O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Francouzské doznívání

Z dějin operety (3)

Offenbach vyšel ze své doby a bezprostředně na ni reagoval. Mnohé jeho dílo bylo s okamžikem vzniku spojeno tak těsně, že nemohlo žít déle než právě pro tu chvíli, leccos bylo také jen pro pouhý okamžik určeno. Vytvořil však i díla trvale životaschopná, což se z jeho francouzských následovníků podařilo jen málokomu. Zmínka už padla o Florimondu Hervém (1825-1892), jehož divadlo Folies-Nouvelles inspirovalo Offenbacha k otevření konkurenční scény.

Hervé - Florimond Ronger (foto archiv)
Hervé – Florimond Ronger (foto archiv)

Hervé (vlastním jménem Ronger) zkoušel nejprve žánr parodie: na Cervantesův román (tableau grotesque Don Quichotte et Sancho Pansa), na Gounodovu operu (Le petit Faust), jako mnozí jiní perzifloval prostředky meyerbeerovské velké opery a jiné. A pro své nejznámější dílo zlehčil také prostředí, ve kterém – jako varhaník chrámu sv. Eustacha – žil a pracoval; i o tom už byla řeč. Jeho Mam’zelle Nitouche se odehrává v katolické klášterní škole. „Věčně mladá opereta! Vždy znovu nás nadchne skutečně vtipný text, podmalovaný půvabnými, něžnými melodickými liniemi,“ tak a podobně se psalo při opakovaných návratech „Nitušky“ na jeviště. Označena je jako vaudeville-opérette, premiéru měla 26. ledna 1883 v Théâtre des Variétés na Montmartre.

Théâtre des Variétés - malba Christophe Civeton (foto archiv)
Théâtre des Variétés – malba Christophe Civeton (foto archiv)

První Denisou, klášterní chovankou, z níž se vyklube zpěvačka a zachránkyně premiéry utajovaného operetního skladatele Florimonda v těle varhaníka Célestina, byla Anna Judic (1850-1911), někdejší hvězda Offenbachových Bouffes-Parisiens. Prvním Celestinem/Florimondem se stal Louis Baron (vlastním jménem Bouchené, 1837-1920), kterého jako herce objevili Meilhac a Halévy a rovněž hrál u Offenbacha.

Anna Judic, Louis Baron (foto archiv autorky)
Anna Judic, Louis Baron (foto archiv autorky)

Ve světě, v němž se úspěch měří výší příjmů, se autorská činnost Henriho Meilhaca (1831-1897) právě tehdy ocitla na vrcholu: „Nejšťastnějším ze všech divadelních autorů je v tomto okamžiku pan Henri Meilhac, který 10. tohoto měsíce obdržel vyplacenu pokladnou svého agenta na tantiémách za měsíc říjen – ano, jen za tento měsíc – zaokrouhlenou sumu 49.000 franků. Pan Henri Meilhac je momentálně samovládcem většiny pařížských scén. Jeho jméno bije do očí na všech divadelních cedulích. Jeho nejnovější hře Ma camarade (Můj kamarád), která se hraje v Palais Royal, se předpovídá dvě stě repríz. L’été de la Saint-Martin (Babí léto) patří ke kmenovému repertoáru Comédie Française. Na Porte Saint Martin se večer co večer tleská Sarah Bernhardt jako Gilbertě ve Frou-Frou. Tahákem Opéry comique je Carmen na Meilhacovo libreto. Ve Variété vystřídala Mam’zelle Nitouche Offenbachův La vie parisienne, jehož libreto, jak známo, pochází rovněž od Meilhaca. Zkrátka, kam se podíváme, všude na návěští čteme Meilhac, Meilhac a zase Meilhac! Tento autor má štěstí, jaké od časů Scribeho neměl nikdo,“ psal Wiener Zeitung 14. listopadu 1883, tedy v roce premiéry Mam’zelle Nitouche.

