O umění, sportu a penězích

Jan Simon, 27.01.2015 14:30

Sloupek Jana Simona (1)

Když jsem byl osloven, abych se ujal psaní občasné rubriky na stránkách tohoto média pro příznivce krásné hudby a dobrého divadla, přemýšlel jsem, jak začít. Vždy, když přichází něco nového, mělo by to čtenáře zaujmout obsahem, formou sdělení. Nejlépe obojím, a jak si dnešní doba žádá, mělo by to nést atributy výjimečnosti. Vlastně úplně stejně, jako když pořadatelé koncertů či divadla lákají své potenciální posluchače a návštěvníky do svých domů, aby zhlédli a náležitě ocenili produkci. V podstatě to znamená, aby každý, kdo touží po jistém typu kulturního zážitku z oblasti artificiální tvorby, byl ochoten zaplatit adekvátní vstupné. Deklarovaná mimořádnost se však postupně stane běžným standardem a vybočit z něj a zaujmout ještě „výbušnějším střelivem“ překlápí často tuto snahu do roviny významných marketingových a společenských eventů, které se velmi často odehrávají na půdorysu systému „vidět a být viděn“. Ano, v historii i současnosti patří mimořádné společenské události k životu a mohou být kořením pro každodenní shon. Mnohdy souhra okolností přála a přeje tomu, že díky poptávce po nevšedním zážitku vznikala a vznikají díla či umělecké výkony, které přetrvají v myslích kulturní obce i kulturně smýšlející části společnosti dlouho v paměti. Zde ale hlásím, že žádnou „bombu“ v arzenálu nemám.Má dcera provozovala vrcholový sport. Sport, jehož hvězdy vydělávají obrovské peníze, které oceňují neuvěřitelnou dřinu v podobě nekonečných tréninků vštěpujících dovednosti, herní stereotypy, úmorné cestování a dlouhou dobu neuvěřitelné finanční investice, které se mohou, ale také nemusí vrátit v podobě peněz vyhraných na turnajích nebo členstvím ve špičkových týmech. Sám jsem výkonným umělcem i kulturním manažerem, který měl to štěstí setkat se s lidmi, kteří toho ve sportu i „kumštu“ dokázali neuvěřitelně mnoho a měli a mají příležitost provádět své sportovní výkony nebo umělecké výkony na nejvěhlasnějších sportovištích, prémiových pódiích či špičkových operních domech. Ta dvě odvětví lidské činnosti mají mnoho společného – talent, odhodlání, nezdolné úsilí, touhu vyniknout a především lásku k předmětu toho, co každý z těch vyvolených dělá. Tak jako sporty, v nichž je dosahováno skvělých výsledků, jsou při svém rozvoji závislé na velikosti členské základny, která se příslušnému sportu věnuje, tak i v interpretačním umění je třeba myslet na to, aby budoucí hvězdy koncertních pódií vyšly z množiny těch, kteří hudbu či divadlo milují a chtějí tomuto fenoménu sloužit.Doba se nám dramaticky změnila, globální dosah informací vytváří zdání nepřeberných armád mladých sportovců i umělců, z nichž určitě někteří mají předpoklady vyniknout. Podíváme-li se však detailněji pod povrch, zjistíme, jaké jsou základní vstupní parametry pro účast na tomto dění. Plácek, na kterém si parta kluků zahraje fotbálek, budete dnes hledat dlouhé hodiny. Členství v tréninkovém programu jakéhokoli sportovního klubu stojí rodiče velké peníze, které mnohdy velmi zásadně promlouvají do rodinných rozpočtů. Sport má však jednu zásadní výhodu. Svou podstatou oslovuje jeden ze základních rysů lidské povahy, a tím je soutěživost. Navíc sportovní výkon přenášený na svého konzumenta, tedy diváka, vzbuzuje svým způsobem jednoduchou emoci založenou na principu napětí a touhy, aby „ten můj favorit“ vyhrál. Málokdy slyšíte názor, že tým hrál nádhernou házenou a nevadí, že prohrál. Míra aktivního zapojení konzumenta sportovních výkonů je významně omezena, pokud jím nemyslíme hlasité povzbuzování a občasné spontánní opuštění příslušné sedačky v hledišti v momentech nejnapínavějších okamžiků.

Tím nechci snižovat konzumaci sportovních výkonů, sám jsem velmi nadšeným fanouškem několika sportovních odvětví. A je to i zábava, kterou člověk k odreagování od každodenních starostí nutně potřebuje. Je nutné si však povšimnout, které sporty jsou například v českém prostředí úspěšné i na mezinárodní úrovni. Jsou to ty, kde je široká členská základna, kde funguje státní dotační politika a sponzorské prostředí je tomuto odvětví nakloněno. A nakloněno bývá tam, kde cítí potenciální úspěch. Nejde o mecenášství, jde o reklamní spolupráci, která pak vyústí ve vyšší spotřebu produktu daného sponzora. Pokud by pak neexistovaly „okresní přebory“, nižší soutěže, nebylo by dobrých výsledků ani na vrcholové úrovni. A ani na té vrcholové úrovni, pokud nejsou vytvořeny adekvátní podmínky, nejsou výsledky srovnatelné se světovým standardem (snad jen to rychlobruslení a nezdolná vůle českých protagonistů tohoto sportu). Hráči odcházejí do zahraničních klubů za lepšími podmínkami, které několikanásobně převyšují možnosti českých „špičkových“ klubů. A velmi často odcházejí do nižších soutěží, jen proto, že i tam jsou podmínky pro práci významně lepší.V umění je to s oslovením publika a tedy potenciální finanční podporou složitější. Konzumace artificiálních útvarů vyžaduje daleko větší míru osobní investice. Ano, i zde jsou emoce primární, ale způsob jejich probuzení je založen na několika principech, z nichž mnohé operují takovým úkazem, jako je přemýšlení, úvaha. Tedy něco, co ve své podstatě vyžaduje mentální aktivitu. Z tohoto titulu „vyšší umění“ nikdy nebude asi záležitostí většinovou. A to se drtivě promítá do podmínek, které jsou vytvářeny pro vzdělávání i následné praktikování těchto umění. Jenže stejně jako ve sportu, i v umění je nutná široká praktikující základna, která vytváří konkurenční prostředí stimulující k mimořádným výkonům. Pokud umělecké školy nemohou z finančních důvodů angažovat špičkové pedagogy i ze zahraničí, pokud v prostředí orchestrů nejsou hráči vystaveni konkurenci ze strany svých zahraničních kolegů, kteří by měli eminentní zájem hrát v tom či onom tělese (a nelze si zastírat, že důvody jsou primárně ekonomické), pak jen stěží lze očekávat dramatický nárůst kvality směrem, který je tak často očekáván ze strany hudební kritiky a odborné veřejnosti.

Je mrzuté, že mnoho regionálních orchestrů i divadel bojuje se základními principy existence. Protože, ať si to chceme připustit či nikoli, i kvalita České filharmonie, Národních divadel v Praze, Brně nebo Ostravě, FOK, Prague Philharmonia, SOČR, Filharmonie Brno či Janáčkovy filharmonie Ostrava se odvíjí od toho, v jaké kvalitě mohou svou činnost díky finančnímu zázemí provozovat orchestry v krajských městech. Svou roli hrají možnosti praxe, síla konkurenčního prostředí, náročnost uměleckých projektů, kvalita hostujících dirigentů a sólistů, marketing a komunikace. A u posledních dvou jmenovaných položek se dostáváme i na stranu návštěvníka koncertů, divadelních představení. To, že všechny kulturní instituce produkují umění v rámci maxima svých uměleckých a materiálních možností, je základ. Veřejnost se však musí o něm dovědět, musí pochopit, že tyto hodnoty dotvářejí to, čemu se říká kvalita života. Ta se neskládá jen z pěkného bytu, pohodlného či rychlého automobilu, zajištění na stáří nebo kvalitní lékařské péče. Musí to pochopit i ti, kteří umění finančně podporují, ať už je to veřejný či soukromý sektor. Je to investice do kvality soužití ve společnosti, prevence porušování etických norem, ať už jsou dány zákony či morální úrovní společnosti. Vycházeje z evropské kulturní a společenské tradice, mne tedy četné a významné limity ochoty podporovat živé umění a mechanismy jeho zpřístupňování široké veřejnosti v mnoha médiích v adekvátním rozsahu znepokojují.Možná i proto vznikla nová řada SOČRu v Obecním domě. Chceme, aby k nám přicházelo takové publikum, které si své normy definuje, není ve svém přijímání skutečnosti zakonzervováno na pevných a neměnných pozicích. Nechceme vytvářet podbízivou dramaturgii ve snaze utržit co nejvíce za vstupné. Ano, lákáme své posluchače na známé tváře autorské či interpretační, ale zároveň se snažíme o konfrontaci těchto pojmů s tím, co vyžaduje již výše zmíněné aktivní zapojení posluchače z titulu intelektu. Umění má bavit, vzdělávat, inspirovat. Chceme vzbudit zvědavost i u těch, kteří doposavad považovali prostředí Obecního domu nebo Rudolfina za vymezené výběrové společnosti. Proto o tom hovoříme na Českém rozhlase Radiožurnál a mluvčími jsou Jan Pokorný s Lucií Výbornou. Tak snad nám k naplňování tohoto cíle Čajkovského „b moll“ dopomůže 16. únor 2015. Pomůže k tomu, že posluchači objeví krásy Skrjabinova Promethea. S hvězdami hudebního nebe, ale i bez nich. Věřte, že pokud se podobné záměry podaří naplnit nejen SOČRu, ale i dalším kolegům, bude nám všem na tomto světě lépe.