvizaci, nebo pravidla kompozice textu, stylistiku, gramatiku, pravopis. Ale nutkání (a potěšení!) hrát si s vlastním tělem stejně jako hrát si s jazykem, tak aby vznikalo něco nového a svěžího, to musí člověk cítit v samém jádru své osobnosti.

Netvrdím, že publicista nutně musí mít kvality literáta, ale cit pro jazyk je naprosto nepostradatelný. Člověk s darem slova snadno chápe gramatiku a nepředstavuje pro něj překážku a otravnost (za předpokladu, že nenarazí na učitele, který jeho zájem zadupe už na základní škole), vše mu jde tak nějak samo, přirozeně a bez námahy. Bohužel také občas nechápe, proč to, co je pro něj snadné, působí jiným lidem obtíže, a tak může někdy působit neúmyslně povýšenecky. Publicista totiž miluje jazyk tolik, že ho fyzicky bolí, když vidí chyby druhých, vidí v tom neúctu a ubližování tomu, čím žije. Nerozumí argumentu „jde o obsah, na pravopis peču“ a nevěří, že by tolik diskutérů na facebooku a v komentářích bylo dyslektiky a dysgrafiky, že opravdu za své opovržlivé chování k jazyku nemohou.

Tak jako tanečník zatíná zuby, vidí-li reklamu s modelkou, která poprvé v životě stojí na špičkách, má je špatně uvázány a hrozí jí, že okamžitě upadne nebo si alespoň utrhne oba menisky, tak jako zoufale kroutí hlavou nad amatérem, který se chce cpát do špiček po prvním roce taneční průpravy, stejně tak trpí publicista a člověk milující rodný jazyk, když vidí, jak s ním někteří zacházejí. Jistě vím, že kontaminace větné vazby neohrožuje zdraví tak jako špička zavázaná křížem krážem ke koleni, ujišťuji však tanečníky, že mentální utrpení člověka, kterému někdo druhý znásilňuje jeho „pracovní prostředky“ je úplně stejné. A ve chvíli, kdy někdo v diskusi napíše publicistovi provokativní otázku, aby mu, než začne psát, řekl, kolik toho odtancoval na jevišti a předvedl nějaký baletní prvek, a v této výzvě ještě udělá několik pravopisných chyb, mám chuť dotyčnému odpovědět ve stylu: Než nám začneš kafrat do práce, vrať se na základku a nauč se vlastní jazyk, kolik jsi ty za svůj život napsal článků? (Snižovat se k hádce s anonymy by ale bylo nedůstojné.)

Každé nadání je potřeba kultivovat, a tak se jistě stane, že i člověk, který má vlohy pro více profesí, díky výuce, kterou absolvuje na cestě za vysněným povoláním tanečníka, ostatní potlačí, protože zkrátka není prostor pro jejich pěstování. Budoucí tanečník je 100% vedený k tomu ovládat své tělo, nikoli verbální projev. Celý život se soustředí na to vyjadřovat se pohybem a skrze tělo a fyzické vjemy poznávat i svět. Studium je extrémně fyzicky náročné, a tak jdou jiné zájmy stranou. Tak se jistě snadno stane, že případné přirozené vlohy a láska k jazyku a slovu jsou potlačeny. Může je ale objevit dodatečně, znám i tanečníka s velkým literárním talentem – to intuitivně vycítíte z textu, stejně jako poznáte na první pohled přirozený taneční talent, lehkost, oduševnělost projevu, kterým výrazné talenty zastiňují ostatní už útlém mládí. Někteří si najdou cestu ke slovu a literatuře už během taneční kariéry, někteří po jejím ukončení – kde jsou předpoklady, kde vlohy jen spí, tam je možné je dodatečně probudit. Takové autory znám (nejmenuji, protože se může snadno stát, že na někoho zapomenu a není mým cílem vyvolávat spory), ale také případy naprosto zoufalých a marných pokusů o napsání srozumitelného textu, kdy je absence talentu očividná.

Jen kdybychom měli k dispozici statistiku úspěšných publicistů-tanečníků a porovnali ji s celkovými počty profesionálních tanečních umělců v různých generacích, mohli bychom poznat, jestli je tedy obec profesionálů schopná „saturovat trh“, zajistit kontinuální redakční práci všude tam, kde se taneční reflexe objevuje. S každou regulací a omezením vyvstává množství problémů počínaje nastavením hranic, třeba kde začíná pomyslná čára, aby byl tanečník skutečně profesionálem zralým na hodnocení cizí práce: stačila-li by konzervatoř (a která, jsou si v očích profesionálů opravdu všechny rovny?), nebo je nutné xy let v divadle, a bude mít stejnou váhu práci v tom a tamtom souboru, a co když adept nikdy nedosáhne na sólové party, a co práce na volné noze, a jak poměřit profesionalitu v současném tanci, a měl by mít klasický tanečník právo psát o současném tanci? Absurdní představa, že? Možná proveditelné ve státě s plánovaným hospodářstvím a umístěnkami, kde by bylo svobodné povolání vůbec zakázáno. Ale přesně takovými spory by to skončilo, kdybyste vy, co voláte po základním kritériu „jenom tanečníci“ skutečně takový požadavek prosadili, protože jakékoli omezení musí mantinely dostat, a zcela přesné.

Na rozdíl od šéfredaktora časopisu Svět a divadlo si nemyslím, že je kritiků performativních umění úplný dostatek, jak o tom byla řeč na jedné letošní diskusi. Odborná média mají své stálé zastoupení, ale mluvíme o daleko rozsáhlejší oblasti od tisku po internetové portály všeobecného zaměření. A na internetu je obrovský nevyužitý potenciál sociálních sítí a budování vlastní značky, který vlastně vůbec nikdo nevyužívá, jako kdyby vystupovat jen sám za sebe bylo příliš nebezpečné a drzé. (Ale kde by byli Šalda a Černý, kdyby se nakonec nevydali cestou založení vlastních médií? Ve své době neměli internet, takže museli vydávat své články tiskem, zatímco my máme v rukou technologie, o kterých se generacím před námi ani nesnilo, dokonce ani nevíme, jak dlouho je vůbec k dispozici ještě mít budeme, a využívá je jen zlomek lidí…) Každopádně po deseti letech v centru tanečního světa věřím, že spoléhat se jen na tanečníky a na to, že se v nich probudí druhý talent a z jejich řad se bude rekrutovat dostatečné množství publicistů, bych považovala pro obor za velký risk. Můj názor je, že zde máme působit všichni a že kritériem naší práce mají být její výsledky, a nikoli náš původ.

Ještě poznámka – nezvyk užívat psaného slova se může pojit i s nesnází proniknout do složitějšího psaného textu jako jeho recipient. Stejně jako tvorbu, je nutné „trénovat“ i percepci, takže opět, pokud skutečně není někdo zvyklý pravidelně psané texty číst, ať už z jakéhokoli důvodu (od fyzické vyčerpanosti po pohodlí konzumace obsahů na sociálních sítích), stanou se pro něj složitějšími mnohé, i když to není záměr ani naschvál. To na adresu těch, kteří si občas stěžují na komplikovanost textů. Bohužel, nejde dělat účinné kompromisy a sahat k trivializaci textu kvůli užší skupině čtenářů. Nemluvím o úletech, kdy někdo formu nadřadí obsahu nebo vytvoří místo recenze esej, ale o používání složitějších větných konstrukcí, metafor, nebo naopak výpustek, zkratek, kdy vznikají místa, v nich je potřeba se zkrátka soustředit a neztratit nit nebo zapojit představivost. Může to být vnímáno z naší strany jako arogance, ale jsme součástí publicistiky jako celku, kde je jednou z funkcí i kultivace jazyka samotného a nároky jsou velké. Publicistická tvorba má i funkci estetickou.

Návrh smíru – jít na to ve dvou

Nabízí se jedno řešení, jak smířit pomyslné tábory praktiků a teoretiků – spoluautorství, tvůrčí tandem. Nikdy jsem sice v praxi nic takového nezažila, ale dovedu si představit spojení dvou osobností, tanečníka a publicisty, kteří by tvořili společně. Tanečník by přispíval pohledem své žité praxe, publicista by vycházel z teoretických znalostí a přinášel by pohled netanečního diváka (pro kterého je přeci představení určeno – netvoří jen choreografové pro své kolegy, ale především pro publikum, pro ty lidi, kteří tanečními profesionály nejsou!) a současně by jejich společné vývody zpracovával do jazykové podoby. Hovořím o písemné podobě, ale doba audiovizuálních médií a sociálních sítí si bude žádat i vykročení tímto směrem a budeme nuceni se v rámci přizpůsobení našemu publiku pustit i do mluvených příspěvků a ovládnout videoformáty. Ale jazyková kompetence bude stejně stále nutná.

Nuže, pomyslná spoluautorská dvojice by tedy navštěvovala představení společně a své články podepisovala dvěma jmény. Jaké jsou překážky? Samozřejmě žádní dva lidé nemají naprosto stejný hodnotový systém a stejné estetické cítění, tudíž by docházelo k názorovým sporům. Už jen vytvořit dvojici by předpokládalo najít protějšky, jejichž pohled na taneční tvorbu a její funkci se bude alespoň v základních bodech shodovat. Dialog není na škodu, ale pro spoluautora bude těžké podepsat se pod slova svého kolegy, s nimiž stoprocentně nesouhlasí. Pak je tu problém praktický – jak takovou práci honorovat? Už teď jsou honoráře za publicistiku v kultuře spíš symbolické, kdybychom se dělili napůl, nezbude skoro nic. A proč není možné dlouhodobě psát zadarmo, to také ještě vysvětlím.

Mohly by si redakce dovolit na jedno téma, jedno představení vydat dvojnásobek? Možná by se trochu zesílila pozice editora jako „gatekeepera“ rozhodujícího o tom, která témata pokrýt, a která vynechat. Dnes panuje trend, v němž se snažíme vyjádřit ke každému projektu, aby se žádný umělec necítil opomíjený a nedoceněný, víme totiž dobře, že i nenapsat o někom je signál či zpráva. Museli bychom více odmítat, a tím riskovat, že nám uniknou zásadní počiny. Nicméně – aby se obě znesvářené strany dobraly opravdového míru, bylo by takové „mezioborové“ řešení praktické. Když to dokázaly autorské dvojice jako Werich a Voskovec nebo Šimek a Grossmann, třeba bychom to dokázali i my. Sami to v jedné ze svých povídek vtipně uzavírají: „Vždyť nevyvztekali se dosyta Tři mušketýři, Vinnetou s Old Shatterhandem, Kolben s Daňkem a Chruščov s Bulganinem?“ Jen tak na zkoušku – dovedete si na poli tanečním/publicistickém najít někoho, s kým byste dokázali společně tvořit vy? A nejvyšší stupeň dokonalosti by vznikl v okamžiku, kdy by se do společné tvorby zapojit i muzikolog, který by se soustředil na hudební složku díla…

Proč nemůže být kritika koníčkem

Nestává se to sice už tak často, ale i dnes se ještě setkávám s názorem, že psát o tanci bychom měli zadarmo a odměnou by mělo být, že nás to baví. Vždyť za účast v diskusích také nejsme placení. Jenže psát publicistiku soustavně a na profesionální úrovni je něco docela jiného než napsat jednou za půl roku článek z přetlaku a nabídnout ho někde ke zveřejnění, nebo se jednorázově zapojit do polemiky. Psát si vlastní blog je na uvážení každého autora, většinou ale, pokud ho nebude od počátku tvořit jako odborný, se články na blozích nepovažují za stejně závažné jako v oficiálních médiích a očekává se od nich, že jsou to ryze osobní názory bez autocenzury. Tak je berou i čtenáři, a to že se jimi nechávají ovlivňovat, je spíše otázkou nedostatečné mediální gramotnosti a toho, že bloggeři a influenceři si často vytvořili z původně zájmové činnosti výdělečnou práci, přičemž stále předstírají, že tvoří jen deníček. To je ale otázka etiky a je velmi nepravděpodobné, že by se něco takového stalo v oblasti kultury, tito nebezpeční influenceři se vyskytují v módním, cestovním a fitness průmyslu spíš než v divadle. Blog novináře nebo publicisty by byl jistě pokládán spíše za „odkladiště“ myšlenek, které si nemůže dovolit publikovat v médiích. Ale ano, tam má svou volnost, tam nikdo nehodnotí jeho styl a dodržování profesních standardů, snad kromě otevřené lži nebo klamavé reklamy. Hranice je prostupná a vydělávat si blogováním lze, ale to není autorská činnost s honorářem za text, nýbrž marketing. Prodej reklamního prostoru, který jen vypadá jinak než inzerát, protože doba se změnila a prodejní techniky s ní.

Zodpovědnost při publikování textů v médiích, natož odborných médiích, je ovšem mnohem, mnohem větší. To je jeden závažný aspekt, který odděluje práci od psaní pro radost. Ačkoliv objekt, o kterém píšeme, v obou případech můžeme milovat. Profesionální publicistika nese spoustu odpovědnosti – vůči čtenáři, vůči umělci, vůči oboru, vůči umění. Kdybychom vzali za slovo Šaldu, tak tvoříme budoucnost naší vlastní společnosti. Ačkoli bychom jistou míru zodpovědnosti měli cítit za všechno, co veřejně sdělujeme, i kdyby to byl jen status na facebooku, na úrovni mediální produkce se pohybujeme v oficiálním diskurzu, kde zůstává naše sdělení zachováno, přejímáno, dál zpracováváno. Stává se prací, i když je málo placená nebo dobrovolnická. Zodpovědnost za výsledek je to, co odlišuje práci od koníčku.

Je sice populární říkat, že má štěstí ten, pro koho je práce zároveň koníčkem nebo koníček prací, ale to je velmi vágní formulace, spíš škodlivá než co jiného. Ve skutečnosti tím míníme, že nás práce naplňuje a připadá nám smysluplná, případně že se něčemu podobnému věnujeme i ve volném čase. Ve chvíli, kdy svou činností ovlivňujeme jiné a za její výsledky máme zodpovědnost, není to koníček. To neznamená, že nějaký nemůžeme provozovat na úrovni, která odpovídá profesionální činnosti. A že při ní nemohou vzniknout výsledky, které obor obohatí. Někdo může být ve volném čase speleologem a objevit nový jeskynní komplex, nebo vášnivý entomolog nový druh hmyzu. Ale v samotném procesu nebyl zodpovědný za výsledek, neslíbil objev, nezavázal se k němu, je to vedlejší produkt, nikoli účel.

Kritika a recenze však nejsou neplánovaným výsledkem, ale plodem cílevědomé činnosti, která ostatně zabírá mnoho času, stejně jako jiné publicistické útvary. I práci, která je zodpovědná, dokážeme někdy jistě dělat úplně zadarmo, pokud jsme se pro to úmyslně předem rozhodli. Ať je člověk dobrovolným hasičem nebo pracuje v charitě, konec konců může zadarmo i psát, ale to není standardní provozování profese, ale osobní oběť, kterou na jedinci nemá nikdo právo vyžadovat. Kdyby snad někdo chtěl ještě podotknout, že mnohý spisovatel měl v minulosti občanské povolání a knihy psal po nocích a také bez odměny, podotýkám, že rozdíl je v tom, že psát román do šuplíku se podstatou rovná koníčku – zato psaní publicistiky probíhá na zakázku, je očekáván konkrétní výsledek.

Trocha matematiky

Podívejme se prakticky, kolik času publicistika zabere. V ideálním případě máme na představení akreditaci, takže nevznikají alespoň výdaje (nepočítám cestovné, které některé redakce hradí, některé ne, záleží na aktuální situaci). Pokud se chystáme zpracovat kritiku závažného složitějšího díla a víme, že bude podrobná, například premiéru velkého baletu, předchází návštěvě představení studium podkladů. Čtení předlohy, pokud vychází z jiného díla, seznámení s historií kusu, který má za sebou více nastudování (nemyslím, že někdo dokáže zpaměti obsáhnout dějiny všech baletů a vysypat je z rukávu, i když neupírám intelektuální zázemí znalcům specializujícím se na jedno historické období a éru), zkrátka je třeba ovládnout kontext. Pokud se díváme na záznamy dřívějších nastudování nebo je předlohou literární dílo, jde o hodiny času. A nemůžeme čtení nebo sledování pojmout pouze jako estetický a citový prožitek, jako běžný čtenář a divák, protože už v téhle fázi nastupuje zodpovědnost, máme cíl, na který myslíme. Uvažujeme už i o budoucím textu.

Stejně tak při sledování inscenace běží jako na pozadí operačního systému počítače v naší mysli analýza, strukturujeme výpovědi, snažíme si zapamatovat klíčové body nebo rušíme ostatní diváky pokusy psát si potmě poznámky. Z mnoha inscenací nemáme jako diváci vlastně nic, protože i své vlastní pocity a reakce permanentně podrobujeme analýze a vyhodnocování. (Proč mě ten výjev tak rozčiluje, je to nějaký skrytý předsudek, který musím eliminovat a utvořit si větší odstup? Ta scéna neodpovídá mým estetickým zálibám, ale musím se od toho oprostit a být nestranný. Hrome, kde už jsem tuhle vazbu předtím viděl? Ne, soustřeď se, máš tu práci, musíš se povznést na to, že ti to připadá nechutné, je to záměr a ty musíš přijít na to, co se za tím záměrem skrývá. Je to prvoplánová provokace, nebo ten člověk opravdu chce něco důležitého říct? Hlavně nezapomenout, co tady bylo za hudbu, v programu je zase napsané jenom „směs“, musíme si doma přehrát nějakého Händla…nebo to byl Purcell? Jestli to byl ve skutečnosti Vivaldi, bude to strašná ostuda…) Permanentní dialog sama se sebou a skutečný zážitek často nulový…

Samotné psaní pak také není otázkou několika minut. Musíme často dohledávat detaily a souvislosti, abychom dílo uvedli do dalšího kontextu a zodpověděli otázky, které vyvstaly při jeho sledování. Málokdo dovede jeden text napsat bez zaváhání „z listu“. Na běžnou recenzi připadnou minimálně dvě hodiny, na velkou kritiku ale třeba i šest sedm hodin. Někdy je třeba nechat text „uležet“, jindy je obrovský tlak na to, aby vyšel co nejrychleji, ale třeba máme ještě potíže s vytvořením odstupu a je to i velmi stresující situace. Nedopustit se předpojatosti, potlačit předsudky, nenechat se ovlivnit. Podobné je to někdy i u rozhovorů, u nichž se časová dotace přeci jen lépe určuje. Počítejme hodinu až dvě na přípravu okruhů nebo otázek, minimálně. Pokud osobnost neznáme, čas na přípravu se prodlouží. Průměrně hodina připadne na realizaci, nepočítáme-li čas strávený cestou na a ze schůzky. Přepis průměrně trvá 2–3x déle než samotný záznam, záleží i na projevu interviewovaného, ale obvykle 1 hodina rozhovoru znamená 3 hodiny hrubého přepisu. Ten je třeba převést do čitelné podoby a pak znovu upravit do výsledné podoby, další dvě až tři hodiny nebo více, podle kvality materiálu, kterému dáváme formu. Dále počítáme se zapracováním připomínek po autorizaci a někdy i s editací od redaktora, což může tvořit další hodinu až dvě. I nejjednodušší práce na rozhovoru tak vychází na celý pracovní den. Ani za předpokladu, že v psaní vidíme své poslání, nemůže nikdo věnovat tolik „volného času“ pravidelně.

Bavíme se tady o světě online médií, ve kterých nejčastěji publikujeme své texty my, publicisté z umělecké sféry. Pokud jde o časopisy tištěné, většinou se stále honorují za normostrany a honorář bývá vyšší, v případě společenských časopisů ve velkých nákladech se jejich redaktoři psaním reportáží a rozhovorů do celého čísla uživí, ale v oblasti kultury s tím nemůžeme rozhodně počítat. Jistě je tu stále možnost programově se rozhodnout psát zadarmo, ale je otázkou, jak dlouho takové předsevzetí může vydržet. Zvláště v případě, že chceme nebo musíme v tom svém „volném“ čase dělat i něco jiného. Máme domácnost a koníčky, u kterých si skutečně odpočineme. Nechceme celý den a noc jen sedět u počítače a nechceme, aby celým naším sociálním světem bylo jenom divadlo. V ideálním světě máme osm hodin spánku a osm hodin práce a zdánlivě osm na všechno ostatní, v tom reálném si (k bezesným nocím a přesčasům) musíme připočítat také cesty do práce či zaměstnání, „obsluhu“ svého života a domácnosti, jakou jsou úřady, lékaři, úklid, nákupy, vaření, nenadálé havárie, péče o vlastní kondici nebo sport, které vyžadují hodně času, chceme si dopřát čas i na takové věci, jako je četba, koncerty, galerie, ruční práce a kutilství, turistika, víkendy v přírodě, domácí zvířectvo, zahradničení a čas na film v televizi…

V případě, že člověk nežije sám, ale má partnera nebo rodinu, pak se o těch třetích osm hodin a všechny tyto své potřeby dělí s dalšími lidmi. Vměstnat do nich ještě jinou, vysoce zodpovědnou práci úplně zadarmo, je tedy úkol pro silné povahy. A je to velký úkol už i v případě, že je honorovaná. Asi je to těžko uvěřitelné, ale dokonce i publicista může vyhořet. Přitom aby se autor vyvíjel, je potřeba, aby jeho činnost byla soustavná a pravidelná. V ideálním případě bychom měli mít ještě prostředky na cestování a vstupenky na regionální a zahraniční produkce, protože i nás jako teoretiky velmi ohrožuje uzavřenost a nedostatečný rozhled, to je jistě jedno z nejkritičtějších míst, které nás brzdí. (Díky Bohu a přírodě za programy krátkodobé mobility, ale pokud nemáte úspory, stejně to otázku všech výdajů nevyřeší, zvlášť když se náklady proplácejí až zpětně.)

Někteří tvůrci by navíc rádi, kdybychom mohli chodit i na zkoušky jejich produkcí a viděli toho více ze „zákulisí“ tvorby, setkávali se a účastnili workshopů a oborových diskusí. Na takové aktivity by ale zaměstnanec v plném úvazku musel obětovat dovolenou, takže se takovým aktivitám bude věnovat spíš člověk ve svobodném povolání a pán svého času. V oblasti kultury, ve které není zrovna koncentrovaný kapitál, je ovšem pozice živnostníka hodně komplikovaná. Bylo by krásné dostát všem těmto představám, rozvíjet se, cestovat, trávit všechen čas s tvůrci a diskutovat společně o oboru, psát s lehkostí, empatií, erudicí a věnovat tomu hodiny. To chce ovšem bohatého sponzora nebo hodně velké dědictví. Nemyslím, že se někdo v tak zajištěném postavení v naší oblasti nachází. A tak jen prosím – i když nesouhlasíte s některými našimi názory a pracovními výstupy, vězte, že každý z nás dělá všechno, co je v jeho silách, aby byly profesionální, nechte si opovržení a odsudek až jako poslední možnost.