Henri Meilhac (foto archiv autorky)
Henri Meilhac (foto archiv autorky)


Bez zajímavosti a bez ceny

Sedm let po světové premiéře, 29. listopadu 1890, uvedlo Mam’zelle Nitouche pražské Národní divadlo, v překladu Emanuela Züngela, s Johanou (Hanou) Cavallarovou v roli Denisy de Flavigny, Célestina vytvořil Adolf Krössing. Operety tehdy tvořily součást repertoáru operních souborů a pomáhaly držet pokladnu, ale hlasy, usilující o jejich vypuzení z první české scény, stále více sílily. Hodnocení Hervého hudby jako triviální a bezcenné bylo při tomto uvedení ještě poměrně mírné.

Ohledně pěstování operety v Národním divadle měli bychom – když již nelze se jí vůbec vyhnouti – dvé naléhavých a zajisté i z technických i z uměleckých příčin oprávněných příčin,“ zamotal se poněkud do úvodu své recenze Emanuel Chvála (na sazečskou chybu tato kostrbatá věta nevypadá). „Za prvé měli [!] by operetní novinky uváděny býti do pořadu her pokud možná jen v letní saisoně, a za druhé mělo by se přihlížeti k tomu, aby nepadla volba na operetu po hudební stránce naprosto bezcennou. Nejnovější operetní akvizice Národního divadla Mam’zelle Nitouche vyznačuje se hudbou nad pomyšlení všední, nevtipnou, fádní. Jedinou předností této hudby jest, že jí v kuse není mnoho, a že její skladatel Hervé, v jehož partituře není ani stopy talentu, ani píle, udílí všady první slovo spisovatelům textu.“

Josef Bohuslav Foerster, tehdy hudební recenzent Národních listů a odpůrce operety ze zásady, nejprve s dávkou ironie převyprávěl děj, aby sdělil: „Tato fraška opatřena je několika kuplety od pana Hérvéa, jež nemají zajímavosti ani ceny a zbytečně zdržují děj. O hudebním vyzbrojení chudičkém a všedním bylo by tedy zbytečno šířiti slov.“ Zajímavý je ovšem Foersterův dovětek: „Na celku je příliš patrno, že personál zvyknul zpěvohře [to jest opeře],komická zpěvohra vede si poslední dobou značně lépe – v operetě je všem jaksi nevolno, nezvyklo. Schází tu ‚chic‘ a na provedení jsou patrny chvat a ležárnost přípravy.“ Přes svůj odstup k žánru trefil Foerster takzvaně hřebík na hlavičku. Opereta vyžaduje herce, zpěváky i tanečníky v jedné osobě. Sestupu operety napomohla i prohlubující se oborová specializace.

Nituška“ se nicméně hrála devětačtyřicetkrát a 17. února 1891 ji v Praze předvedla pařížská Společnost Anny Judic, první představitelky Denisy.

Anna Judic (zdroj dutempsdescerisesauxfeuillesmortes.net)
Anna Judic (zdroj dutempsdescerisesauxfeuillesmortes.net)

A jak ji Praha přijala? „Čeho se Sáře Bernhardtové nedostává na objemu, je u paní Judicové dvojnásob nahraženo. Cože, tahle tlustá panička, se svou kypící tělesností, chce ještě dávat naivní holčičky z penzionátu? Řeknete si, když paní Judicová poprvé objeví se na scéně. Ale to je dojem na první pohled, než jste změřili tvář a postavu, než jste navykli zachytávati slova a fráze! Je to s tou frančinou safraportská potíž, když ji začnou opravdoví Francouzi od Sekvany [Seiny] sekat! Ale paní Judicová má ohled. Vyslovuje krásně, spouští měkce slůvka jako perličky, že se vám každé zvlášť ohlásí a zazvoní do ucha. Jak jen to nenápadně vešla na jeviště! To že má býti ona světoznámá subreta? Tak bez nároků, tak zcela nedivadelně vystoupila z kulisy, jako chodíte doma z pokoje do pokoje, jako by nechtěla učiniti vůbec žádný dojem. Postaví se, povídá něco jako by tu nebylo obecenstva, které čeká a chce býti nejméně omámeno a unešeno. V celém zjevu ani stopy oné samolibé vyzývavosti, oné koketní přetvářky v držení i hlase, namířené na váš obdiv, které dle běžných pojmů k povolání subretek přec takřka náleží…“ Tak pro tuto nestrojenost a bezprostřednost Anny Judic zapomene divák, že má před sebou zralou korpuletní ženu. „Tak hrála včera Mamzellku Nitouche, naivní a pikantní. […] V nuancích je mistryní. Její smích je kuplet. V tváři a hlase střídá nálady, že vidíte do duše jako do krajiny, jak slunce svítí a mraky táhnou. Při tom zachází s nejnepatrnějšími prostředky: zvednutím prstu, přimhouřením oka, pouhým tíknutím způsobí efekt.“

Judic hostovala před Prahou v Petrohradu a Moskvě a už odtamtud se psalo, že za svůj úspěch vděčí „výborné, s jemnými odstíny podané hře a svému vkusnému způsobu přednášení“. Pozornost však vyvolávala i jinak a její příběhy nebyly – jak se podotýká – „bez operetní příchuti“. Tak se například rozzlobila, když zjistila, že se v Petrohradě prodávají libreta s obsahy v ruštině, vybavené také jejím portrétem. Vzhledem k tomu, že k jeho zveřejnění nedala souhlas (a hlavně proto, že jí údajně nijak nelichotil), zakázala prodej a vydavatele zažalovala. Při přelíčení se mělo porovnáním obrazu s originálem zjistit, „zda se umělkyni stalo bezpráví“, ale ta mezitím musela odjet do Moskvy, takže si bude třeba na výsledek počkat. Doprovodný „operetní“ děj se ale odehrával i v Moskvě, kde se – jak se vzápětí z pražského tisku dozvídáme – vsadila o 2.000 rublů místní subreta, že pařížskou kolegyni trumfne, a to dokonce na pařížské půdě. Citován je nejmenovaný pařížský list: „Včera vystoupila pohostinsku slečna L. v úloze Mam’zelle Nitouche. Divíme se, že se dostala na umělecké pouti své z Moskvy až do Paříže, a že hned v první obci za Moskvou pohostinské své hry neskončila.“

Hervého opereta, ať se na ni její doba dívala jakkoli, se udržela a hraje se dodnes. Popularitu získala také díky filmovým zpracováním. První, francouzsko-německé, vzniklo roku 1931, s Anny Ondrákovou jako Denisou a Oskarem Karlweisem jako Célestinem, režisérem byl Karel Lamač.

Mam'zelle Nitouche - plakát k filmu Karla Lamače (foto archiv autorky)
Mam’zelle Nitouche – plakát k filmu Karla Lamače (foto archiv autorky)

Z roku 1954 je francouzsko-italský film režiséra Yvese Allégreta, který do role dvojrole Celestina/Florimonda ne právě šťastně obsadil Fernandela. Vzniklo také několik německých televizních adaptací, velmi zdařilá je slovenská televizní inscenace v úpravě Ľubomíra Feldeka s Evou Kostolányiovou jako Denisou, Martinem Hubou v dvojroli Florimonda/Célestina, Mariánem Labudou jako abatyší a zároveň majorem Longuevillem; jednoduchost hudebních čísel se ukázala jako velká výhoda, jak dokládá hudební úprava a instrumentace Karola Ondreičky v této inscenaci. Z roku 1977 je česká televizní adaptace, v níž Célestina/Florimonda hrál Lubomír Lipský. Nezapomenutelný byl ovšem v této roli Oldřich Nový na jevišti Hudebního divadla v Karlíně; z představení existoval i televizní záznam, dnes už však údajně nedostupný (smazaný, skartovaný…), a tak s Oldřichem Novým existuje pouze rozhlasová nahrávka.

Oldřich Nový jako Célestin (foto archiv autorky)
Oldřich Nový jako Célestin (foto archiv autorky)

Svého času se na divadelních plakátech objevovalo často jméno Charlese Lecocqa (1832-1918). Jeho La fille de Madame Angot (Dcera madame Angotové, u nás také jako Dítě tržnice) se odehrává v prostředí pařížských Les Halles, groteska Giroflé-Girofla, jejíž premiéra se uskutečnila v Théâtre des Fantaisies-Parisiennes v Bruselu, zase ve španělském milieu.

Charles Lecocq (foto archiv autorky)
Charles Lecocq (foto archiv autorky)

Historikové v souvislosti s ní hovoří o španělské módě, kterou manifestovala v téže době i Bizetova Carmen; španělská exotika se však držela už dlouho, nejméně od chvíle, kdy Fanny Elssler ve třicátých letech tančila cachuchu.

K nejúspěšnějším francouzským operetám se počítají také Les cloches de Corneville (Zvonky cornevillské) Roberta Planquetta (1848-1903), už rok po premiéře se vyšplhaly ke čtyř set padesáti reprízám.

Robert Planquette (foto archiv autorky)
Robert Planquette (foto archiv autorky)

Dílo je označeno jako opéra comique, což je další doklad nejasných hranic žánru. (Kdyby Adolphe Adam nenapsal svou opéru comique Le Postillon von Lonjumeau roku 1836, ale o půl století později, kdoví, zda bychom ji rovněž neřadili k operetám.)

Na české scéně se dávaly Planquettovy Zvonky poprvé 2. května 1879 v Novém českém divadle pod názvem Duch na zámku Cornevillském, první repríza pak 8. května v Prozatímním: „V těchto dnech zahájená letní sezona operní nepodala dosud mnoho potěšitelného. Na titulním listě českého překladu [Emanuela Züngela] jest práce ta názviskem ‚komická opera‘, což ovšem poněkud hrdým titulem pro skladbu, která v hudební části pranic nemá společného se staršími mistry a původci francouzské opery komické, genru to nad míru pikantního, přitom duchaplného a skutečnou uměleckou cenou vynikajícího. Hudba p. Planquettova z větší části není nic jiného než bezcenné kupletářství, jež málomocně pokulhává za výrobky známých operetních pohlavárů francouzských, jsou začátečnickou prací žáka prostředně nadaného, jenž dle všeho se domnívá, že člověk dosti je připraven ke skládání opery, jen když dovede napsati nějaký ten valčík či kvapík dle známé šablony! Nad povrch všednosti pozvedají se veškeré melodie z třetího jednání, avšak interesantní melodie nenáleží p. Planquettovi, jsouť to ohlasy krásných a vpravdě originálních národních písní normandských. Libreto není nic více než nechutné, unavující povídání o rodinných záležitostech lidí, již nijak nemohou v rozvláčném sestrojení stavby libretní jiskru účastenství v nás vzbuditi,“ zněl přísný úsudek. Zvonky přesto v této inscenaci vydržely v repertoáru čtyři roky a dočkaly se osmadvaceti repríz.

Hůře dopadly ve dvou inscenacích Národního divadla, roku 1888 se třemi představeními, inscenace z roku 1904 měla jen o jedno představení víc. Později, na sklonku první světové války, se poukazovalo na příbuznost zápletky s Boieldieuovou Bílou paní. O hudbě už tehdy soudy tak jednoznačné nebyly – podle někoho je Planquettova invence nesrovnatelná s Offenbachovou, ale také se můžeme dočíst, že „Zvonky cornevillské svojí rozhodně dobrou hudbou a romantickým libretem stojí na opačném pólu dnešních operetních zálib i hodnot. Romantičnost je teď vystřídána buď sentimentálností, buď požitkářstvím, nejčastěji spjatém se současným životem. Romantismus se přežil v opeře i v operetě.“

Dohasínání
Několik operet zkomponovali André Messager, Victor Massé a další, jejichž jména zapadla. Zajímavou úvahu napsal roku 1905 v souvislosti s pražskou premiérou jedné takové zapomenuté operety v Novém německém divadle Richard Batka. Dílko se jmenovalo Les hirondelles (Vlaštovky), v Praze se dávalo pod názvem Der Schwalbennest (Vlaštovčí hnízdo). Libretistou byl Maurice Ordonneau a hudbu složil Henri Herblay, vlastním jménem Henri Louis Hirschmann (1872-1961): „Vznikne-li jednou něco jako učení o národním hospodářství v duchovní oblasti, bude v něm hrát velkou roli také otázka importu. Je samozřejmé, že si osvojujeme duchovní hodnoty dalších národů, pokud na nás mohou zapůsobit, ale pak také skutečně jen hodnoty. Jen bloud by tvrdil, že Francouzi nevytvořili v operetě něco vlastního, svým způsobem nepřekonatelného, a přijetí vskutku mistrovských děl Hervého, Offenbacha, Lecocqa, Planquetta nebo Audrana je tedy oprávněné. Zda však máme přijmout také pana Herblaye? Co na jeho operetě působí, není vklad jeho vlastního talentu, je to francouzská krev, tradice stylu, která je v každém skladateli a hudebně básní a myslí za něj.“

Batka sice říká, že z vídeňských skladatelů by kdokoli byl stěží schopen napsat tak půvabnou hudbu jakou mají Vlaštovky, ale že individualita tvůrce se na ní nepodílela. „Co našim uším zní ‚originálně‘ je to, čím se to liší od rytmických a melodických floskulí naší běžné domácí hudby. V jeho vlasti je to pouhý odvar obvyklých manýr.“ A „odvarem“ byl i námět. „Vlaštovky jsou žačky dívčí klášterní školy a děj plný převleků a schovávaček je snůškou laciných klášterních a penzionátních žertů, které známe z Mam’zelle Nitouche v lepším podání“. Rovněž Vlaštovky nesly označení opéra comique, „u nás se právem označují jako opereta. U Francouzů se to přísně nedělí tak jako u nás a ani já bych na vymezení netrval, kdyby měla hudba víc potence,“ napsal Batka.

Jak vidět, autory trápil také nedostatek námětů. Výše jmenovaný Edmond Audran (1842-1901) slavil na konci století krátký úspěch se svou La poupée (Loutka, v češtině také jako Panenka).

Edmond Audran (foto archiv autorky)
Edmond Audran (foto archiv autorky)

Jejím libretistou byl autor textu Vlaštovek Maurice Ordonneau a je jedním z četných děl inspirovaných Ernstem Theodorem Wilhelmem Hoffmannem; Loutka využívá téhož motivu, který se stal základem prvního dějství Offenbachových Hoffmannových povídek, a předtím se objevil už v baletu Lea Délibese Coppélia. Za třicet let aktivní kariéry se Ordonneau podílel na šedesátce vaudevillů, hudebních komedií a operet. Audranova La poupée je další mezní případ, skladatel ji nazval opéra comique a v podobně neurčitých kategoriích se pohybují i jeho další díla. Mezi dvacítkou nejdůležitějších nalezneme většinou pojmenování opéra comique, výjimečně opéra bouffe, opérette-féerie, či vaudeville-opérette. K nejúspěšnějším patřila Miss Helyett, jedno z mála Audranových děl označených pouze jako opérette. Stručný nekrolog skladateli roku 1901 věnoval i český tisk, a to ne právě uctivý. Název operety zkomolil na Miss Helgett a o skladateli napsal: „Audrana učinily jeho úspěchy více bohatým nežli slavným, neboť s uměním neměla jeho hudba nic společného.“

Opereta v Paříži nevymírá,“ psaly pražské noviny roku 1888, pět let po Offenbachově smrti. „Nedávno objevil se dokonce nový skladatel na tomto poli hudebním. Jmenuje se Toulmouche a jeho Veilée des Nous [!], která měla jakýsi úspěch, náleží mezi lepšího druhu prostřední zboží. Krátce předtím přinesly Folies dramatiques novou operetu od Audrana La petite fronde, která je sice ze zdařilejších prací svého původce, ale přece mnoho neznamená, protože Audran je vůbec slabý.“ Jméno Frédéric Toulmouche (1850-1909) je dnes naprosto neznámé, stejně jako téměř dvacítka jeho jevištních děl (na hranici opery a operety), včetně Veilée des noces (Před svatbou); název přepsaly české noviny chybně, což se stávalo stejně často jako přebírání nepotvrzených zpráv. „Časté střídání žánrů na drobnějších jevištích pařížských je dokladem, kterak operetě nedostává se síly. Opereta v Paříži sice neumírá, ale stůně. Nejvíc zavinila to asi konkurence lacinějších ‚café chantantů‘“, tedy „zpívajících kaváren“, šantánů a kabaretů, které zrodily pařížský šanson.

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat