O zakázaných baletech Šostakoviče a Lopuchova

  1. 1
  2. 2

Z kontextu společenských událostí dvacátých a třicátých let vyplývá, že zákaz Světlého pramene přišel jako odplata za díla, které Dmitrij Šostakovič uvedl ve spolupráci s choreografem Fjodorem Lopuchovem a dalšími umělci již v předchozích letech. Avantgardní směry jako futurismus, konstruktivismus a suprematismus se šířily nejen ve Francii, Itálii a Německu, ale také v Sovětském svazu. Fjodor Lopuchov patřil ke jménům jako Vladimír Majakovskij, Vsevolod Mejerchold a Konstantin Malevič. Reagoval na společenský vývoj a proměny hudby, výtvarného umění, scénografie, literatury a filmu, prověřoval adaptabilitu tanečních prostředků v souvislosti s novou tematikou. Vyjadřovací slovník klasického a charakterního tance rozšířil o prvky gymnastiky, akrobacie a sportu, zavedl do klasického baletu vysoké zvedačky. Jako  první realizoval na baletní scéně „čistou bezpředmětnost“ Malevičova suprematismu v symfonické choreografii bez děje.V Lopuchovově inscenaci nedějového symfonického baletu na IV. Beethovenovu symfonii s názvem Veličije MirozdaniaVelkolepost vesmíru tančil  v roce 1923 osmnáctiletý absolvent Carské baletní školy v Sankt Petěrburku Georgij Melitonovič Balančivadze, který o rok později emigroval z Ruska a jako George Balanchine uvedl do praxe Lopuchovovu ideu o umělecké působivosti čistého tance v tzv. abstraktním baletu. V Balanchinových záznamech je nákres Lopuchovovy choreografie od výtvarníka kostýmů Pavla Gončarova, kde v poslední kosmické spirále z finále baletu „George Balanchine klečí vpravo, za ním Petr Gusjev, Leonid Lavrovsky vlevo od středního páru se zvedačkou, Alexandra Danilova vlevo…“ atd.Ve svém deníku Balanchine píše: „Baletní mistr Fjodor Lopuchov, nový vedoucí našeho baletu, postavil znamenitou taneční symfonii Velkolepost vesmíru na hudbu  Beethovena, a já v ní tančil. To, co Lopuchov udělal, bylo na tu dobu vynikající. Ideu si vzal z literatury a malířství, ale ve skutečnosti to byl čistý tanec, skutečná choreografie. Mohu říci, bylo to geniální. Ostatní chtěli také vymyslet něco zajímavého, ale byly z toho jen nesmysly, pouze Lopuchov byl skutečný genius. Ke mně se pěkně choval, chválil mě. Já se snažil, pracoval jsem s ním, učil se u něho… Lopuchov říkal: K symfonické hudbě nelze připojovat jakýkoli  hloupý příběh, tanec vyjádří vše pomocí čisté hudby. Taková byla  Lopuchovova vynikající „taneční symfonie“. (Velkolepost vesmíru v Státním akademickém divadle opery a baletu, dříve Mariinském divadle, byla zakázána po jednom představení.)

Mezi baletními kolegy Fjodora Lopuchova, kteří v letech po bolševické revoluci emigrovali z Ruska a šířili umění ruského baletu ve světě, byl také Adolf Bolm. Svá zahraniční angažmá završil v USA. V roce 1931 vytvořil Ballet  Mecánique Mechanický balet na hudbu Alexandra Mosolova The Iron Foundry – Slévárna pro film o životním příběhu Sergeje Ďagileva a Václava Nižinského s názvem The Mad Genius – Bláznivý genius. Zaujat podobností pohybu strojů s technikou klasického baletu vytvořil balet, v němž se tanečníci nepohybovali jako lidé, ale jako různá ozubená kola v ohromném stroji – tančili piruety setrvačníků, glissady kol soukolí, fouettée a battements pák, jeté a entrechaty pružinových ventilů. Podle hodnocení amerických kritiků byl Ballet Mécanique, později uvedený jako The Spirit of the Factory,  označen za „skutečně  moderní styl“.

V  témže roce Fjodor Lopuchov s  Dmitrijem Šostakovičem  a libretistou Viktorem Smirnovem uvedli v Sankt Peterburku balet Bolt Šroub, první sovětský balet z továrního prostředí. Satira „industriálního baletu“ pojednávala o továrně, kde skupina opilých sabotérů vloží velký šroub do soukolí stroje, aby zastavila výrobu a pomstila se za to, že jeden z opilců byl vedoucím pracovní směny napomenut. Příběh byl postaven na skutečné události v továrně Rudý Herkules a jak dokládají písemné dokumenty z archívů, autoři baletu  při jeho přípravě  pečlivě studovali tovární prostředí a jeho problémy. Nicméně balet byl zakázán již po veřejné kostýmní zkoušce. K premiéře nedošlo.Scénografka Tatiana Bruni (1902-2001) vzpomíná: „Tehdy byly kostýmní zkoušky přístupné veřejnosti. Divadlo bylo přeplněno. Jakmile se zvedla opona, strhl se potlesk. Když začaly pracovat stroje, potlesk se změnil v ovace, které neskončily do konce představení…Přísahám při všem svatém, že tomu tak bylo. Nesouhlasné bučení opozice bylo přehlušeno  potleskem. Přesto bylo představení zrušeno, balet byl uveden jen jednou. Za propad jsme byli obviněni my. Tisk nás káral, vzpomínám na titul článku: „Šroub a žvaniví formalisté“. Žádné skicy mi nezůstaly. Některé v divadle roztrhali zvláště rozčílení přívrženci socialistického realismu.“


K Šostakovičově partituře baletu Šroub se vrátil Alexej Ratmanskij. Přepracoval libreto a uvedl balet v nové choreografii roku 2005 ve Velkém divadle v Moskvě. Představení je zaznamenáno na DVD společností Bel Air Cassiques – ARTE France 2006 s dirigentem Pavlem Sorokinem. Záznam je rozšířen o několik rozhovorů s tvůrci inscenace  a doplněn o dokumentární film o Stalinově době.

Nikdo neosvětluje, jak dalece umělecký život Fjodora Lopuchova ovlivnila skutečnost, že jeho sestra balerína Lydia Lopokova emigrovala na Západ jako členka Ďagilevova souboru Les Ballets Russes a po  smrti Ďagileva v roce 1929 se stala významnou rusko-britskou umělkyní.

Stigma formalismu,  kterým byl Lopuchov označen, smyla druhá světová válka. Byl jmenován národním umělcem (1956) a jako  profesor a ředitel fakulty choreografie Leningradské konzervatoře v letech 1962 -1973 ovlivnil řadu umělců. Obecně se soudí, že pokračovatelem Fjodora Lopuchova se v USA stal George Balanchine a v Rusku Jurij  Grigorovič, který v roce 1982 uvedl ve Velkém divadle v Moskvě Zlatý věk, první Šostakovičův balet z roku 1930, do té doby rovněž zakázaný.

Choreografie Fjodora Lopuchova byly zapomenuty. V jeho zápiscích zůstala zaznamenána jen jeho taneční symfonie Velkolepost vesmíru, která byla Baletem Petrohradské státní konzervatoře Rimského-Korsakova obnovena u příležitosti stého výročí George Balanchina a mezinárodního semináře Věk Balanchina – The Balanchine Century pro festival  Bílé noci v Sankt Petěrburku roku  2004.

Jako odkaz Lopuchovova novátorství zůstaly v klasickém tvarosloví vysoké zvedačky a akrobatické prvky, které se dříve neuplatňovaly, a několik variací petipovského stylu v klasických baletech 19. století, například variace Šeříkové víly ve Spící krasavici.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat