O umění vést orchestr, o šéfování i o tom, zda byl Mozart milý člověk

Nechat koně běžet
(Der Spiegel – č. 2, 216, str. 117–119 – Joachim Kronsbein a Klaus Brinkbäumer)

Andris Nelsons zkouší právě s Berlínskými filharmoniky Šostakovičův 1. houslový koncert a Alpskou symfonii Richarda Strausse. Lotyšský dirigent začínal jako orchestrální hráč, roku 2006 se stal šéfdirigentem Národní opery ve svém rodném městě Rize. Roku 2006 přešel k Filharmonii v Herfordu ve východním Vestfálsku a po tomto mezipřistání následoval velký kariérní skok: V říjnu 2007 ho City of Birmingham Symphony Orchestra jmenoval svým šéfdirigentem. V současné době je šéfem Boston Symphony Orchestra a od sezony 2017/18 převezme ještě lipský Gewandhausorchester. Teď, při zkoušce v Berlíně, stojí před Berlínskými filharmoniky. Je to poprvé od chvíle, co si za nástupce sira Simona Rattla zvolili Kirilla Petrenka – a nikoli Nelsonse.

Pane Nelsonsi, byl jste považován za favorita na šéfovskou funkci u Berlínských filharmoniků. Orchestr se v červnu minulého roku rozhodl pro Kirilla Petrenka. Byl jste zklamán?

Ani trochu. Jsem přece šéfdirigentem v Bostonu a právě jsem byl navíc jmenován šéfem Gewandhausu v Lipsku. Berlíňané mi pochopitelně k mé nové funkci gratulovali a já jim zase ke Kirillu Petrenkovi. Pracujeme spolu právě tak dobře jako před volbou a smějeme se spolu jako vždycky.

Vy jste ale přece chtěl být nástupcem sira Simona Rattla – nebudete snad tvrdit, že v hudebním světě neexistuje ctižádost a konkurenční boj?

Víte, orchestr rozhodl a já věřím, že je to dobrá volba. V Bostonu a k tomu navíc v Lipsku budu dostatečně vytížený. My hudebníci nemyslíme v kategoriích konkurence, vítězství a porážka. Na pódiu jde jen o to, tvořit jednotu s hudbou, kterou právě hrajeme.

Proč musíte bezpodmínečně řídit dva orchestry?

U mě to má co dělat s potěšením, štěstím a poctou. Je to sen, který se stal skutečností. Já si kariéru nijak do detailů neplánoval. Vlastně jsem na začátku ani nepomýšlel na to, že budu dirigentem. Chtěl jsem být dobrým trumpetistou, to byl můj první cíl. A s dirigováním bych přestal, kdybych ztratil pocit, že mě orchestr podporuje a rád se mnou pracuje. Nemohl bych dirigovat, kdyby mě hudebníci nenáviděli.

Jak to chcete s oběma orchestry zvládnout psychicky? Jak chcete zabránit, aby nevznikla žárlivost jako třeba mezi manželkou a milenkou?

Čas budu dělit celkem rovnoměrně mezi oba orchestry, přibližně dvanáct týdnů pro každý z nich, a k tomu zájezdy. Hodně jsem hostoval, to budu pochopitelně muset zredukovat. Dokud budu schopen se každému orchestru soustředěně věnovat, nevidím problém. Budeme také spolupracovat, například společně zadávat objednávky na nové skladby. Navíc se moc těším na to, že budu řídit dva orchestry na dvou různých kontinentech.

Ještě máte strach z létání?

Na dlouhých trasách už tolik ne.

Jaký je největší rozdíl mezi Bostonskými symfoniky a lipským Gewandhausem?

Každé těleso má svou osobnost, lhostejno jestli ve Spojených státech, nebo v Evropě. Bostonští jsou jeden z nejevropštějších orchestrů v Americe, a vysoce profesionální. Hudebník vzdělaný v USA zahraje cokoli, co se po něm žádá. Mají velmi vysokou kázeň.

A lipští?

Když jsem v Lipsku před několika roky hostoval poprvé, byl jsem překvapen výjimečnou pracovitostí a přirozeně velkou kvalitou. A nadto ten jejich zvuk…

Můžete ho popsat?

Začněme Bostonem: bohatý, brilantní a citlivý, tak nějak „krémový“. Vídeňští jsou zas něco jako zlatý med. Orchestr Concertgebouw v Amesterdamu jako dobré staré červené víno. Berlíňané jako tmavý samet. A lipský orchestr? Mají také velmi skvostný zvuk smyčců. Je to organismus, velmi delikátní, a slyšíme tu třísetletou tradici, ne jako aroganci nebo agresivitu – řekl bych, jako uvolněnou energii. Jejich zvuk jde ze srdce.

Jak probíhá práce s výtečným orchestrem?

Velmi brzy si všimnou, jestli jste připraven, jestli nezkoušíte nějaké triky, jestli jste člověk opravdu schopný, nebo to jen hrajete, nebo jen prostě potřebujete trochu času. Hudebníci se pak rozhodnou a adekvátně reagují: „O. K., je to protivný chlap, ale dobrý muzikant, tak mu to zahrajem.“ Nebo dojdou k závěru: „Je sice milý, ale neschopný.“ Takové soudy padnou poměrně brzy. A když dopadne takový soud dobře, mohou vzniknout výjimečné věci.

A vy jste milý a k tomu výborný muzikant?

To nevím, ale doufám, že ano. V orchestru jsem začínal, a vím, jak je důležité, aby byl dirigent příjemný člověk. V Rize jsme měli hosta, výtečně dirigoval Pucciniho. Úžasný hudebník, ale jako člověk nijak zvlášť oblíbený. A přesto ho divadlo zvalo opakovaně. Dirigent v zásadě potřebuje mít také morální kvality a diplomatické a psychologické schopnosti. Diktátorský typ už dneska nefunguje. Když se orchestr k něčemu nutí, postaví se hudebníci automaticky na odpor. Zkrátka – potřebujete umět, mít dobrou přípravu a mít úctu před skladatelem a hudebníky. Když dirigent hudebníkům důvěřuje, důvěřují také oni dirigentovi. A pak mu odevzdají i něco navíc. Jak se toho ale dosáhne, to se nedá vysvětlit. Vždycky zůstává kousek tajemství.

Co děláte, když se orchestr chová rezervovaně?

Můžete přijít na zkoušku sebevíc připravený, ale nikdy nemůžete předpokládat, co se stane. I orchestr může mít svůj špatný den. Když jsem ještě sám v orchestru hrál, myslel jsem si – stejně jako moji kolegové – že to dirigent nepozná. Omyl. Dirigent si všimne všeho. Může se jen pokusit atmosféru uvolnit. Moc pomáhá humor. Muzikanti jsou prostě zvláštní, všichni, v první řadě dirigenti a skladatelé. Když chcete předvést výjimečné provedení, musíte nějakou dobu vést takřka život skladatele. A to se bohužel ne vždycky a ne každému podaří. Má žena například…

… lotyšská sopranistka Kristīne Opolais.

Ona je také výtečná herečka. Když ji vidím v některých rolích na jevišti, objevuju stránky, které jsem na ní předtím neznal. Například když zpívá Janáčkovu Jenůfu. V té opeře jde o tragédii matky a dítěte, o vraždu novorozence. Od té doby, co máme dcerku, je tahle role pro mou ženu velmi těžká. Dirigent to má snazší.

Čím to je, že vaše vlast, celkem malé Lotyšsko, zrodila tolik výtečných hudebníků, mezi nimi například mezzosopranistku Elīnu Garanču nebo vaši manželku?

Možná je to podmíněno historicky, naším hledáním identity. Teprve od roku 1991 jsme opět nezávislí. Předtím jsme byli pod německou, švédskou, polskou a nakonec sovětskou nadvládou. U nás se hodně zpívá, máme spoustu amatérských sborů a dobrou hudební výchovu. Televizi si naše rodina pořídila, až když mi bylo jedenáct – do té doby jsem znal jen sport a hudbu.

Co dělá kvalitního dirigenta?

Jsou dvě základní pravidla: Nesmí hudbu rušit a musí být orchestru k dispozici, když ho potřebuje. Je to jako v jezdectví. Koně musíte nechat běžet a jen před překážkou ho povzbudit. Jak se to dělá, to je u každého jiné. Jsou dva extrémy: Minimalisté, kteří se na pódiu sotva pohnou, takový byl kdysi Richard Strauss, a vysoce emocionální dirigenti, kteří tančí a skáčou, jako Leonard Bernstein.

Váš způsob dirigování je také docela extatický. S orchestrem flirtujete, často děláte romantická, rozmáchlá gesta. Co si myslíte, když se vidíte na videu?

Že je mi to nepříjemné. Ale naučil jsem se s tím žít. Při studiu se učí i dirigování před zrcadlem. Je to složité. Člověk si říká, že mimikou na hudebníky nějak zvlášť zapůsobí, a oni to vnímají úplně jinak. Musíme se učit. Někteří kolegové na obličeji vůbec nedají nic znát, je to asi lepší.

Už vám někdy hudebníci řekli, že občas přeháníte?

Hudebníci ne, někdy stojí něco takového v kritikách. Já jsem vlastně dost plachý, nerad se předvádím, je mi to trapné. Ale lidi si už všimnou, jestli dirigent předvádí show, nebo prostě jinak nemůže. Nemyslím na to, jak na pódiu vypadám, chci jen vyjádřit, co cítím. Je tolik různých způsobů dirigování! A nakonec platí dirigentova osobnost. On je ten, kdo v partituře nachází jakousi subjektivní pravdu, a každý nachází jinou.

Jste po koncertě absolutně vyčerpaný?

Jak kdy. Rozhodně jsem plný emocí. Úplně speciální je to u Wagnera, jeho opery jsou úplný maraton. Na začátku jste nadšený a těšíte se z toho, tak nějak uprostřed si uvědomíte, jak dlouho to ještě bude trvat. A ve třetím jednání si najednou myslíte, že byste mohli dirigovat ještě hodiny a hodiny.

Kdo byl, nebo je, nejlepší dirigent?

Leckdo říká, že Carlos Kleiber, s tím okamžitě souhlasím. Jiní říkají, že Karajan. I já si to myslím. Furtwängler? Jistě také ten je nejlepší. A přitom jsou tak rozdílní! Hodně mě ovlivnili. Pokud jde o hudbu samu, pak určitě Kleiber. Podívejte se na záznamy jeho novoročních koncertů ve Vídni, jak to všecko působí jednoduše a přitom komplexně. Kleiber byl prostý člověk, ale pravý muzikant. Vždycky skvěle připravený. Možná až moc, stále se vyrovnával se vzorem svého otce Ericha Kleibera, také velkého dirigenta.

A jak postupujete při práci vy?

Především je tu partitura, a to je kostra. Hudebníci a dirigent na ni navěsí maso, svaly a trochu tělesného tuku, přidají srdce a nakonec puls. A skelet ožije. Dirigent nesmí mít moc vysoké ego, aby hudbě a skladatelovým záměrům neškodil. Skladatelé přece čekali, že se jejich hudba bude hrát tak, jak ji mysleli.

Když si představíte některé skladatele, co vás tak napadne? Třeba Beethoven?

Mužnost. Prostota – ne ve smyslu omezenosti – a upřímnost. Připadá mi jako muž, který se nestydí za to, že je neoholený. Jeho osobní problémy jsou druhořadé. Ztratil sluch, měl těžké dětství, problémy se ženami. V hudbě z toho nic neslyšíme, ta je nabitá energií, je všezahrnující. Jen velmi zřídka můžeme mít pocit, že rozmlouvá s Bohem. A to nám pak vytrysknou z očí slzy.

A jak je to se Šostakovičem? To je úplně jiný případ.

Plachý člověk. Kdo nikdy neviděl jeho fotografii a zná jen jeho hudbu, nikdy by ho nenapadlo, že to všechno mohl napsat ten člověk s brejličkami. U Beethovena si vzhled a hudba odpovídají, na něm je vidět, že je umělec. Přitom se Šostakovič, ten zdrženlivý muž, nenechal ve Stalinově éře zdeptat. Měl obrovskou vnitřní sílu a všecko přečkal a komponoval dál, všechny jeho pocity, kritiku režimu v jeho hudbě najdeme. Nechtěl svou vlast opustit, svým způsobem byl vlastenec. A proto také roku 1942, když město obléhala nacistická armáda a znamenalo to tolik ztrát, napsal Leningradskou symfonii a věnoval ji „našemu boji proti fašismu“. Chystám ostatně s Bostonskými symfoniky natočení všech jeho symfonií, desátá už je venku.

Cítíte se pořád ještě příliš mladý na Mozarta, jak jste jednou řekl?

Dirigoval jsem jeho symfonie, klavírní koncerty, Rekviem, mše, ale ještě žádnou operu.

Proč ne?

Vůbec nechci použít to mnohými používané snobské klišé, že k Mozartovi je potřeba teprve věkem dozrát. Zemřel v šestatřiceti letech, přibližně v tom věku jsem teď já. Určitě nebyl moc příjemný člověk, ale byl to génius. Kdybychom se s ním potkali, možná bychom ho neměli rádi. Myslím, že měl naplnit jakési poslání a sám si to neuvědomoval. Jsou skladatelé jako Schubert a Mendelssohn, kteří už v mladém věku dosáhli hloubky a šíře, k jaké jiní potřebovali dlouhou cestu. Je v tom něco náboženského.

Vysvětlete nám to.

Vyrostl jsem v Lotyšsku v náboženském, katolickém prostředí. A jako dítě jsem věřil, že když budu hodný, zjeví se mi anděl nebo Panna Maria. Jak člověk dospívá, přijde na to, že se nikdo nezjeví, tedy určitě ne tak, jak si to jako dítě představoval. Ale Mozart podle mě toho anděla viděl.

Viděl nějakého anděla Wagner?

Myslím, že ne. Jeho hudbu jsem poznal v pěti letech. Rodiče mě připravili na představení Tannhäusera, přehráli mi desky a podrobně mi vysvětlili děj. A přesto byl ten večer pro mě hrozný šok. Bylo to na mě moc.

Prý jste dlouho plakal a měl jste horečku.

Ano, ještě si pamatuju, jak jsem z toho měl husí kůži. Když dnes Wagnera diriguju, zvlášť v Bayreuthu, cítím Wagnera jako součást své existence. Cítím totéž vzrušení jako v těch pěti letech. Wagner byl také filozof a prorok. V Prstenu Nibelungově předpověděl zhroucení kapitalistického systému. My jsme dneska ještě k Soumraku bohů nedospěli, pořád trčíme uprostřed Zlata Rýna. A bohudík pořád ještě máme ty „valkýrovské“ okamžiky lásky a soucitu, které nás od „soumraku bohů“ dělí. Ze světa jde strach, co?

Měl jste úspěchy už jako velmi mladý. Jaké to bylo?

Citově jsem na hudbě dnes závislý stejně jako tenkrát. Na tom se nic nezměnilo. Hudba pro mě byla vždycky nezbytností.

Kde budete za deset let?

Kdybyste se mě takhle zeptali před deseti roky, také bych vám nedokázal odpovědět. Já věřím v Boha, ten to bude vědět.

Pane Nelsonsi, děkujeme vám za rozhovor.

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová